Lucie Valová | Příběh

Do Bohnic jsem jela dobrovolně

Lucka Valová (29) dělá lektorku v tvůrčí dílně spolku Dobré místo. Její vášní jsou korálky. Vytvořila už stovky náramků, náhrdelníků , náušnic a naučila desítky dalších lidí jak na to.

Kdy ses začala věnovat korálkům?

Ke korálkům jsem se dostala v sedmi, osmi letech v družině. Na střední škole jsem se tomu věnovat přestala, protože jsem chodila na uměleckou školu, což vyžadovalo hodně času. Občas jsem si nějaké korálky koupila a na vyšší odborné škole jsem měla snahu je prodávat. Nechávala jsem kolovat krabičku s korálkovými náramky po učebně a občas si někdo nějaký koupil. Vydělávat se na tom ale nedalo. Při práci jsem na ně také neměla moc času, plně jsem se jim začala věnovat až kolem dvaceti. Hodně jsem se učila přes internet, ale trvalo mi dlouho, než jsem se některé techniky naučila. Navíc je to poměrně drahá záležitost, troufám si odhadovat, že za ty roky jsem za ně dala desetitisíce korun.

Momentálně pracuješ v Dobrém místě jako lektorka dílny s korálky. Jak to celé vzniklo?

Volala mi Martina a řekla mi, že se tu otevírá nová dílna. Co vím, tak se tu původně mělo vyšívat, ale o mně se ví, že jsem na korálky šikovná, a proto je moje část dílny, tu druhou část vede kolegyně s níž klienti vyšívají, nakonec o korálcích. Ušít něco dokážu, ale šaty rozhodně ne. Upřímně jsem zprvu nechápala, co vlastně budu dělat a jak to bude fungovat. Měla jsem zároveň strach, jestli to zvládnu, protože jsem dlouho ze zdravotních důvodů nic nedělala. Když ale dokážu docházet do jiných organizací jako klient, proč bych nezvládla vést dílnu! Tak jsem to nakonec přijala a snad dva dny potom jsem jela podepsat smlouvu, šlo to strašně rychle. Dílna je otevřená jednou týdně. Vždycky v pátek se tu sejde pár lidí a společně vytváříme náramky. V rozvrhu je sice napsáno, že je dílna do dvanácti, ale kolikrát přetahujeme do dvou a když je čas, jsme tu déle.

Trpíš generalizovanou úzkostnou poruchou. Omezovala tě ze začátku, když dílna začínala?

Kolikrát si říkám, jestli techniku vysvětluju správně, jestli jsem neřekla něco špatně a podobně. Různé strachy mám, hlavně když vidím někoho poprvé, protože nevím, jak s dotyčným mluvit a co od něj očekávat. Mám problém i při nakupování, hlavně u pokladny při placení.

To ti ale při práci s korálky asi nevadí?

Omezují mě ale převážně nesnesitelné bolesti zad, kvůli kterým jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii v Bohnicích. Když vás furt něco bolí, nikam se vám moc nechce. Se svými přáteli jsem proto v kontaktu mnohem míň než kdysi, hlavně proto, že v nejhorší fázi bolestí jsem dokázala leda ležet v posteli. Navíc když někomu řeknete, že jste byli hospitalizovaní, tak s vámi mají tendenci kontakt spíš přetrhat. Pravděpodobně proto, že si pod tím nedokáží něco představit.

Takže jsi byla hospitalizovaná v Bohnicích kvůli bolestem zad?

Ano, kvůli bolestem jsem čtyři měsíce jen ležela v posteli a nebyla schopná ničeho. Skoro jsem ani nejedla, a když už, tak z donucení. Bylo to příšerné, tou dobou jsem vážila 48 kilo. Máma tvrdí, že mě takhle hubenou v životě neviděla. K hospitalizaci jsem se po třech probděných nocí plných bolesti rozhodla sama. Nemohla jsem usnout, měla jsem příšerné křeče v zádech, nepomáhala hudba, nic. Šla jsem proto zoufalá k psychiatričce a dožadovala se papíru k hospitalizaci. Brečela jsem tam, říkala jí, že nemám důvod žít, že pokud se můj stav nezlepší, podřežu se. Mluvila jsem i o rozpadu osobnosti a oplakávala život, který jsem nestihla prožít. Nakonec jsem včetně papíru dostala nové léky. Doma jsem si pak sbalila nejnutnější věci, čtvery trika a tepláky a jelo se.

Rovnou do Bohnic?

Dlouho jsme hledali přijímací pavilon. Nevím, čím to bylo, ale v hlavě jsem se hádala sama se sebou. Jedna část říkala, že to nezvládnu, že je to celé k ničemu. Druhá část mi naopak fandila a tvrdila, že to zvládnu, že se to zlepší. Od té doby jsem nic podobného nezažila. Nejdřív jsem prošla přijímacím pohovorem, kde se mě doktor vyptával na život, práci a podobně. Já zoufale brečela, přitom jsem se snažila zhruba říct, co po mně chtěl. Oni na to jsou asi zvyklí, protože byli všichni v klidu, nikdo se ani nedíval blbě. Doktor to se mnou celé sepsal, a pak mi dal k podepsání souhlas s hospitalizací. Když je někomu strašně zle, ani neví, co čte, leda zhruba. Já to celé nedočetla, při podepisování jsem si říkala, ať se děje vůle boží.

V jakém pavilonu jsi byla hospitalizovaná?

Nejdřív mě dali na jedničku, tam to bylo super, akorát tě tam nemůžou držet moc dlouho. Byl tam skvělý personál, jedna sestřička mi říkala, že musím mít víru, že se to zlepší. Přinesla mi tekutý Rivotril na uklidnění po kterém se mi ulevilo. Záda mě už tolik nebolela. Prohlédl mě tam mladý doktor, který mi řekl, že moje bolesti jsou způsobené převážně strachem, než něčím jiným. Na otevřeném pavilonu to bylo horší a denní režim náročnější.

Jak dlouho jsi byla v Bohnicích?

Necelé dva měsíce. Vydržela bych tam déle, ale jak jsem řekla, pojišťovny proplácí jen určitý počet dní. Doporučili mi možnosti léčení, ale nějakou dobu jsem se nemohla léčit, protože mě propustili před prázdninami, kdy je provoz denních stacionářů a jiných organizací omezen. Od června do poloviny září jsem proto byla doma, do denního stacionáře jsem se dostala až v září a měla strach, jestli to vůbec zvládnu. Mezitím jsem nevěděla, co dělat. Do práce jsem se také kvůli bolestem nemohla vrátit. Chodila jsem jednou týdně na terapie, ale stejně jsem spíše přežívala.

Myslíš, že za bolestmi zad se opravdu skrývá strach?

Je to možné, protože jsem na škole nebyla moc oblíbená a ve čtrnácti letech byla terčem šikany jak od spolužačky, tak od učitelky. Ta spolužačka mi říkala ošklivé věci, třeba že smrdím, jsem ošklivá a podobně. Když jsem pak byla vyvolaná, nezmohla jsem se ani na slovo. Ani na střední škole jsem nebyla moc oblíbená, vždycky jsem chtěla jít někam s holkama, ale nikdy se neozvaly. Nejvíc ublíženě jsem se asi cítila ve chvíli, kdy jsme si měli předávat ve škole dárky. Opravdu jsem se snažila vymyslet, co by se komu líbilo, dávala jsem si s výběrem záležet a dárky nakoupila všem. Jenže já dostala nazpět sotva dva dárky, což mě tehdy opravdu velmi mrzelo.

Jak se k tvému onemocnění staví rodiče?

Mám starší rodiče, oba už jsou v důchodu. Ani jeden takové onemocnění z doby svého mládí nezná, takže mě pořádně nedokáží pochopit. Máma byla vždycky úzkostnější, ale nikdy jí to nevygradovalo do podobného stádia. Říkala mi, že mám víc cvičit, že jí taky bolí záda, že to chce pohyb. Jenže to opravdu nešlo, nebyla jsem schopná cvičit. Táta mě podporuje a celkově se zajímá, na internetu třeba hledá různé organizace, kam bych mohla jít jako klient.

Jak se ti vede dnes?

Bolesti mám stále, ale s výkyvy. Dvakrát do týdne chodím k psychologovi na ambulanci a jednou za měsíc, dva k psychiatrovi pro léky. Myslím si, že bez antipsychotik, které beru večer na spaní, bych už nemohla spát vůbec. Beru antidepresiva a léky na srdce, které zpomalují rytmus srdce. Nikdo mi tehdy ani neřekl, že mám po hospitalizaci nárok na lázně, takže jsou momentálně v řešení.

Považuješ korálky za svou vášeň?

Korálky mě drží nad vodou, věnuji se převážně jim. Možná jsem v tomhle trochu shopaholik, protože si je hodně kupuju přes internet a je škoda, že se mi je nedaří prodávat. Pokoušela jsem se o to, ale nejde mi to. Je moc velká konkurence. Podporuju hlavně české korálky, je pravda, že si občas pořídím korálky z Číny, ale ty nejsou tak kvalitní. Když jdu do obchodu, tak si také pořizuju bižuterii, ale především tu, kterou sama nedokážu vyrobit. Přiznávám, že neumím úplně všechno, jsou techniky, které stále neovládám a musím upřímně říct, že kolikrát mě v dílně klienti překvapí, protože mají náramky preciznější než já. Na korálcích se mi také líbí, že jsou nadčasové, někdo si je může vzít na sebe i za sto let, korálky mají budoucnost.