Dýchám nosem. Mám prázdniny. Bývalé neřesti se ozývají jak bolest kloubů. Kříž samoty se vznáší pod žebrovím chodeb, táhnou se do tmy a zvou mě do prázdna. Buď zůstanu se svým levitujícím křížem a budu čekat až mě někdo objeví, buď vstanu a nechám se unášet průvanem do útrob světa. Už po pár krocích kříž padá bytostně na dlažbu a já se rozdrtím. Jsem tam i tady. A tak i zůstanu, dokud mě nenajde nějaká liška a nepoleje vodami, mrtvou za život a živou na život a také samozřejmě na smrt.