Tereza Horká | Příběh

Lidé mě nestigmatizují ani ve chvíli, kdy by se mi to hodilo

Tereza Horká (25), peer konzultantka ve spolku Dobré místo a studentka bezpečnostně právních studií na Policejní akademii v Praze, má od svých dvanácti let bohaté zkušenosti s psychickými problémy. Nebojí se o nich veřejně mluvit a byla by ráda, kdyby se o nich nemusel bát mluvit nikdo.

Kdy jsi začala mít problémy s duševním zdravím?

Už v dětství. Tehdy mi bylo dvanáct a šlo o OCD (obsedantně kompulzivní porucha). Během dospívání se pak projevily i další potíže, jako sociální fobie, úzkosti, psychogenní přejídání a hlavně deprese. OCD u mě mělo hodně rychlý a agresivní průběh. Pamatuju si, jak jsem si pokaždé myla ruce minimálně 10 minut, až po lokty. A pak znovu, protože jsem si po opláchnutí mýdla nebyla jistá, jestli jsem si je skutečně umyla. Nebo jak jsem si každý večer aspoň hodinu pořád dokola kontrolovala věci do školy. Nechtěla jsem to dělat, po tvářích mi u toho tekly slzy, ale nedokázala jsem si pomoct.

Existuje něco, k čemu bys OCD přirovnala?

K opakovanému čtení odstavce v knize. Když ho začnete číst pořád dokola, tak se postupně rozloží na věty, věty na slova a slova na písmenka, takže se nakonec jejich význam vytratí úplně. Čím víc člověk s OCD něco kontroluje, tím míň si je jistý, jestli je ten sporák, který zkontroloval už stokrát, skutečně vypnutý.

Než se ti podařilo dostat OCD pod kontrolu, měla jsi s ním i jiné zážitky…

Moje OCD zahrnovalo i magické myšlení, které někdy připomínalo až bludy. Jednou jsme si s ostatními dětmi hrály venku, kde vedle sebe stály dva keře. Někdo je v rámci hry pojmenoval Brána smrti. A já hned dostala strach, že když těmi keři projdu, tak se na mě přenese nějaké zlo. A když ze mě pak bude třeba veterinářka a budu operovat nějakou kočku, tak to zlo přenesu na ni. Ona to přenese na další kočky a ty to pak roznesou dál a dál, takže kvůli mně nastane vyloženě apokalypsa a celý svět skončí ve zmaru a plamenech. Tímhle katastrofickým scénářem jsem se pak týrala dva dny v kuse spolu s dalšími obsesemi. Navíc jsem začala věřit, že je nade mnou Bůh, který nemá nic lepšího na práci, než mě v jednom kuse kontrolovat, a za každý prohřešek, jako je šlápnutí na čáru mezi dlaždicemi, mě nebo moje blízké potrestá. Do pár měsíců od propuknutí nemoci celý můj život vyplňovaly jen obsese a kompulze. Tenhle nápor jsem už nevydržela, složila jsem se a konečně všechno vysypala našim. Do té doby jsem se to snažila skrývat, protože jsem si uvědomovala, že to není normální.

Jak na to Tvoji rodiče reagovali?

Hned mě vzali do nízkoprahového centra, kde si se mnou promluvila psycholožka. Ta došla k závěru, že jde patrně o OCD a poslala nás k dětskému psychiatrovi. Začala jsem brát antidepresiva a OCD se celkem rychle podařilo dostat pod kontrolu, i když jsem nechodila na žádné terapie. Asi proto, že díky tomu rychlému podchycení ta nemoc ještě nestačila pořádně zakořenit. Měla jsem zkrátka obří štěstí. Jak na lékaře, tak v rodině, a tak se mi dostalo odborné pomoci včas. Rodiče moje onemocnění nikdy nepodceňovali a na prvním místě pro ně bylo, abych byla v pohodě. Sami si hledali o OCD knížky a zajímalo je, jak by mi mohli pomoct. Bývali dost hyperprotektivní, ale to se dá chápat. Taky vždycky dávali najevo, jak jsou na mě pyšní. Když jsem se například dostala do Mensy, dmuli se pýchou. Bohužel znám hodně lidí, které jejich rodiče hodili přes palubu. Já se s nepochopením tak často nesetkala, proto se už nebojím o tom všem mluvit. Lidé mě dokonce nestigmatizují ani ve chvíli, kdy by se mi to hodilo. (smích)

Jakto?

Před třemi lety jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii v Dobřanech. Při návratu z víkendové propustky si ke mně ve vlaku přisedl kluk, který si se mnou hrozně chtěl povídat. Já na to zrovna neměla náladu, ale nedokázala jsem mu to říct. Proto, když se mě zeptal, kam jedu, jsem mu schválně bez jakéhokoli dalšího vysvětlení řekla, že jedu do blázince, že jsem tam strávila už čtyři měsíce a teď se znova jedu nechat zavřít. Myslela jsem si, že ho to odradí a dá mi pokoj. Místo toho se ale ozvalo: „Vážně? To je zajímavý, povídej mi o tom!“

Kvůli čemu jsi byla hospitalizovaná v Dobřanech?

V Dobřanech jsem se léčila kvůli těžké depresi a sebevražedným tendencím. Tak trochu jsem si to asi sama zavařila svévolným vysazením léků, které jsem zapomínala brát, a tak jsem je nakonec vysadila úplně. Antidepresiva mají dojezd několik týdnů, takže se dlouho zdá, že je nepotřebujete a že je všechno v pohodě. Jenže nebylo. Dva měsíce jsem pak strávila na uzavřeném oddělení a po tom, co mě nechali podepsat souhlas s dobrovolnou hospitalizací, jsem byla další dva měsíce na oddělení otevřeném. Byla to nejhorší depresivní ataka, jakou jsem kdy zažila. Taky jsem kvůli tomu musela prodloužit přerušení studia.

Měla jsi duševní potíže i na střední?

Ano, sociální fobie, úzkosti a deprese se mi rozjely hned na začátku prváku na gymplu. Tehdy jsem z Kladna dojížděla na pražské gymnázium Jana Keplera, kde jsem si připadala jako outsider. Před koncem školního roku jsem skončila na dětském v Bohnicích a po prázdninách pak nastoupila na kladenský gympl. S lidmi z Keplera se teď paradoxně vídám víc než s těmi z Kladna. Až po letech mi došlo, že jako outsider jsem si připadala bezdůvodně. Bývalí spolužáci jsou super a brali mě jako normální součást kolektivu. To bylo moc fajn zjištění. Na druhou stranu mi bylo líto, když jsem si uvědomila, kolik dveří jsem si už v životě kvůli vlastní sebestigmatizaci zbytečně zavřela.

Dokážeš určit, co bylo příčinou tvých depresí a úzkostí?

Myslím si, že spouštěčem byl psychicky náročný vztah. Šlo o mého prvního přítele, se kterým jsem se dlouho nebyla schopná rozejít, strávili jsme spolu pět let. Byla jsem strašně mladá, strašně blbá, strašně nezkušená a strašně zamilovaná. Časem se navíc daly do chodu i jiné mechanismy, které vám brání z takového vztahu odejít. Kvůli němu jsem taky dlouho o svých nově vznikajících psychických problémech nechtěla nikomu říct, i když jsem pořád byla v péči psychiatra kvůli OCD. Přítel mi říkal, že jsem jen přecitlivělá, rozmazlená a líná a že nemůžu mít žádné deprese, protože nevím nic o tom, co to jsou skutečné problémy. A já se bála, že to samé mi řeknou i ostatní. Taky mi v jednom kuse s někým zahýbal. Veškeré moje sebevědomí šlo do háje a já sama jsem se začala cítit provinile, když něco takového provedl. V té době jsem se i poprvé pořezala. Nebrala jsem to jako úlevu. Byl to pro mě trest.

Jsi s bývalým přítelem pořád v kontaktu?

Lidé většinou nejsou černobílí. To je ale taky důvod, proč je tak těžké se od některých odpoutat. Kdyby se k vám někdo choval jenom hnusně, tak by bylo snadné poslat ho do háje. Na facebooku znovu ve spojení jsme. Před Dobřanama mi pomohl, i když jsme spolu v tu dobu už dlouho nechodili. Taky za mnou v Dobřanech jednou byl, ale neproběhlo to zrovna ideálně. Od té doby jsme se neviděli. Zlost na něj mě už přešla, přeju mu, aby se měl dobře. Ale vídat ho úplně nechci. Když jsme v bližším kontaktu, tak to dřív nebo později nedopadne dobře.

Co nakonec vedlo k tomu, že se tvoje deprese začaly řešit?

Po jedné hádce s ním jsem se pokusila utéct z domova. Už jsem to všechno prostě nedávala. Nechala jsem doma vzkaz, vypla jsem si mobil, popadla jsem spacák a knížku Norské dřevo od Haruki Murakamiho a dojela jsem až na Holešovické nádraží do Prahy, odkud jsem chtěla pokračovat do Doubic, kde jsme byli se třídou v září na seznamováku a mně přišlo, že tehdy ještě všechno bylo super. Vlivem adrenalinu mi málem vyskočilo srdce. Připadala jsem si, jako by mě někdo honil a pořád jsem musela přemýšlet nad tím, jak se teď asi cítí rodiče. Nevydržela jsem to a zapnula si mobil. Když jsem viděla všechny ty zprávy a zmeškané hovory, nedokázala jsem je dál trápit. V tu chvíli už po mně navíc skutečně bylo vyhlášené pátrání. Chvíli po tomhle incidentu jsem ještě normálně chodila do školy, ale je těžké soustředit se na úkoly a na písemky, když se vám v hlavě začínají rodit sebevražedné myšlenky. To vám trochu naruší žebříček hodnot a sebere dost mentální kapacity. Čím dál víc jsem začala chodit za školu. Při dalším větším propadu jsem tedy přemluvila mámu, aby mě odvezli do Bohnic, protože jsem právě díky Norskému dřevu měla dost naivní představu o tom, jak to v podobných zařízeních chodí. Střet s realitou byl tím pádem dost tvrdý, na dětském to tehdy bylo dost na nic, hlavně kvůli přístupu zdravotních sester. Aspoň mi tam ale zaktualizovali diagnózu. Vyhodnotili to jako úzkostně depresivní poruchu a po propuštění jsem začala chodit na terapie. Úzkostí se mi v průběhu let v zásadě podařilo zbavit, proto se diagnóza časem změnila na periodickou depresivní poruchu.

Jsou nějaké úzkosti, kterých se pořád zbavit nemůžeš?

Mám problém s navazováním vztahů. Umím si z kluků dělat kamarády, ne kluky. Klidně si stoupnu na pódium před tisíc lidí a začnu před nimi zpívat, ale z něčeho jako je flirtování mám vyloženě husinu. A ne v dobrém slova smyslu. Proto mám vždycky nutkání celou tu situaci zahrát někam do autu a protějšek si to logicky vyloží jako odmítnutí. Nicméně i to se už lepší.

Co ti v cestě k zotavení nejvíc pomohlo?

Hodně mi pomohl stacionář KBT (kognitivně-behaviorální terapie) v Národním ústavu duševního zdraví. Nejvíc právě na ty úzkosti a sociální fobii. Nejpodstatnější roli ale možná sehrál obyčejný čas a přirozený vývoj. Často jsem byla zoufalá z toho, že dělám všechno, co můžu a pořád to nestačí. Některé věci ale potřebují svůj čas bez ohledu na to, jak moc se snažíte. Neurychlíte je, i kdybyste se postavili na hlavu. A něco se vám nemusí podařit nikdy. To je hodně těžké přijmout. Ale je to podle mě nezbytné. Když si kladete nerealistické cíle, tak jste ve výsledku akorát zklamaní, frustrovaní a rezignovaní a nejste schopní ocenit svoje skutečné pokroky jen proto, že vám přijdou moc malé. A potom lidé křičí, že terapie nebo cokoli jiného vůbec nefunguje. Když jsem na stacionáři KBT byla poprvé, to mi bylo osmnáct, tak jsem si taky myslela, že je to celé blbost. Zpětně jsem si ale musela přiznat, že se mi prostě jen nechtělo makat a nebyla jsem na to připravená. Podruhé jsem stacionáři dala šanci před rokem a celé to vypadalo úplně jinak. Změnil se hlavně můj přístup.

Co pro Tebe bylo na léčbě nejtěžší?

Dlouho mi trvalo se se vším smířit a připustit si, že ten, kdo bude muset nejvíc makat, jsem já. To mi trvalo několik let. Hrozně důležité je, aby se člověk naučil pojmenovávat svoje problémy a snažil se s nimi pracovat. Dobrý odborník má proto velký význam, protože vám s tím vším může hodně pomoct. Správné léky vám to zase mohou hodně ulehčit, a to není málo. Ve výsledku ale to nejdůležitější stejně musíte oddřít sami. A to dost často bolí. Vy toho přitom už tak máte dost a chcete okamžitou úlevu, ne námahu. Proto bylo těžké přijmout, že ani sebelepší psychiatr nemá žádnou kouzelnou hůlku, kterou by vás mohl zázračně a bezbolestně jedním mávnutím vyléčit. Dlouho jsem nebyla schopná o ničem mluvit, měla jsem problém s uzavřeností. Pak jsem si zas myslela, že když o sobě terapeutovi řeknu všechno, tak mi bude moct konečně prozradit nějaké velké životní tajemství, které všechno změní. Jenže tak to taky nefunguje. A ani žádný rytíř v zářivé zbroji nikdy nepřijede, i když vám s tím všichni už odmala blbnou hlavu. Špinavou práci za vás prostě nikdo udělat nemůže. Tečka. Dalším levelem pak bylo uvědomit si, že je to tak vlastně dobře.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Zpívám, hraju si se svými fretkami a maluju abstrakci. Dřív jsem psala a chtěla bych se k tomu vrátit. Mám ale už plné zuby dramat, a tak mi všechno, co teď napíšu, přijde patetické, sebestředné a afektované. Barvy takové naštěstí být nedokážou, barvy prostě jsou.