Příběh zlatého stegosaura
Jak můj sen stát se návrhářkou hraček vedl až k papeži
Když je člověk dítětem, nemusí pracovat a vydělávat na živobytí. Tehdy ho práce, kterou pozoruje vykonávat dospělé, ještě leckterým způsobem láká. Když se poprvé zamýšlí nad výběrem povolání, asi nijak zvlášť nezohledňuje svoje talenty, jeho volby jsou spíš určovány obdivem a úžasem. Člověk chce dělat to, co má rád, nebo vyrábět to, co se mu líbí. Jako dítěti se mi pochopitelně líbili plyšáci a protože jsem viděla mámu, jak šije v ruce i na stroji, a jaké z toho vznikají krásné věci, nechala jsem si od ní vysvětlit, jak se šije, abych mohla vyrábět vlastní plyšáky. Představovala jsem si při té tvorbě, jak jednou budu návrhářkou hraček. Život mě pak zavál jiným směrem, vystudovala jsem jazyky a chvíli učila angličtinu bez valného výdělku a ve velkém stresu, protože jsem při tom musela přemáhat úzkosti a tajit svou diagnózu. Naštěstí jsem to brzy vzdala a našla si chráněnou práci, což ovšem není synonymem podřadné práce, spíš naopak, protože jsem se teprve tam mohla plně realizovat. Ta práce je tak pestrá, že můžu být zároveň peerkou, redaktorkou, psát projekty a také se věnovat šití v rámci vedení šicí dílny. Je to peersky vedená šicí dílna a o tom, co šijeme, si rozhodujeme svobodně a sami. Proto jsem tam hned na začátku dotáhla svůj střih na stegosaura, kterého jsem si navrhla asi deset let předtím a ušila podle něj několik prvních stegosaurů k různým příležitostem. Že se z toho rozběhne taková manufaktura, to by mě ani ve snu nenapadlo. Od té doby jsme s kolegyněmi z dílny ušily a prodaly přes stovku stegosaurů dětem, ale i dospělým, protože láska k dinosaurům často přetrvává až do dospělosti. Od mnoha lidí jsme dostaly pestrobarevné látky a na jednotlivého stegosaura vždy zkombinovaly dvě různé. Mezi těmi látkami byl i brokát, z kterého vznikl tak přenádherný zlatý stegosaurus, že nám bylo líto ho jen tak prodat. Dělali jsme si legraci, že je vhodný leda tak pro papeže, že žádný menší osud než být v papežových rukou by nesnesl. Dlouho to byla jenom historka pro pobavení kolegů a klientů dílny, ale to bychom nebyli praví blázni, kdybychom nenechali fantazii přerůst ve skutečnost. „Jaká je adresa na papeže,“ ptali jsme se lidí a oni odpovídali: „Přece Papež, Vatikán.“ Nebyla to pravda a skutečnou adresu na papeže bylo těžké najít, alespoň na českých stránkách. A to byl můj okamžik, kdy jsem mohla uplatnit znalost jazyků. Na italských stránkách jsem snadno našla adresu a postup, jak předat dar papeži. Zabalili jsme zlatého stegosaura do bublinkové fólie, přiložili přání vyrobené kolegyní z papírenské dílny, a v něm byl průvodní dopis v češtině i v italštině. Těsně před Vánocemi jsme poslali stegosaura do Vatikánu s všeříkající zpáteční adresou obsahující slova „Nemocnice Bohnice“. Tím jsme věc považovali za vyřízenou. Asi po měsíci mi volala kolegyně z kanceláře, že přišel nějaký dopis z Vatikánu. Papežova kancelář nás v něm informovala o tom, že byl náš dar přijat s povděkem, že Papež František trval na tom, aby nám určitě odepsali, a že si přeje, aby nám „poslali slovo povzbuzení a příslib modlitby.“ Dále se tam psalo, že „Papež vzývá podporu Panenky Marie a posílá apoštolské požehnání, aby se nám dobře dařilo ve jménu Pána.“ Dopis nám přinesl spoustu radosti a těšilo nás také, že je teď náš zlatý stegosaurus ve Vatikánu. Ať už je skutečně vystavený v komnatách Svatého Otce, nebo doputoval jen do rukou nějakého chudého římského dítěte, byla jeho mise vrchovatě naplněna.
