Flër Rinfeld a její svět bez hranic

O umělkyni Flër Rinfeld (1993), která je původem z Běloruska, ale žije v Čechách, jsme se dozvěděli úplnou náhodou. Organizátor ústeckých besed o duševním zdraví Jan Lacina ji vzal kus cesty autem, když stopovala z Ostravy do Norimberka. Její umění publikované na Instagramu nás zaujalo natolik, že jsme se rozhodli požádat ji o rozhovor.

Co je pro tebe teď v malování důležité?

Konkrétně v tom Norimberku jsem dělala objekt z láhví. Byla tam jedna celá láhev a rozmlácené lahvičky. Chtěla jsem tím ukázat, jak nějaký objekt může ztratit cenu a znovu jí nabýt. Jmenovalo se to Rozpad a inflace. A co se týče malování, tak jsme tam společně dělali každý svou bankovku. Moje vypadala tak, že na jedné straně byla nula, a na druhé straně byla taková jako nekonečnost. Bylo to trošku o tom, že když jsem čekala na grant od Erasmu, tak jsem byla bez peněz, to se stane, že člověk nemá peníze, ale neznamená to, že umře hlady. Peníze neomezují až tak, jak se domnívá společnost, nemají zas až tak velký význam a smysl.

Takže na jedné straně té bankovky byla nula, a na druhé straně bylo nekonečně mnoho peněz?

Ne, nekonečně mnoho možností. Do Norimberka jsem se dostala stopem, za to jsem nic nezaplatila. Němci nás zvali na své vernisáže. Měla jsem sice peníze, ale i kdybych je neměla, nic by to nestálo. Byl to zajímavý život, zrovna tak zajímavý, jako kdybych měla milión. No možná s miliónem by byl trochu zajímavější, ale možná naopak…(smích)

Promiň, že do toho motám svoje věci, ale mně se zrovna teď stalo, že jsem odmítl jet do Norimberka. Neuměl jsem si představit, jak zvládnu útrapy cesty vlakem.

Já to chápu. Jela jsem z Krakova do Ostravy na zápočet 2 hodiny, a pak z Ostravy do Norimberka asi 15 hodin. Moji spolužáci jeli z Krakova do Norimberka taky asi 15 hodin, ale Flixbusem. Mně to připadá psychologicky těžší. Víš, že nikam nepůjdeš, nebudeš se procházet, nebude přestávka na oběd a tak.

Chtěl jsem se zeptat taky na tvé obrazy. Já z nich měl pocit, že jsou takové meditativní. Měl jsem dojem, jako kdyby byly očištěné od nějakého ega nebo gest.

Dá se to tak říct, je to vlastně průběh meditace. Maluju přírodu a krajiny, ale vyčistím je od těch konkrétních krajin. Aby tam nebyla konkrétní tráva, konkrétní listy, ale aby to bylo pochopitelné na nějaké podvědomé úrovni. Příroda je taky v každé zemi dost různá, ale ten psychologický pocit z ní je stejný nebo podobný.

A jak jsi se vlastně dostala k malování?

Celý život jsem malovala. Všechny děti něco malují a já měla víc hodin kresby na základní škole, pak jsem měla kroužky kresby a malby při střední škole, která ale nebyla umělecká. V Minsku jsem potom studovala na vysoké umělecké škole textilní design, ale zapomněla jsem přijít na zkoušku z akademické teorie, takže mě vyhodili. Pak jsem nějaký čas prokrastinovala a nakonec se přestěhovala do Ostravy a začala studovat tam. Teď jsem zrovna na Erasmu v Krakově.

Ještě jsem se chtěl zeptat na fotku z Instagramu, kde čteš ústavu těžkooděncům v Bělorusku.

To je zajímavý, já už kvůli tomu nejezdím do Běloruska. Když si vezmeš, že to není nic ilegálního, v té běloruské ústavě není nic, co by nebylo v jiných ústavách… Policie nám ale řekla, že ústava platí pro čas míru. A my se zeptali: a to jsme ve válce? A oni nám neodpověděli a řekli nám, ať jdeme pryč. Bylo to absurdní. Jak zkoušíš, jestli je bezpečné číst ústavu na ulici, nebo ne. Tu ústavu jsme koupili s kamarádem normálně v knihkupectví a šli ji přečíst policajtům. Nic nám neudělali, takže teoreticky je to možné, ale stejně je divné, že máš vlastně v hlavě tu otázku, jestli se to smí.

A jak moc jsi svou tvorbou politická umělkyně, nebo jak moc tě politika spíš nezajímá?

Politika mě zajímá, ale prostě z toho neumím udělat nějakou tvorbu. Moje tvorba má povětšinou spíš abstraktní formu. Někdy je tam trochu politický podtext, ale pro mě je to těžké zformulovat. Dělala jsem v Ostravě práci o začátku války a absurdním systému v Rusku a v Bělorusku, ale kdybych nevysvětlila, že se to toho týká, nikdo by to nepochopil.

Jak vlastně vnímáš prostor Evropy?

Mně se líbí ten schengenský prostor, kde nejsou hranice. Líbí se mi, že lidé mohou svobodně spolupracovat na různých projektech a nikdo nezkoumá, jaké je kdo národnosti.

Je ještě něco, co bys chtěla říct závěrem?

Asi to, že meditativnost mé tvorby vychází hodně taky z cest po světě. Hodně jsem cestovala stopem. Například na východ Ruska, do Mongolska, do Kazachstánu. Do různých států. A mám z toho jenom dobré pocity. Není to vůbec tak nebezpečné, jak se lidem zdá. Vlastně asi ty politické systémy jsou někde hodně divné, ale lidé často žijí podobně.

Takže tě asi ovlivnila ta východní krajina? Slyšel jsem, že je hodně rozlehlá…

Ano, hodně mě ovlivnila ta severní a východní krajina v Rusku. Jedeš třeba celý den a 500 kilometrů nepotkáš nic.

Chystáš se ještě na nějaké další cesty po světě? Jaké kultury nebo místa bys chtěla poznat?

Ano, teď v létě plánuju cestovat po Španělsku a Portugalsku, do konce studia bych chtěla nějak procestovat celou Evropu, protože teď konkrétně je taková možnost. Také bych chtěla poznat státy bývalého Sovětského svazu a myslím také na to, že bych ráda navštívila Japonsko.

A možná takové odlehčení na závěr. Jaký je tvůj recept na dobrou náladu?

Víc meditovat, víc se procházet v přírodě, povídat si s kamarádkami, a to je myslím dostatečně standardní recept.