SVÉPOMOC | SÍLA STROMŮ by LiamrenXIII

Ležím na zemi, na kopci, kde kdysi stálo keltské oppidum, zcela pohlcená mořem vysoké trávy, kterou hladím rukama a sleduji, jak mraky nade mnou pomalu plynou… slunce se už sklání k západu. Cítím štěstí a spojení s přírodou. Tento okamžik nechci zapomenout. Přemýšlím o tom, co mi vlastně pomáhá, když je mi nejhůř. Napadají mne následující slova : přátelé, zvířata, příroda, hudba, fyzický pohyb a spiritualita. Nejlépe kombinace všeho. Spiritualitou myslím spojení s Bohem, vesmírem, vyšším já, pozitivní energií, nazvěte si to jak potřebujete. K přírodě neodmyslitelně patří stromy, kdy jsem se cítila jako živoucí bytost. Držím krystal křišťálu proti slunci, řídím plachetnici a krotím vítr, jedu na koni cválajícím loukou, žongluji s ohněm, spatřím poprvé svého kocoura, jedu na horském kole lesem tou nejvyšší rychlostí, objevuji záhadnou opuštěnou továrnu, líbám přítele na liduprázdném hřbitově, dostávám jako dar květinu, křičím na vlny rozbouřeného moře, poslouchám hudbu hang drumu, maluji a kreslím, miluji planetu a jsem tak trochu mimo normalitu, v tranzu, zkrátka mimo vyšlapané stezky…

Ale teď k těm stromům. Já vím, že s některými se dá mluvit, dokáží podpořit, poradit… Mnohokrát mne stromy doslova podržely v té nejtěžší depresi a beznaději. Mám se stromy zvláštní niterný a duchovní vztah. Když jsem byla ještě dítě, nesmírně ráda jsem šplhala v jejich větvích, dokázala jsem se vyhoupnout téměř na každý strom. Vždy jsem se jich ptala na svolení, zda mohu vystoupit na tu nebo onu větev. Většinou mi daly svolení a když ne, tak jsem to respektovala – možná díky tomu jsem nikdy nespadla během svého šplhání po stromech. Jako dospělý člověk jsem bojovala s epizodami hluboké deprese, kdy jsem častokrát přemýšlela o tom, jak svůj život ukončit. Nemohla jsem v takovém stavu zůstat doma a tak jsem chodila ven, většinou v noci, doslova jsem se toulala bez cíle a se slzami v očích spícím městem… a pak se ocitla vždy v nějakém parku a prosila jsem Vesmír o odpuštění. Dotýkala jsem se rukou kůry poklidných stromů a vnímala jejich sílu.

Při jedné takové toulce jsem věděla přesně kam jít : navštívím libanonský cedr a zeptám se ho, co mám dělat. Libanonský cedr je obrovský strom nacházející se v jedné z pražských vilkových čtvrtí. Vsadím se, že takových stromů není v Česku mnoho, je to vlastně vzácný strom, dost možná jeden jediný v celém městě. A určitě jediný, který dokáže poslouchat lidské bytosti a mluvit s nimi. Asi po půlhodině chůze jsem dorazila k vile se zahradou, kde bydlel Strom. Už jsme se párkrát předtím viděli a poznal mne. ( Jen tak mimochodem – Libanonský cedr pomohl zachránit život, když se můj bratr pokusil o sebevraždu, vyřídil vesmíru prosbu o to, aby se stal zázrak a ten mladý muž přežil osminásobek smrtelné dávky léků…doktoři neměli vysvětlení. Byli téměř už smíření s tím, že druhý den bude můj bratr mrtvý).

« Co se děje? » zeptal se Strom (šel přímo k věci).
« Potřebuji pomoc », zněla má telepatická odpověď. « Mohu se o tebe opřít ? »
« Samozřejmě, že můžeš, ale chce to odvahu, musíš překonat ten plot, který nás odděluje, udělat něco, co není zvykem… vím, že vlést do cizí zahrady je pro lidi tabu. Kéž bych se mohl pohnout… ale nemohu blíž… »
« To je mi jasné… moc ráda bych šla za tebou… » odeslala jsem odpověď zatímco jsem přemýšlela o tom, zda se k tomu odvážím či nikoliv. Nakonec ale rozhodlo mé zoufalství a nikoliv můj rozum, něco mi říkalo : teď nebo nikdy. Zkusím se cedru dotknout a vyšplhat na něj. Podívala jsem se na luxusní vilu za Stromem. Vypadala opuštěně. Pamatovala jsem si, že vždy když jsem šla kolem ní, tak tam nikdo nebyl. Chytila jsem laťky plotu, vytáhla se nahoru a přeskočila jej. Všechno už mi bylo tak nějak jedno. Většinou když máte depresi a rozhodujete se, zda žít dál či nikoliv, tak to tak je, na ničem ostatním vlastně nezáleží a tak se uchýlíte k věcem, které by vás běžně ani nenapadlo udělat.

Byla poměrně tma, ale ne úplně, svítil měsíc, pouliční lampy byly vzdálené od domu, kde se nacházel Strom a vše bylo ponořeno do indigové atmosféry noci. Stejně tak i já, jako temná silueta člověka s černou mikinou a kapucí přes hlavu jsem zapadala do celkového obrazu osamoceného nočního lupiče v opuštěné ulici s luxusními vilkami. Má touha byla však úplně nevinná : posadit se na Strom, načerpat část jeho energie a promluvit si s ním. Když mé tělo překonávalo plot mrštným a tichým skokem připadala jsem si jako zoufalý šílenec, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Byla jsem teď v cizí zahradě. Vteřina zaváhání a pak mé kroky mířily ke Stromu. Neušla jsem ani pět metrů, když se z vilky ozval křik. « Ty hajzle, jen počkej, já ti rozbiju držku! » Zazněl tmou hrubý mužský hlas a vzápětí se vynořila zpoza vilky vysoká silueta muže – vila i její zahrada byla střeženy profesionálním hlídačem. Jsem typ člověka, který z boje neutíká a možná jsem byla v šoku, ale zůstala jsem stát na místě. Přiběhl až ke mně a popadl mě za krk. Jeho pravá pěst byla připravena uhodit můj obličej. Pak se zarazil a všimla jsem si jeho překvapení, když mi spadla kapuce mikiny dozadu a byly vidět má jemná bledá tvář a dlouhé blonďaté vlasy. « Ty jsi žena…co tady děláš ? Koukej vypadnout. » Řekl už mírněji. Jen jsem se šla podívat na ten strom… chtěla jsem mu odpovědět, ale došlo mi, že by to znělo dost bláznivě, a tak jsem se jen omluvila a řekla, že přelezu plot zpátky a už se tam neukážu. Hleděl na mne s výrazem hlídacího psa, když jsem znovu přelézala plot a odcházela šikmou ulicí pryč. Srdce mi bušilo z té dávky adrenalinu. Mé kroky mne intuitivně vedly zpět domů. Bylo jasné, že už si se Stromem nepopovídám, jedině tedy na dálku. Někdy vás realita zkrátka probudí a vrátí nohama zpět na zem. Ani jsme se nestihli rozloučit… pomyslela jsem si, nevadí, Libanonský cedre, já se zase někdy vrátím a až se tak stane, možná nás nebude oddělovat nic – ani ten plot.