ŽIVOTNÍ RESTART S POMOCÍ ELEKTRICKÉHO PROUDU

MÁ ZKUŠENOST S ELEKTROKONVULZIVNÍ TERAPIÍ

ECT nebo EKT a lidově řečeno „ elektrošoky “ je stále stigmatizovanou terapeutickou metodou. Je to vlastně zajímavý nápad, že, stimulovat mozek duševně nemocného pacienta pomocí elektrického proudu a vyvolat tím epileptický záchvat. Jak by však něco takového mohlo pomoct? Nedochází k porušení mozkových tkání a ztrátě paměti a proč se tato obávaná metoda stále používá v psychiatrických nemocnicích? Pokusím se toto záhadné téma trochu osvětlit a přináším osobní zkušenost s touto formou terapie.

Pro více informací o ECT doporučuji článek MUDr. Jakuba Albrechta z Psychiatrické kliniky VFN Karlov, Praha: https://www.wikiskripta.eu/w/Elektrokonvulzivn%C3%AD_terapie

O METODĚ ECT

Kdysi ve 30. letech dvacátého století si ošetřovatelé v psychiatrických zařízeních všimli, že psychotické a depresivní příznaky duševní nemoci se zmírnily u pacientů, kteří měli také epilepsii a prodělali záchvat. Začalo se pracovat na metodě, jak uměle tyto záchvaty vyvolat, nejprve byl zkoušen lék Metrazol, po jehož silných dávkách pacienti dostali takto uměle vyvolaný záchvat a jejich stav se zlepšoval. Nebylo to ovšem nic příjemného a už vůbec ne bezpečného, při silných křečích (klonické fázi záchvatu) se pacienti mohli vážně zranit. Mimo jiné podání Metrazolu způsobovalo také nepříjemné panické stavy těsně předtím, než záchvat začal. Pacienti se tak často této terapii bránili. Italský neurolog Ugo Cerletti začal uvažovat o alternativní metodě pro konvulzivní terapii- vynalezl první elektrokonvulzivní přístroj. Bylo to v roce 1938 a přístroj byl s úspěchem testován na prvním pacientovi (poté, co Cerletti provedl dostatek testů se zvířaty), který trpěl schizofrenií a jehož stav se zlepšil po aplikování proudu do hlavy a vyprovokovaném epileptickém záchvatu. Ve 40tých a 50tých letech se pak metoda běžně používala ve většině psychiatrických nemocnic na celém světě. V 60. letech, kdy vzniklo antipsychiatrické hnutí byly veškeré konvulzivní metody terapie a zejména ECT odsuzovány jako nehumánní. I dnes se zdá Elektrokonvulzivní terapie mnoha lidem obávanou, téměř brutální formou terapie. Obraz mučení pacienta za trest z filmů jako je Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) a fakt, že tato metoda byla často aplikovaná bez anestezie před koncem 50. let 20.století zavinil, že představa podstoupit tuto terapii je pro mnoho lidí děsivá.

Dobrá zpráva je, že ECT prošla modernizací. Stala se k pacientovi šetrnou a velmi efektivní metodou léčby. Před jejím podstoupením je potřeba pacientův písemný a informovaný souhlas, stejně tak souhlas s celkovou anestezií a před každým zákrokem je nutné absolvovat předoperační vyšetření, které zmírňuje riziko, že se vyskytnou komplikace během výkonu v celkové anestezii. Obvykle se s léčbou začne za hospitalizace a následně ambulantně, interval mezi jednotlivými aplikacemi ECT se postupně prodlužuje. V mém případě to bylo tak, že jsem se začala léčit ještě jako hospitalizovaný pacient dvakrát týdně, pak jednou týdně a poté jsem docházela ambulantně jednou za 14 dní a nakonec jednou za měsíc v období trvajícím cca půl roku. Celkem jsem absolvovala kolem patnácti elektrošoků, které mi pomohly se dostat z nejhlubší deprese svého života.

CO SE DĚJE BĚHEM ECT?

Po uspání pacienta jsou mu k hlavě přiloženy dvě elektrody – buď na jeho oba spánky či jedna na temeno hlavy a druhá na spánek. Srdeční tepová frekvence, okysličení krve a tlak jsou pečlivě monitorovány. Elektrokonvulzivní přístroj je nastaven tak, aby vydal krátký elektrický výboj o trvání maximálně 8 vteřin a síle 0, 8 A. Dávka elektrického proudu se může lišit podle pacienta, jeho věku, pohlaví a pod. Tento impulz má vliv na celé tělo spícího pacienta, svaly se křečovitě napnou, u končetin dochází ke skrčení, k sevření čelistí, zorničky se rozšíří a vypadá to jako by pacient cítil silnou bolest – ve skutečnosti je to však jen zdání, díky působení anestezie necítí žádné nepohodlí. Následuje fáze konvulzí, která trvá zhruba půl minuty ale může i déle a která se velmi podobá epileptickému záchvatu. Protože jsou pacientovi podány injekčně a nitrožilně látky pro uvolnění svalů nedochází k tak silným křečím jako by měl epileptik během záchvatu typu grand mal. Obvykle se třesou chodidla a prsty, tělo se mírně chvěje, doba trvání konvulzí je vlastně nejlépe vidět na zrychlení srdečního rytmu. Tato reakce ve formě záchvatu na průchod proudu mozkem je velmi důležitá pro úspěšný průběh terapie. A co se děje uvnitř mozku? Přesně se to dnes ještě neví, ale je jisté, že mozkové buňky – neurony – reagují na elektrický výboj tak, že začnou opravovat a regenerovat své spoje a biochemické nastavení. Aktivita buněk v prefrontálním kortexu (přední části mozku) a hipokampu (jehož funkce úzce souvisí s naší pamětí) je stimulována. Celá procedura léčby elektrošokem trvá cca 20 minut a výkon samotný asi jen 2 minuty. Po terapii je však dobré odpočívat celý den, neřídit ani nepracovat s elektrickými přístroji, protože tělo se zotavuje z celkové anestezie.

ECT Z POHLEDU PACIENTA

Protože jsem zmínila na pohovoru s primářem kliniky své sebevražedné záměry a popsala svůj depresivní stav, jenž byl zřejmě i očividný, následovala nedobrovolná hospitalizace. Dnes dokáži pochopit toto rozhodnutí lékařů, byla jsem vlastně v ohrožení života a hospitalizace mi mohla pomoci… jak je obvyklé pro člověka s duševní nemocí, chybí mu občas potřebný náhled na svůj stav, v těžkých fázích nemoci jako jsou depresivní propady nebo ataka psychózy snad ani náhled mít nelze. Po dvou týdnech, kdy se můj stav nelepšil mi byla nabídnuta možnost ECT a protože jsem byla v rozpoložení, kdy mi na ničem už nezáleželo a neměla jsem z ničeho strach – vlastně ve stavu totálního zoufalství – tak jsem se rozhodla, že této metodě dám šanci. Hlavní psychiatr mi doslova řekl:“ Je to ta nejefektivnější a nejradikálnější metoda, kterou máme na klinice k dispozici.“ To znělo nadějně a podepsala jsem tedy souhlas s výkonem elektroléčby. Bylo mi jasné, že terapie proběhne v anestezii, klidně, a že budu pod dozorem speciálně vycvičeného týmu lékařů, nebylo tedy čeho se bát. Byl mi poskytnut dokonce i informační leták o ECT s návodem, jak se na ni připravit. Protože terapie evidentně zabírala, byla jsem brzy propuštěna z nemocnice a informována, že mohu na ECT docházet i ambulantně, na tzv. udržovací léčbu. Naplánovali jsme si termíny zákroků a mé dobrodružství s elektrošoky pokračovalo dalších 6 měsíců.

Vždy, když jsem se dostavila na kliniku kolem 7 hodin ráno, mi sestra na příjmu změřila tlak a poslali mne se ubytovat na oddělení, kde mi byl přiřazen pokoj a postel. Někdy byla mou spolubydlící hospitalizovaná pacientka, jindy ambulantní pacientka, jež přišla také absolvovat elektrošoky. Někdy jsem šla hned na řadu, jindy bylo přede mnou například 7 lidí, mužů i žen, kteří také čekali na výkon ECT. Asi 20 minut před terapií mi přišla sestra píchnout injekčně atropin. Tato tzv. premedikace je přípravou na celkovou anestezii a aplikuje se ze dvou důvodů, zmírnění sekrecí v dýchacím ustrojí a jako prevence srdečních arytmií. Když jdete na ECT, jste obvykle oblečeni v lehkém oblečení, standardně v pyžamu a sestřička Vám může vydat speciální bavlněný kabátek, který se dá rychle rozepnout zepředu – je to kvůli snazšímu přístupu k srdci v případě, kdy by byla nutná resuscitace. Takže si tak poklidně kráčíte oblečeni v pyžamu chodbou v doprovodu sestry až se dostanete k laboratoři, kde už čeká vyškolený tým lékařů, sestra z anestezie, anesteziolog, hlavní psychiatr a asistující tým.

Musela jsem podepsat souhlas s celkovou anestezií a s výkonem terapie, psychiatr se mne vždy zeptal, jak se cítím, jestli můj stav zlepšuje a pak se většinou zeptal, zda mám nějaké otázky k výkonu. Zaujalo mne, že celý tým evidentně miloval svou práci a prováděl ji s radostí, i když někdy působili unaveně. (věřím tomu, že po 8 elektrošocích to začíná být fyzicky a psychicky náročné). Po podepsání souhlasu, jsem si sundala boty a položila se na postel, hlava mi spočívala na malém pružícím polštářku. Asistující sestry mi nasazovali na hrudník lepící elektrody pro EKG, oxymetr na prst a tlakovou manžetu, zatímco sestřička z anestezie hledala vhodnou žílu na mém předloktí. Napíchnutí žilního vstupu pomocí kanyly pro anestezii je snad jedinou nepříjemností a bolestí, kterou během ECT pocítíte. Používají se však velmi šetrné tenké jehly. Před ústa Vám anezteziolog podrží kyslík, zatímco Vás anestetikum začne pomalu uspávat. Je to chladivý trochu pálivý pocit v žíle a vy cítíte, jak pomalu začínáte ztrácet vědomí. Asi do minuty jste v hlubokém spánku a bezvědomí. Poslední věc, kterou slyšíte je tlukot vašeho srdce měřený EKG přístrojem.

PROBUZENÍ

Probudila jsem se ve vedlejší místnosti, silně dezorientovaná a brněly mi spánky. Nějakou chvíli mi trvalo vzpomenout si vůbec na to, kde jsem, kdo jsem, a co se vlastně stalo. K tomu má člověk vedlejší účinky anestezie – ospalost, nekoordinované pohyby a pomalejší myšlení i projev, je prostě grogy. Sestřička si všimla, že jsem při vědomí, vytáhla mi kanylu a navrhla, že mne doprovodí zpět na pokoj. Kráčela jsem pomalu s ní a všechno kolem se mi zdálo, jako bych to viděla poprvé – nemohla jsem si vzpomenout na číslo svého pokoje ani na jméno mé sympatické spolubydlící. Doprovázeli nás pohledy okolních hospitalizovaných smutných duší, plné zvláštní lítosti a údivu. Přesvědčovala jsem se v duchu, že nejsem díky bohu už hospitalizovaná, ale že jsem jen stabilizovaný pacient ambulantně docházející na elektrošoky. Být opět v “blázinci„ v tomto křehkém zmateném stavu a v utlumení vlivem doznívajícího anestetika bylo pro mne nepříjemné. Kdyby nebylo sestry, jež mě držela pod rukou, netrefila bych ani na svůj dospávací pokoj. Na pokoji mě uvítala má spolubydlící se slovy: „tak už to máš za sebou viď…“ a podívala se na mě očima plnýma soucitu a já si připadala v tu chvíli jako pokusný králíček vracející se z klinické smrti. Je fakt, že jakýsi prožitek znovuzrození vás nějakou dobu po ECT terapii provází. Na pokoji máte maximálně na to si lehnout zpět do postele a prospat další tři až čtyři hodiny. Když už jste opravdu plně při vědomí a schopný odejít zpět domů s doprovodem, (obvykle rodič, partner/ka, příbuzný nebo dobrý přítel), přijde za Vámi hlavní psychiatr s lékařskou zprávou, ve které je záznam o průběhu terapie. Sdělí Vám také, v kolik hodin už smíte jít domů a domluví s vámi další léčbu elektrošokem.

Má ztráta krátkodobé paměti byla naštěstí jen dočasná, zjišťovala jsem ale později a postupem času, že jsem zapomněla i jiné věci – vzpomínky z minulosti ať už krásné či těžké, to co jsem zažila například před 4 lety, zapomněla jsem tváře a jména lidí, se kterými jsem se nedávno seznámila a to mi bylo velice trapné – ty situace, kdy se mě nejlepší kamarádka ptala, zda si vzpomínám na to či ono, a já musela jen odpovědět: „ne, to si vůbec nepamatuji“. Bylo pro mne těžké si vzpomenout i na to, co jsem komu říkala, byl to prostě hrozný pocit nejistoty.

FUNGUJE TO.

ECT funguje rychle hlavně na depresi, používá se však i při léčbě psychóz jako je schizofrenie a bipolární poruchy – mánie a deprese. Hned po prvních výkonech se cítíte lépe, ale co se týká obnovených vzpomínek to už zabere delší dobu – v řádu měsíců v mém případě – a proto je dobré neztrácet naději a trpělivost. Už je to půlroku po mém posledním ECT, depresí už netrpím, ale zato stále zjišťuji, že se mi občas vybavují ztracené vzpomínky. Mozek je orgán, který má neuvěřitelnou schopnost regenerace a jiného uspořádání – lékaři a vědci hovoří o neuroplasticitě. Na tuto neuroplasticitu se spoléhá i v případě ECT terapie. Je to sice metoda radikální, ale skutečně pomáhá. Vy, kdo znáte depresi a dostali jste se z ní, určitě budete souhlasit se mnou, že být najednou bez temných a sebevražedných myšlenek, existovat znovu s radostí ze života, je báječný a nepopsatelný pocit. To za to stojí. Závěrem bych chtěla dodat, že současná forma této terapie je velice bezpečná, aplikuje se i na náctiletých pacientech nebo těhotných ženách a právě u lidí, jimž nezabírají léky nebo je nemohou z nějakého důvodu brát. Jediným mínusem a vedlejším nežádoucím účinkem jsou problémy s pamětí, které však postupně vymizí. Žádná ztráta mozkové tkáně nebyla podle studií a mnoha výzkumů prokázána. Lékaři praktikující ECT se v současné době snaží vyřešit i problém s dočasnou ztrátou paměti a dávkovat proud tak, aby tento efekt byl co nejmírnější. ECT terapii můžete také svobodnou volbou přerušit až se budete cítit lépe a zjistíte, že už ji nebudete potřebovat. Dnes mohu říci, že bych už nechtěla absolvovat ECT znovu, ale zároveň také vím, že vskutku není čeho se bát, je to jen jedna z možností nemedikamentózní terapie, velice efektivní u těžkých depresí.