roz-vzpomínky na šílenství
Stanislav Vašina
zprvu odpadne taková ta člověčí část, zaměřená jen na rovinu, jak se to či ono má nemá dělat podle druhých lidí, zůstane ta hlubší, nejdřív společná se zvířaty, třeba člověk se propracuje do mysli psa, nebo pes může vstoupit do jeho, a hrají spolu ty hry, kdo má víc síly druhého přitáhnout nebo odtlačit, člověk a pes stojí a tak nějak se rozhoduje mezi nimi kdo z koho, kdo to prohraje, jde za tím druhým, kam ten s tou větší manipulační silou chce jít, samo sebou pes si nepomáhá vodítkem, nedělá to tedy ani člověk, aby to bylo fér, to pes ocení, nebo se to hraje s víc psy na dálku, kdo dřív bude mít strach, pes ho jasně signalizuje štěkáním a vytím, člověk se snaží strach nevidět nevnímat, když tedy se člověk přesune na tuhle rovinu ponoření se do světa, tak pak to posune ještě dál, a hraje tu hru s rostlinami, třeba strom se nakloní jeho směrem, a člověku to dodá teplo do páteře, poněvadž už je hodně uvolněný z pout jen člověčího světa, a pak se do hry zapojí i vítr, který přesně přestane foukat v tom místě v okruhu člověka, kde ta už notně rozcvičená mysl člověka chce, ovšem ono to je oboustranná hra, takže ta mysl sviští přesně podle toho větru, spolu s větrem to zkoušejí třeba na listí na zemi, kdo dá signál k tomu, že se to listí pohne, a odtud už je jen krok k synchronnímu hýbání vnitřku člověka s mraky, u toho se tyhle dvě entity propojí, že mrak je člověk a člověk mrak, nejlépe na noční obloze, v mracích vznikají díry a mysl musí pracovat s tím, že se oblak soustředí na člověka, nejen člověk na mrak, navzájem začnou být sehraní, ve dne to člověku přeci jen přijde nepatřičné, tyhle hry, uvědomuje si, že už jen lidského uvnitř zas tolik nemá, když si hrají se psem, stromem, větrem a mraky, a nejzazší kousek, takový pravý rozjezd po předchozích nácvicích, kdy už vnější svět jde přesně stejnou cestou jako vnitřní v člověku, je ztrácení se mezi světly a stíny, kdy srdce bije a dech pracují úplně jinak než jen dle řízení člověčí centrály v hlavě, ale podle větru, světla a tmy, no a odtud je jen krůček do absolutní tmy, ze které se těžko vrací, protože mysl člověka jde už úplně jinými drahami, než aby to nešlo pokládat za šílené, a člověku to samotnému přestane dělat dobře, že tu tmu už vidí nejen na noční obloze, ale i v sobě, tak si logicky musí dát oraz a odlepit vnitřní svět od vnějšího, což je kuriosně úplně jiná rovnice, než jak to vnímají psychiatři, kteří povětšinou mají za šílenství odtržení mentálna člověka od vnějšího světa, když tedy začnou hovořit o psychóze.
…
slunce
koukat do slunce. to se nemá. ale mě to jeden čas děsně uspokojovalo. málem oslepnout. zůstalo pak něco z toho spojení se sluncem.
hlavy lidí svítily červeným světlem. ne kolem těch lidí, ale z nich to vyzařovalo. červené koule místo hlav. jejich těla a místnost s lavicemi a rozbitými židlemi školními a umyvadlo, oprýskané zdi, mříže na kuřárně a tak dál, to vše se neměnilo. jen ty hlavy byly rudé světlo. pulzující.
vylézt z klece. a přitom zůstat v té největší pasti. ve vězení. zakázané se stane tím, co jediné je lákavé. a nemožné se stane vším, co člověk chce. a přitom má. nic jiného nepotřebuje.
sicun, pomocník duše, průvodce její, nesmí být nikdy slunce. slunce je sám bůh, v přeneseném slova smyslu. a stát se bohem, to je nelidské. ani zvířecí, ani nadčlověčí. nelidské.
hlášky mystiků, že jsou bohem a tak jsou úplně to samé, jako promluvy nejpsychotičtějších šílenců na uzavřeném oddělení ve vypolstrované místnosti. ono to nejsou promluvy, ale výkřiky bolesti. a nejvyššího možného vzrušení. stát se bohem. sluncem. spojit se s ním. oslepli. vnitřně. nebo naopak prozřeli. nebo oboje dohromady.
jsem chtěl za tu hranici. tykat si s vnitřním krvavým bohem války. a pád je vzestup. vnímat to jde. naráz. jak padat, tak letět nahoru. šílenství mě prostě bavilo. i když to dost bolí. a ta bolest je krev, kterou člověk vidí místo hlavy. druhého. pak se ta rudá promění v jiné barvy. ale začíná to u ní. spektrum má červený střed, boha rudé krve. mír pak nastane. dokonalý. i uprostřed žhnoucího slunce. které se nesmí stát sicunem.
