Pět hodin ráno. Stanice metra I.P. Pavlova. Chodníky jsou mokré a kluzké. Lidé jsou mokří a kluzcí. Ulice jsou jako kádě plné mrskajících se úhořů. Když stojím na tramvajové zastávce u východu z metra a kolem mne pleskají jejich hbité ocasy, cítím, že pojivem mezi našimi těly je elektřina, která v krátkých výbojích dává tomu časnému ránu […] Číst dále...
Kristýna Tóthová
LIDÉ
Byl jeden čas, kdy jsem se dotýkala povrchu svého dna nohama i rukama, podobně jako když kočka stojí v ostražitém pozoru na mokré noční vozovce, takže všechny její čtyři tlapky cítí ten chlad a tu vlhkost inkoustově černého asfaltu, a je tak pro ni mnohem snazší zůstat vnímavá vůči všemu, co ji na této cestě může […] Číst dále...
Před každým sezením u terapeuta rozvažuji jako potácivá včela, o čem budu hovořit, až zaujmu místo v tichu jeho pracovny. Tohle rozjímání je něco jako bodání žihadla do kůže nepřítele, jejž musím během svého hodinového monologu přemoci, abych odsud mohla odejít vítězná a svobodná. Každý pokus o nalezení předmětu tématu ze mě ale pokaždé rve vnitřnosti, […] Číst dále...
