Křižovatka dvou světů

Kdyby mi tento příběh někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřila. Zní dost šíleně a málo pravděpodobně, ale přesto se mi stal. Ocitla jsem se na křižovatce dvou světů.

To poslední, co jsem slyšela, bylo šílené troubení.

Poslední, co jsem uviděla, byl náklaďák ve zpětném zrcátku, který se k nám blížil obrovskou rychlostí.

Pak už se jen ozvala rána a skřípění plechů a já se najednou ocitla v jiném světě.

Viděla jsem slunce, cítila teplo a lásku a bylo mi krásně a dobře. Stála tam babička, kterou jsem nadevše milovala, a mě v té chvíli vůbec nepřekvapilo, že ji vidím, i když byla už osm let mrtvá. Připadalo mi to úplně normální, že tam je, že jsme spolu a nekonečně šťastné.

Měla jsem pocit, že se v tom teple a v tom světle rozplynu. Chtěla jsem se rozplynout. Za nic na světě jsem se nechtěla vrátit zpět mezi lidi, zapomenout na to Světlo a teplo, na tu nekonečnou Lásku, na babiččin úsměv, na to štěstí.

Nebylo mi ale dovoleno tam zůstat. Na nohou jsem ucítila ostré píchání a škrabání. Nevěděla jsem, co se děje a chtěla je odtáhnout stranou. Nešlo to. Moje nohy odmítaly poslouchat! Co to je?! Chtěla jsem se jich dotknout. Ani to nešlo! I moje ruce odmítaly poslouchat moji hlavu! Co se děje?! Co se to stalo? Zkusila jsem se pohnout, otočit. Nic!

Najednou jsem nad sebou zaslechla hlas: „Co myslíte, doktore, probere se ještě někdy?“

„Doufám, že ne, bylo by to i pro ni lepší.“

„Co to je?!“, zděsila jsem se. Mluvili o mě, jako o věci. Bylo to hrozné. Ještě horší byl ale další dotaz: „Myslíte, doktore, že ji mám pomoct, aby se už neprobrala?“

Ticho. Za chvíli si někdo začal pohrávat s hadičkami přístrojů, na které jsem byla připojena a tiše si mumlat: „Je to krásný pocit rozhodovat o životě a smrti někoho jiného.“

Když se mi po nějakém čase přece jenom podařilo otevřít oči, uviděla jsem nad sebou krásnou tvář, kterou lemovaly blonďaté vlasy.

„Vy jste anděl?“, zeptala jsem se. Zasmála se: „Doktore! Probrala se!“ A mně v té chvíli přešel po zádech mráz. Byl to ten samý hlas, co mi chtěl „pomoci“. Potom se otočila ke mně a s úsměvem mi řekla: „Vítejte mezi živými.“ Ale já v té chvíli místo toho slyšela: „Proč jsi raději nezemřela? To zas bude práce.“
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, uviděla jsem nad sebou tvář mladého doktora: „Tak co, už jsme se prospali?“

Chtěla jsem se usmát, když v tom jsem si uvědomila, že i tento hlas znám…

„Proč si myslíte, že by bylo i pro mě lepší, kdybych se už nikdy nevzbudila? A pro koho ještě by to bylo lepší?“

Doktor se otočil k sestře: „Mluví z cesty.“ Ale já slyšela: „To je nápad! Šupneme ji na psychiatrii.“

Pak se ještě jednou otočil ke mně: „Ta havárka způsobila otřes mozku a krvácení do mozku, budete muset hodně cvičit. Sestřička vám zatím přiveze invalidní vozík.“

Co to je? Co se to děje s mým tělem, které mě nechtělo poslouchat, s hlasy, které jsem slyšela jenom já…

Měla jsem v hlavě zmatek a znovu jsem si vzpomněla na šťastný babiččin úsměv, na tu všeobjímající Lásku, ve které jsem se utápěla, na ten klid, co mě tam naplňoval. Nechtěla jsem zapomenout. Chaos a zmatek.

A utéct nemůžu. Moje tělo neposlouchá a nedělá, co chci. Nedělá vlastně vůbec nic. Jenom si tady tak leží.

Ještě párkrát jsem zkusila mluvit s lidmi o tomto svém prožitku a poznání, vždy jsem ale narazila na nepochopení, a tak jsem raději přestala. Časem jsem přestala slyšet, co si lidi myslí a možná jsem to tak chtěla a je to tak lepší. Nikdy jsem ale nezapomněla na to, co jsem viděla a poznala tam, na křižovatce dvou světů. Na tu Lásku, teplo, klid.