Bohnice story
Erika Vynáhlovská

Tento příběh je vyprávěním psychedelických až psychotických zážitků, nedokončenou šamanskou iniciací a dalších až nepředstavitelných sledů událostí, které mě zase po třech letech dostali do Bohnic.

Začalo to tím, že jsem chtěla ochutnat zakázané ovoce. Tím pro mě byl jeden muž, se kterým jsem strávila noc a který je taky tak trochu šílenej jako já. Po mém drogovém detoxu jsem ale povolila a přistoupila na psychedelický dýchánek, který jsem do detoxu nepočítala. Společně jsme si tak v několika hodinovém intervalu dali LSD a houby s medem, já v mikro dávkách, on v makro. Celé to pro mě bylo jako rozlučovací rituál, kdy jsem cítila, že mě čeká velká transformace a že musím v sobě přetočit různé pohledy na život, ať už v přístupu k substancím nebo neuváženému sexu.

Pár dní na to jsem odjela s kamarádkou na Slapy. Na chvilku zmizet z Prahy, vyčistit si hlavu, co jsme obě dvě moc potřebovaly a spojit výlet s užitečným a najít lokaci pro náš budoucí festival. Strávily jsme spolu krásný čas v lese a u vody s micro dosováním hub a celý to bylo moc příjemný. Izabel se mnou zůstala jen na jednu noc a mě čekala další noc a den o samotě. Cítila jsem, že mi začíná proces hloubání se ve svém nitru, a tak jsem byla moc ráda za samotu a přírodu všude kolem. U vody jsem zažila až magický moment, kdy v jednu chvíli začala Slapská přehrada vypadat jako moře, já jsem seděla na břehu, nikde nikdo na několik kilometrů. Kouřila jsem cigaretu, když mě v tu chvíli popadla myšlenka, že to je přesně ta chvíle, na kterou dlouho čekám a kterou ukončím svých 15 let kouření. S poslední cigaretou jsem si udělala rozlučkový rituál a až celým tělem jsem pocítila, že se v tuto chvíli začne všechno měnit. A jak kdyby mi na to příroda odpověděla jazykem skoro-mořských vln.

Vrátila jsem se zpět na hotel a rozhodla se, že hub sním tentokrát víc a podívám se na svůj probíhající proces o něco hloubš. Byl to kouzelný moment, snědla jsem svou dávku a hned jsem jako odezvu dostala menstruaci, na kterou jsem již několik dní netrpělivě čekala. Zažila jsem pocit největšího propojení sama se sebou, jako nikdy předtím. Seděla jsem u obrovských okenních dveří, koukala na hvězdy na obloze a celé své tělo si pomazala rituální krví. Nádhera. Koukala jsem na oblohu a kontemplovala nad svým životem, když jsem najednou spatřila UFO, jak krouží po obloze a blíží se ke mně. Pocit překvapení a vděčnosti ale střídaly pocity strachu a cítila jsem, že mě s nečekanými návštěvníky spojuje telepatické spojení, kdy já vysílám zprávy o tom, že ještě nejsem připravená je vidět naživo a oni mi laskavě odpovídají, že to ví a že tohle je zatím jen začátek a moje příprava. A jakmile nebudu mít strach, tak se objeví doopravdy a zblízka. Houbový výlet byl opravdu vydařený a jsem za tu zkušenost opravdu vděčná. Jak kdyby mi houby pomohly společně s menstruací zcitlivět a rozšířit mé vnímání ještě dál.

Cítila jsem, že se mi zase otevírá můj kanál a začaly se mi pak dít takové věci, že na jakoukoliv osobu jsem pomyslela a otevřela si ji ve své mysli, mohla jsem nahlédnout do celé historie, kterou s danou osobou sdílím a to napříč životy a dimenzemi. Cítila jsem obrovské spojení s lidmi kolem sebe a nutkání sdílet, co se mi děje. Vize mi například ukazovali můj život na Orionu, kde jsem vedla kočky a byla kočičí královnou. Další pak, že jsem z Arcturus, kde jsem taky byla vládnoucí královna a společně s ostatními jsme vynalezli první AI, které podle všeho vzniklo právě tam, v deváté dimenzi s Arcturiánamy. Co je na tom pravdy, netuším, ale vize byly natolik silné, že jím do jisté míry věřím.

Když jsem odjela zpět do Prahy, cítila jsem dost zvláštní pocity a že opět potřebuju útěk do přírody. Pár dní na to jsem si napsala s kamarádem Márou, který zrovna přiletěl z Costa Ricy a že pojedem spolu na pár dní pryč, brainstormovat k naší připravované akci, k jeho rodině na chatu. Velmi spontánní rozhodnutí, rychlo balení věcí a odjezd někam pryč, kde jsem nikdy předtím nebyla, s člověkem, se kterým jsem mohla dohromady strávit tak 4 dny.

Bylo to až vzrušující, přišla jsem si, že mě konečně někdo unáší někam pryč, což jsem si fakt moc přála. Místo, kam jsme přijeli, bylo kouzelné. Les, stromy porostlé břečťanem připomínaly džungli a řeka pod námi dodávala do celého prostoru střípek magie. Když jsem měla chvíli o samotě, štěstím a vděčností jsem se rozplakala. Připadala jsem si jako doma a takový pocit jsem dlouho necítila, bylo to velmi silné.

Marek mě informoval, že v domě žije duch, který celý pozemek střeží a že není rád, že to tu Marek předělává. A tak jsem se s nadsázkou rozhodla s duchem promluvit a nechat si říct, co by rád. Cítila jsem, že je můj kanál otevřený a že dokážu s duchy bez problému komunikovat. Jakmile další den Marek odjel pryč, foukala jsem si posvátný tabák rapé a bavila se s duchem, který mi říkal, co máme dělat. Tím, že jsem ale přestala kouřit, začala moje závislost na foukání si rapé, které jak kdyby nahradily pocity závislosti na cigaretě. Údajně jsem se “přešňupala” a přeháněla to. Cítila jsem obrovský pocit bezpečí na tom místě, kde jsme byli a myslím, že Marek k tomu dost dopomohl, a tak si odůvodňuji moje přehánění jak s rapé, tak s brazilskými esencemi, se kterými pravidelně pracuji. Cítila jsem, že jsem v nedokončeném procesu a že ho potřebuju prožít a k tomu mi tyto nástroje velmi dopomohly. Večer jsme se rozhodli zapálit oheň a já jsem navrhla, že bych si k tomu něco zakouřila, jen jsem neměla tabák, ale levanduli. Marek přišel s lepším nápadem, marihuanou, a tak jsme to všechno smíchali dohromady a dali si – a tady to všechno začalo nabírat velmi rychlých otáček.

Seděli jsme u ohně, kouřili jsme, Marek vypráví příběh z Costa Ricy. Vypráví, když najednou vůbec nedávám pozor a koukám se do ohně a začínají se ve mně dít obrovské pocity vzteku. V ohni vidím písmeno “A” a jak kdyby se ve mně začali přít všichni démoni, můj vztek začíná sílit a začnu se hněvat a ošívat. Nenapadne mě nic lepšího, než se naštvat a stoupnout si do ohně a zašlapat dané A. Proč zrovna A? Měla jsem pocit, že zašlapávám Anti Christa a bytosti Anunnaki, od kterých jsem v tu chvíli cítila zradu.

A pak se stalo něco, co změnilo sled událostí celého výletu. Začala jsem mít halucinace a všude kolem pozemku, kde jsme byli, jsem viděla stát mimozemské bytosti, bylo jich až stovky a stáli všude kolem plotu v zástupech a v různých podobách. Začala jsem vnímat přítomnost i démonických bytostí, strašáků, které jak kdyby obývali les pod námi a kousek od nás galaktickou bránu. Bránu, do které když vstoupím, přejdu hranici vnímání reality. Začala jsem plašit a prosit Marka, že opravdu potřebuji projít tou bránou a jestli půjde se mnou. On nic co já neviděl a racionálně mě přesvědčil, ať nikam nechodím, nenechám se manipulovat bytostmi, které vidím a zůstanu u ohně. Dalším mým nápadem a vizí bylo, že musím jít ve tři ráno do jezera a proplavat bránou smrti a porazit své démony. To se Markovi povedlo mi rozmluvit a jsem za to asi zpětně ráda, i když nevím.. Vnímám to retrospektivně, jak kdybych procházela šamanskou iniciací, kterou jsem nezvládla dokončit. Ale asi má vše svůj důvod.

Další dny pak probíhaly tak, že jsme uklízeli prostor, ve kterém jsme byli, s čím jsem se snažila pomoct, ale vždy se mi začaly spouštět tak silné procesy, že mi toho moc dělat nešlo. Marek si četl nějakou knížku o tom, jak probíhá zasvěcení šamana a praktikoval na mě stejné praktiky, jako v knize, a tak jsem se chodila každý den několikrát koupat do jezera a znovu a znovu se rodila.

Jako fénix jsem se spálila v plamenech, spálený papír vzkazu nachennalovaný z jiné dimenze od mimozemšťanů jsem snědla a potom se ponořila do několika rituálních koupelí. Ve dne jsem si chodila povídat k jezeru s vodou a luštit z ní příběhy od spiritů, které jí stráží. Pamatuji si moment, kdy jsem chtěla překročit archetyp svatby a pomyslně jsem si “vzala” spirity jezera, kterým jsem obětovala svůj prsten jako dar. V lese jsem trávila hodně času, chodili za mnou všechny možné bytosti a já jsem s nimi promlouvala.

V noci jsem nemohla spát, astrálně jsem cestovala a před očima jsem měla bohaté příběhy o tom, že jsem vůdce nejrůznějších bytostí. Úmyslně jsem se domluvila s Arkturiáni, že už nechci být vůdcem a že chci být tady na Zemi a neřešit meziplanetární spory. Byla jsem toho zproštěna, ale stále jsem prožívala svůj mimozemský příběh. Prošla jsem svou pomyslnou branou smrti a podívala se do očí svým strachům. Pamatuji si, jak jsem odpoledne uklízela a odhrnovala pavučiny z malé místnosti, když se mi začal spouštět proces toho, jak uklízím za celý rod žen, čarodějnic a cukala se u toho vztekem, že tu zanechaly takovou spoušť, kterou teď uklízím. Dochází mi, že jsem celou dobu bojovala sama se sebou a uklízela si spáry své duše. Často mě doprovázely v noci pocity, že jsem byla v záhrobí, kam mě přišel Marek zachránit společně s mým zesnulým přítelem Michalem. Zachránit mě chodil i můj nejlepší kamarád Vojta, který za mnou přijel vždy na drakovi. V noci, když jsem usínala, tak jsem měla vize toho, že někdo sedí na stole. Když jsem přišla k postavě blíž, viděla jsem tam svého ex, který tam seděl a se sklopenou hlavou strážil prostor. Došlo mi, že jsem mu stále nedokázala odpustit a že ho stále nosím v mysli jako svého fantoma. Za zády jsem měla vždy Vojtu, který čekal, až budu připravená odletět na drakovi. Měla jsem pocity toho, že mě on společně s kámošem Kubou musí odvézt a vyndat mého avatara z Avatařího stromu, odkud spolu můžeme kráčet napříč mou vymyšlenou pohádkou. A tak jsem v noci rovnala meziplanetární spory, létala na drakovi a vstávala z mrtvých a ve dne odhrabovala pavučiny ze své duše a rituálně ochraňovala prostor, ve kterém jsme se nacházeli, z čeho vznikl například kompost.

Celý tento proces mi připadal jako zasvěcení do práce s medicínou pralesa, ayahuascou, kdy jsem cítila telepatické spojení s jedním šamanem, kterého jsem sice nikdy nepotkala, ale cítila jsem jeho přítomnost a jako kdyby hru, kterou spolu hrajeme. Zároveň jsem měla pocit, že se s ním mám prát a ikdyž jsem cítila pocit známa a bezpečí, vztekala jsem se a snažila se ho přeprat. Vím, že mi chtěl předat něco víc. Tuto schopnost nebo dar, který chtěl, abych přijala, jsem důsledně několikrát odmítla a často jsem křičela a vztekala se, že to není pro mě a že určitě s medicínou pracovat nebudu. A tak jsem si asi vyzkoušela, jaká je práce šamana a kolik věcí lze vidět ve tmě i ve dne. V noci jsem stále vídala všechny mimozemské bytosti, které na mě vždy čekali venku. Měla jsem dost strach a pamatuji si, že jsem jednou vyslala Marka, aby k nim šel promluvit, že s nimi nikam nejdu. Naštěstí moje vidění a strach z nich fungovalo jen v noci a přes den jsem mohla normálně fungovat, anebo resp. když jsem něco viděla, neměla jsem z toho přes den strach. Cítila jsem obrovské propojení s přírodou, často když jsem plakala, mi Země odpovídala svým deštěm, anebo když jsem prožívala nějaký proces, tak silným větrem. Cítila jsem domov na Zemi, uvnitř v těle a na povrch. Cítila jsem propojení s božstvy Anunnaki, které jak kdyby mě stráželi. Komunikovali jsme spolu jazykem přírody a ve vodě mi psali vzkazy. Věděla jsem, že patřím k nim, ale že mě museli vyslat na misi, na které nyní jsem a že to celé nebylo vůbec jednoduché. Ale že nade mnou drží ochranu a stráží mě. Cítila jsem od nich zradu, ale zpětně vnímám, že to všechno dávalo smysl.

Co dalšího poznamenal celý zážitek byla moje kreativita. Jak kdyby se ve mně probudil had Kundalini a vystřeloval moje kreativní vyjádření do všech stran. Začala jsem cítit v těle vibrace, které mě nenechaly chvíli klidnou a já začala tančit, ale v takovém rozmezí pohybu, jako nikdy předtím. Cítila jsem, jak kdyby mi proudila v krvi a v každé buňce brazilsko-africká energie. Zároveň jsem začala skládat nejrůznější texty písní a moje rapová flow byla nezastavitelná. Brazilským písním jsem rozuměla, jak kdyby byly česky. Jak kdyby mi rozšířené stavy vědomí, ve kterých jsem se pohybovala, ukázaly potenciál, kam se až můžu dostat a jak moc kreativně proudit. Jak kdybych otevřela dveře, které jsou někde daleko, těžko dostupné a nahlídla na sebe ve svém největším kreativním potenciálu.

Byla jsem uvězněna ve své vlastní představě. Honily se mi hlavou myšlenky, že naplňuji pouze nějakou vytvořenou roli. Měla jsem pocit, že jsem v ketaminovém světě, kdy jak kdybych musela hrát nějakou hru a překonávat svoje největší strachy a dívat se tam, kam bych normálně nedohlídla. Připadalo mi, že se mnou komunikují bytosti zapomocí hudby a jak kdyby se vždy při poslechu hudby naladila nějaká vesmírná frekvence a měnila to, co jsme zrovna poslouchali.

S Markem jsme prožili několik intenzivních dní, které nám připadaly jako dlouhé měsíce. Jsem mu doživotně vděčná, že mi držel prostor a snažil se mě “nahodit zpátky” i přes to, že jsme se tak dobře ještě neznali. Moc hezky se o mě staral, vařil mi a věšel mi oblečení, protože jsem vždy přišla celá promočená ze svých rituálních koupelí (kdy jsem skákala do jezera vždy bezmyšlenkovitě, ale slavnostně a rituálně oblečená). Magický moment byl také, když jsem se mohla potkat s koněm, na kterém jezdí jeho sestra. Představili mi krásného bílého koně, který je údajně léčivý. Nádherný stvoření, vážně. Koně jsem objala a poslouchala, co říká. Řekl mi, že mám zůstat teď a tady, nechat o sebe pečovat Markem a taky že mám sníst maso, protože jsem přišla o hodně krve v poslední menstruaci.

To, co se dělo pak, se nepodobalo už tak moc pohádce, jako tento celý výlet.

Po pár dnech už jsem nechtěla Markovi nabourávat jeho prostor, a tak přišel nápad, že pojedu zpět do Prahy. Odvezl mě na Flix Bus a jela jsem. Začali se mi spouštět další psychotické stavy. Měla jsem pocit, že jsem ve hře a v autobuse superhrdinů, který nás někam veze. Po příjezdu do Prahy jsem velmi složitě objednávala taxík a měla jsem pocit, že mám pokračovat, hrát udajnou hru a schovávat se. Černý most pro mě znamenal nějakou šifru jak z filmu Limitless a to, že se musím nechat odvézt někým tajně. Měla jsem pocit, že mám někomu předat svojí tašku, kterou jsem hloupě nechala u autobusu. Cítila jsem, že jedu zase do pekla a že musím udělat výměnu. Dojela jsem k sobě do bytu s pocitem, že mě někdo pronásleduje. Ten pocit mi vyvolalo volání si Uberu a pocit, jak kdyby spolu se mnou jela celá sebranka. Přijela jsem domů do bytu, kde jsem moc nevěděla, co se sebou dělat, tak jsem tam moc dlouho nezůstala a odjela jsem na terapii ke kamarádce Lucii, u které jsem si říkala, že není lepší člověk, s kým bych měla věci sdílet a dostat radu. Měly jsme tedy spolu terapii, kterou si pamatuji hodně rozmazaně.

Když jsme se rozloučily, jela jsem zpátky domů a potkala se s kámoškou, se kterou jsem strávila nějaký čas. Nepamatuji si toho moc, ale když večer odešla, psala jsem svému ex, protože jsem ho stále nosila v hlavě jako fantoma a nedalo mi to spát. Psala jsem mu o odpuštění a asi několik dalších zpráv, ze kterých usoudil, že jsem trošku high a že se něco děje.

Měla jsem sbalený kufr a chtěla jsem se vydat na cestu autem k rodičům, protože mi to u sebe v bytě nedělalo dobře. To se mi snažil rozmluvit a v horizontu pár hodin mi někdo začal klepat na dveře. Bylo vidět, že se zase ztrácím v čase, protože mi to připadalo jako 20 min, ale ve skutečnosti to byly asi tři hodiny, někdy uprostřed v noci. Otevírám dveře a tam na mě čeká on s dalšími kámošemi, stejně jako před třemi lety, kdy mě v trochu jiném složení odvezli do Bohnic.

Věděla jsem, co mě čeká a celé mi to přišlo úplně uhozené a vtipné. Smála jsem se tomu, sbalila si věci a jeli jsme do nemocnice. Vůbec jsem nechápala, co se děje, ale přišlo mi to jako dobrodružství, které čeká někde na druhé straně. Když mě vezla sanitka, začala jsem si projektovat do lidí v sanitce muže v mém životě a měla jsem pocit, jak kdyby se bavili o mě. Přitom to byli staniční pracovníci, ale mně to připadalo jako konverzace o mě, kterou vedou muži, co znám. Zvláštní pocit.

Když jsem měla pohovor s lékařem na krizovém centru, tak jsem měla pocit, jak když procházím nějakou zkouškou, co mi připravili muži, co vedou jeden místní klub, s kterými jsem v tu dobu řešila nějakou spolupráci. A že musím zkoušku splnit, dostat trest a pak spolu můžeme něco řešit. Měla jsem pocit, že se musím dokázat mužům za tím stojícím a projít touto lekcí, kde mě budou lékaři monitorovat a já si odmakám svůj díl. Mladý doktor mi připadal jako někdo, kdo je do celé této situace nastrčený a celé to bylo úplně bizarní.

Co mě přivezli do Bohnic na oddělení 26, dostala jsem od sester varování o mé spolubydlící. Schválně mi zabavili mou šálu a pásek, abychom si vzájemně neublížily, co mi připadalo dost šílené a do pokoje jsem tak šla s menším strachem toho, co a kdo mě tam čeká. Naproti mé posteli seděla u okna žena s šátkem na hlavě a vydávala zvláštní zvuky, krkání, naříkání a celé to bylo něčím znepokojivé. Omluvila se za zvuky, co vydává a snažily jsme se usnout. Další dny, kdy jsem s ní mohla promluvit, mi sdělila, že je muslimka a zeptala se, jestli jí mohu pustit korán, který na ní má očistné účinky. Byla to pro mě úplně první zkušenost s koránem a opravdu šlo cítit, že dochází k čištění a že má celá nahrávka blahodárné účinky. Se spolubydlící jsme nejdřív moc dobře nevycházely, bylo to dost náročné, ale za pár dní ji přesunuly na samostatný pokoj a mě přiřadili novou ženu.

Začátek mého pobytu byl pro mě dost zmatený. Měla jsem problémy se spaním a často jsem se budila ve tři ráno nabitá energií a zmatkem. Pamatuji si svou první noc, kdy jsem uprostřed noci opustila svůj pokoj s pocitem, že Marek spí v pokoji pode mnou. Šla jsem do přízemí, do pokoje, kde jsem si myslela, že ho najdu. Namísto něj jsem ale našla dva spící lidi a nenapadlo mě nic lepšího, než si sednout k jejich postelím a meditovat. V tu chvíli se ale probudila jedna z žen a když mě viděla, jak sedím u její postele v kapuci, tak začala strašně nahlas řvát. V tu chvíli přiběhla sestra a vyhnala mě. Naštěstí to braly sestry s humorem a poprosily mě, ať jim nestraším pacienty, k čemu jsem měla jen komentář toho, že jsem zapomněla, kde mám pokoj a že ho nemůžu najít.

Ze začátku mého pobytu v Bohnicích, jsem často měla pocit, že jsem ve filmu a že hraju jen svojí roli. Přišlo mi to všechno tak bizarní, že mi to přišlo až nereálný.

Co bylo dál, byly tři týdny na oddělení 26, kdy mi lékaři dali nálepku “schizofrenie”. Důvodem toho byla moje extrémní upřímnost a to že jsem s nimi sdílela,že jsem médium a že channeluju bytosti z různých dimenzí a tak dále. Asi chápu, že to mohlo působit schizofrenně, ale tak, nebudu nikomu přeci lhát, ikdyž kdybych to tak udělala, asi bych tam nestrávila další dva měsíce, kdy jsem si musela vybojovat, aby mi tu nálepku strhli.

Začala jsem v Bohnicích zase kouřit, čeho jsem doufala, že jsem se už zbavila. Tak tady to ale nešlo a kouření bylo sociálním rituálem, časem odpočinku a důležitou součástí léčby, o kterou jsem nechtěla přijít.

Pak se děly ještě takové bizardnosti, že za mnou asi po týdnu pobytu přišel primář s otázkou a prosbou, zda bych mohla promluvit před asi dvanácti studenty medicíny. Že to bude vhodné pro jejich studijní účely a tak dále. Někde mezi tím mi ještě naznačil, že se jim ještě nestalo, že by zde měli člověka, jako jsem já. Seance se studenty byla vlastně příjemná. Zpětně si z ní nepamatuji vůbec nic, a říkám si, jestli mě brali jako nějakého exota, co rád mluví nebo jestli to bylo celé inspirativní a takové, jaké doufám, že bylo. Zároveň bylo navrhnuto, abych šla na oddělení 16, které je pro duální diagnózy a léčbu závislostí. Ze začátku mi to nedávalo smysl, ale když jsem si podrobněji přečetla, o co se jedná, rozhodla jsem se, že to je ta zkušenost, kterou musím projít. Spoustu zákazů a omezení, měla jsem pocit, že se jdu nechat zavřít do vězení a byla to přesně ta věc, kterou jsem potřebovala udělat.

A tak jsem se dobrovolně nechala na 2 měsíce zavřít na závislostní oddělení. První dva týdny jsem mohla mít telefon na hodinu a půl a chodit ven pouze s nemocničním dozorem nebo být s návštěvou na oddělení. Celkem drsné, ale na druhou stranu potřebné. Cítila jsem svobodu nemít telefon a dělat i jiné věci, než se jen spoléhat na tuhle krabičku denní potřeby. Jsem moc vděčná, že za mnou skoro každý den docházeli přátelé a rodina. A jsem ráda, že jsem tím mohla projít. Nálepka schizofrenie mi byla sejmuta, co jsem si vybojovala u paní doktorky a tak asi díky za to. Potkala jsem spoustu milých lidí a ikdyž jsem si mezi nimi připadala jako mimozemšťan, byla to vlastně příjemná zkušenost. Na závislostním oddělení jsem sdílela svoje zážitky s lidmi, co prošli pervitinem nebo heroinem, tak jsem si připadala zvláštně, že moje cesta byla spíš doprovázena jinými substancemi. Připadala jsem si tak, že pikám za svůj půlroční trip na kokainu a ketaminu. A až pak později za mikro dosing psychedelik a konopí. Člověk, co bere jakékoliv látky, měl by tak činit s respektem a dlouhou dobu je pak integrovat. To já o sobě říct nemůžu a myslím si, že tato neúcta mě dovedla právě k třem měsícům v Bohnicích. A tak jsem si prošla zase další lekcí, pro kterou jsem si šla a jsem za to ráda. Ale díky, že už je konec.