Pět hodin ráno. Stanice metra I.P. Pavlova. Chodníky jsou mokré a kluzké. Lidé jsou mokří a kluzcí. Ulice jsou jako kádě plné mrskajících se úhořů. Když stojím na tramvajové zastávce u východu z metra a kolem mne pleskají jejich hbité ocasy, cítím, že pojivem mezi našimi těly je elektřina, která v krátkých výbojích dává tomu časnému ránu křehce modravý odstín. Není mi v tom právě dobře. Nedokážu cítit lásku, soucit ani prosté pochopení. Jsou to jenom úhoři. Stojím na I.P. Pavlova, je to má nejoblíbenější stanice, protože tu pro mne vždycky byla ve dne stejně jako v noci, a já tu byla ve dne v noci pro ni. V pět hodin ráno jsem tu opět pro ni.

Dívám se tam, kam se obzor svažuje směrem ke Karláku …