Web pro lidi, kteří nejdou po vyšlapaných cestách
Zatímco čteš tyto řádky, pomalu scházíš na scestí. Myslel bys, že teď se budou dít hrozné věci, ale není to tak úplně pravda. Toto scestí, na kterém my už tak dlouho žijeme, je spíše dobrodružstvím než chybou. Je to objevování nevyšlapaných cest, po kterých šel jen málokterý. Tvoříme komunitu lidí, kteří jsou ve společnosti v menšině, zvlášť když začneme hlásat, že duševní nemoc je jen epizoda stejně jako život sám. Web, na kterém společně pracujeme, jsme nazvali Off the road (Na scestí), podle Kerouacova románu On the road (Na cestě). Necestujeme sice napříč Spojenými státy, ale cestujeme někde uvnitř klikatě napříč životem.
K příslušenství k českému polistopadovému undegroundu jsem přišla jako slepý Dalibor k houslím pár let před koncem milénia a vypadla z něj jako cukrář z kina na podzim 2009. Nepovažuji se ani zdaleka za nějakou expertku, na to jsou povolanější, byla jsem spíše taková ta gruppie kapely, která si říkala Slum, a spřízněné kapely Hery Fotr, jejíž hráči se částečně překrývali. Později z nich vznikla kapelka Herna Bar, ale to už jsem se stala tím cukrářem, jak jsem už byla napsala. I když, kdo tam jednou vlezl, už tam pocitově náleží stále. Do podzemí.
Když se na základní umělecké škole, kam chodil i v dospělosti mladý umělec Lorenzo (1989) po pracovní době tvořit, dramaticky změnily poměry, nalezl díky pracovní konzultantce z Nautisu (Národního ústavu pro autismus) útočiště v Ateliéru radostné tvorby. Právě zde už tři roky vznikají jeho harmonické olejomalby, jejichž dominantou je pokaždé jiný a přece vždy velmi […]
Lidé, kteří mě znají delší dobu, se občas diví, jak to, že už několik let vypadám tak vyrovnaně a spokojeně a kam že to zmizely mé psychické propady vedoucí k opakovaným hospitalizacím v psychiatrické nemocnici. Tak jsem se nad tím zkusila zamyslet. Práce. Dalo by se říci, že ve svém současném zaměstnání jsem našla „práci […]
Slyším, jak tráva šeptá, že „underground je dobré místo k životu.“ Vzpírám se té pošetilé myšlence, trhám svému protivníkovi z chlupaté dlaně strašlivou zbraň a vrhám ji do soukolí jeho pekelných úvah. Ha, ty černý, vyjev svou pravou tvář! Býval jsem kdysi členem řádu bratří kazatelů, cenzorů, inkvizitorů a exorcistů. Vypráším tvoji smradlavou kůži a zaženu […]
Když prohlížím útržky svých vědomostí, zajímá mě, co říct a co neříct o tom, jak mě ovlivnil hudební underground normalizačního Československa. V osmdesátých letech jsme byli odkázáni na sporé nahrávky a také na svůj věk. Odkojeni Hložkem a Kotvaldem či Michalem Davidem, v lepším případě Miroslavem Žbirkou, jsme se začali zajímat o rockovou muziku. Ušima […]
Byl jsem překvapený, že mezi přáteli, co studují psychologii, mnozí netušili, kdo Stanislav Grof je. Byl to pro ně psychologický underground. Na druhou stranu jsem Stanislava Grofa dvakrát viděl v Praze vystupovat a každá akce byla naprosto vyprodaná. Na konferenci transpersonální psychologie zaplnil celý sál. Pak je také nutné vzít v potaz, že Stanislav Grof obdržel dva […]
Pro někoho je normální to, co dělá sám, a běda tomu, kdo dělá něco jiného, pro jiného je normální to, co dělají druzí, a cítí se v tomto ohledu stále nedostatečně. Mně třeba normalita sugeruje úzkou škvíru, do které se nelze vměstnat. Člověk by se snad i rád dostal na druhou stranu, kde na něj […]
Od první chvíle, kdy nám byla přidělena diagnóza, anebo ještě dřív, kdy jsme začali mít specifické duševní problémy, jsme se zařadili do skupiny lidí, kteří na tom jsou podobně, jejichž psychologické a někdy i fyziologické znaky se shodují s těmi našimi. Nejsme na to sami a jak vrána k vráně sedá, zjišťujeme, že se nacházíme uprostřed hejna […]
I. Mysleme, proč jsme ve všem, o co se snažíme, tak oslyšeni. Mysleme, proč vítězíme den za dnem v bitvě za bitvou jako starodávní králové. Mysleme, proč je naše společenství asi tak mocné, nebezpečné a každému dobře známé jako zbloudilá ponorka plná jaderných hlavic.
