Zdravím to nekončí
Jan Křička pochází z hudební rodiny, sám však našel smysl v pomoci lidem s duševním onemocněním, kde může uplatnit své hluboké sociální cítění a všestranné životní zkušenosti. Původně pracoval jako zdravotní bratr v Psychiatrické nemocnici, nyní již mnoho let působí v Centru duševního zdraví na Praze 8 jako case manager. Rozhovor vedli Kateřina Málková, Tomáš Vaněk a David Ašenbryl.
D.A.: Jaký je váš pohled na lidi, se kterými pracujete, co jsou jejich nejčastější problémy a co se s tím dá dělat v rámci CDZ.
J.K.: Myslím si, že nejčastějším problémem těchto lidí je jejich vykořeněnost. Lidé, se kterými dělám, nezapadají do většinové společnosti. A teď to není zase tak jednoduché, abychom si řekli: tak se pokusíme je tam vrátit. Oni o to na jednu stranu vůbec nemusí stát, a na druhou stranu tam cítím ostych, osamělost, oploštělost. Jsou tak stažení do sebe, tak ochuzení o strašné spousty podnětů, takže jejich reaktivita šla dolů. Považuji za výzvu tenhle stav nějak změnit. Vlastně se už dost dlouho necítím jako zdravotní bratr.
D.A.: A jako case manager ano?
J.K.: Co to je case manager? Někomu vlastně nahrazuji time managera. Máme v CDZ pána, který má depresi a bez toho, že by mu někdo nalajnoval program, krátkodobý nebo dlouhodobý, by o tom, co má dělat, jenom spekuloval a nic by neudělal. A když jsme se bavili o tom, co považuje za největší můj přínos v našem vztahu, řekl: “Je to diář, který jste mi dal.” Začali jsme do něj spolu plánovat…
Nebo kluk, kterému do určité míry nahrazuji tátu, protože svého vlastního otce považuje za příliš kritického. Jeho táta ho pořád vidí jako malého haranta, a neodpustí si takhle s ním jednat, přestože mu je 28. Jsem výrazně starší než jeho otec a on vlastně přistoupil na to, že budu tuhle roli hrát. Výhodou je, že mohu být vůči němu kritický, říkat mu věci, se kterými nesouhlasí, nelíbí se mu, ale vyjasnili jsme si, že to není proto, abych mu ukázal, jak je neschopný, ale abych polemizoval s jeho představami, jak chce některé věci řešit, a nabídl mu jiný pohled. V okamžiku, kdy si uvědomil, že to není proto, abych prosadil nějaké své řešení, ale abych mu ukázal jiné možnosti, než na které přijde sám, je to pro něj přijatelné. Nemá moc přátel, a tak jsem pravděpodobně jediný, kdo ho může otevřeně kritizovat, aniž by ho tím vytočil.
Moje pozice vůči lidem, se kterými pracuji, se velmi významně liší. Pracuji například s intelektuálem s velmi bohatými zájmy, trošku hypochondrickým. Ta spolupráce je na bázi volných debat, které se občas dotýkají problémů, ale nutně nemusí. Někdy, aniž bychom o to nějak zvlášť usilovali, dospějeme k tomu, že řešíme věci, které se toho klienta bytostně týkají a polemizujeme o nich. Není smyslem nabízet řešení, ale jenom o tom tématu mluvit.
Výsledky ale mají i jiné věci. Když jezdíme s lidmi na rekreační pobyty, tak je to pořád chápáno tak, že si orazíme od práce a jedeme se bavit. To je taková pitomost! S těmi lidmi to totiž dělá úplně neuvěřitelné věci! A není to ani injekce ani žádný nový lék, není to žádná psychoterapie. Jenom je vystavíme něčemu, o co je nemoc a všechny okolnosti okradly. A když jsou s tím konfrontováni, tak pak jenom koukáte, co to s nimi dělá. Možná to bude znít trošku blbě, ale na jedné straně tam strčím vyjukaného chronika a vyjde sympatický gentleman. To je úžasné!
T.V.: Po týdnu?
J.K.: Ale jo, po čtyřech dnech. V Daňkovicích byl s námi člověk, který měl za sebou 57 pobytů v Bohnicích, a první večer, kdy v Selském dvoře byly jako druhá večeře švédské stoly, poprvé uviděl ty hromady jídla. Ve tři hodiny ráno jsem procházel po baráku, jestli někdo něco potřebuje. V jeho pokoji bylo světlo a on tam měl strašného jídla a cpal do sebe šest chlebů.
K.M.: To je, jak když vyjde z koncentráku.
J.K.: A tak to bylo čtyři dny. Na dalším pobytu už to bylo úplně jiné. Na třetím pobytu, když jsem přišel k jeho pokoji, měl tam uklizeno. Teď se učí vystupovat ve společnosti. Šli jsme společně do kavárny na Malé Straně, a on se nám po cestě ztratil. Jeli jsme autobusem k Petřínské nemocnici, tam je moc hezká kavárna, a najednou jsme zjistili, že v autobuse není. A já jsem se ho potom druhý den ptal, co se dělo, a on říkal, že nějakému Angličanovi vysvětloval, kde je Strahovský klášter. Což mi přišlo jako neuvěřitelná bajka, byl jsem tím úplně nadšený. Takové věci nikdo moc nepodporuje, a přitom to obohacuje životy těchto lidí mnohem víc než celá reforma odshora až dolů.
TV: Měl jste třeba už ve dvaceti letech jasnou představu, co budete dělat, aby vám to dávalo smysl? Směřoval jste už od mládí k tomuhle povolání?
JK: V mládí jsem úplně přesně věděl, co nechci a nemůžu. Vůbec jsem ale nevěděl, co bych chtěl. To byla úplná katastrofa, protože když jsem udělal maturitu, tak jsem si musel odškrtnout věci, o kterých jsem si myslel, že by mě bavily, jako je historie umění. Věděl jsem, že nemám šanci se na tu školu dostat vzhledem k vlasům až na zadek a k tomu, že jsem nebyl v žádné organizaci, která by mohla napomoct. Začal jsem přemýšlet, co jiného, protože jsem předpokládal, že půjdu na vysokou, a tam nic, úplná tma. Dělal jsem všechno možné, třeba operátora na počítači v době, kdy byly počítače velké jako barák.
Když jsem byl na vojně, tak ta měla pro mě výhodu, že jsem měl dost času přemýšlet a řekl jsem si: možná psychologie. Tehdy jsem měl vizi individuální terapeutické aktivity. V úvahách šlo samozřejmě o kliniku a pravděpodobně psychoanalýzu nebo něco takového, protože skupinové záležitosti mi nikdy nebyly vlastní. Už mi bylo 27 a chtěl jsem se pokoušet o studium při zaměstnání a nastoupil proto do blázince, aby mi dali doporučení na přihlášku na psychologii. Nastoupil jsem na oddělení starého pana Bašného. Nejdřív to byl neklid. To bylo takové divné, jako bych byl bachař. Pak z důvodu personální nouze, nebo taky kvůli nějakému pochybení mě primář přesunul na třiatřicítku, kde byli chronici a najednou jsem věděl, že je to prostě ono, že tohle chci dělat. Bylo mi jasné, že lidé, kteří tam jsou, potřebují péči, nedají to sami. Nikoli smysl života, ale smysl práce byl najednou úplně na dosah. Na oddělení bylo strašně moc lidí, 76, 78… Dva jsme sloužili a byl to fakt mazec. Řada z těch lidí byla inkontinentních, s obrovským kognitivním deficitem, ale měli nějakou zvláštní sociální vnímavost v tom, že my jsme se střídali v šest a oni ve tři čtvrtě na šest okamžitě přepnuli z režimu Nedvěd na režim Křička. Odcházel Nedvěd, přijde Křička, a oni se úplně přehodili. A to bylo moc příjemné. Bylo z toho zřejmé, že jsou rádi, že jsem ve službě.
Dělal jsem tam moc rád, ale strašné bylo, že podmínky byly katastrofální a nebyla jakákoliv šance, že by se mohlo něco zlepšit. Jediné, čím do toho mohl člověk vstoupit, byl vlastní přístup. Na to ti lidé reagovali hned, jejich reflexe byla okamžitá. Pak po revoluci nastal velký fofr a já jsem čekal, že do deseti let bude všechno úplně jinak. Zůstali jsme ale daleko za očekáváním.
T.V.: Jaký je rozdíl v tom, když jste pracoval dřív v té nemocnici a teď v tom CDZ, v čem vám to přijde jiné?
K.M.: Asi v tom hraje roli i čas…?
J.K.: Kateřino, čas nevím, možná je to ještě trochu jinak, že vlastně těžko poměřovat čas dneska a čas před 10 lety. Všechno se strašlivě zrychlilo. Řekl bych, že dneska je v CDZ mnohem větší honička, než jsem kdy zažil v nemocnici. Nesrovnatelně. To vůbec není souměřitelné. Mně dnes nestačí pracovní doba, takže spousty věcí řeším ve svém volném čase. Mohl bych se spokojit s tím, že naflákám ty věci do počítače a udělám reporty, ale pak mi chybí kontakt s lidmi, kvůli kterému cítím, že tam jsem, a proč si myslím, že to dělám.
Ale ten rozdíl mezi CDZ a nemocnicí je nyní v možnostech nebo v záběru, který my jako zdravotníci i sociálové, kteří tam pracují s námi ruku v ruce, máme. Míra samostatnosti je absolutně nesouměřitelná s tím, co bylo v nemocnici. Tam byla pevná struktura, jasný fahrplan a harmonogram, bylo vymezené, co budu dělat s pacienty, příjmové rituály, propouštěcí rituály, vizity… A prostor pro individuální práci mi vlastně nikdo nenabídl a musel jsem si ho nějakým způsobem ukořistit.
Nebyla příležitost se nějak dostat za hranice nemocnice k osudům lidí. Jinými slovy, věděl jsem o tom člověku, jak se chová na oddělení, a soustředili jsme se jen na průběh hospitalizace. Jaké jsou jeho zájmy, jaké jsou jeho touhy, kde žije, s kým se stýká, tyhle věci jsem o něm nevěděl. Což tady je úplně jinak, protože v CDZ s lidmi pracuji dlouho a vím o nich samozřejmě mnohem více, někdy se v přeneseném slova smyslu stávám členem jejich rodiny. Jsem v kontaktu s jejich rodinnými příslušníky, kamarády a širším okolím. Na rozdíl od nemocnice se proto bavíme o daleko širším spektru témat než je zdraví, nebo vlastně nemoc. Cítím to tak, že jsem tam proto, abych jim nabízel pomoc při zvládání překážek, nabízel jim horizonty, které třeba už přestali vidět a abych se snažil přispět k tomu, aby jejich život byl komfortnější, zajímavější, barevnější, kvalitnější.
V naší práci jako by už zdraví nebylo jedinou metou. Je to podmínka nutná, ale ne postačující. Jako cíl vidím spokojenost, komfort, sebeúctu, pocit radosti z dobře vykonaného. Když řeším svoje pochybnosti nebo nápady ohledně někoho z klientů s psycholožkou, psychiatryní, nebo s kolegy v týmu, nikoho to nepřekvapuje. A v posledních několika letech je novinkou, že se tato témata dostávají i do nemocnice, do vizit a komunit. Člověk už není vnímán jen jako nemocná bytost, kterou je potřeba vyspravit a propustit.
K.M.: Když vlastně berete do úvahy celý život člověka, jak se dá potom vůbec pracovat?
Pro mě bylo důležité si uvědomit, že moje záměry se nedají realizovat. To je úplná iluze. Prošel jsem si i obdobím frustrace, kdy mě trápilo, že se mi někdy nedaří dosahovat cílů. Pak jsem si to musel přeformulovat. Teď se hodně stahuju ze svých úvah o tom, jak by spolupráce s tím kterým člověkem měla vypadat. Může probíhat hodně překvapivě, jinak, než jsem očekával. Strom života je jiný, průběh je jiný a cíle není dosaženo, ale nemusí to být chyba, nemusí to být špatně. A právě tohle je obrovskou ochranou proti rutině. Každá jednotlivost, každý jednotlivý případ je úplně jiný a když to chce člověk dělat dobře, tak vás to drží pořád ve střehu.
T.V.: V čem vlastně vám přijde život bláznů nebo lidí s duševním onemocněním inspirativní nebo co jste se od nich naučil vy pro sebe?
Naučil jsem se víc poslouchat. Naučil jsem se mnohem víc vážit slova a myšlenky. Protože zkraje bylo jednoduché některé myšlenky, slova, činy prostě přisoudit té nemoci. A časem jsem zjistil, že to mě už neuspokojuje a nestačí to. Nedostával jsem se pak k tomu, abych porozuměl plně souvislostem. V mnoha jiných komunikacích je běžná nějaká zbytečná výplň, my jsme ale v exkluzivním prostředí, které vybízí k plné pozornosti, není tu moc prostoru pro jalové kecy. A pojmenování té nemoci, toho bláznovství, není důležité. Důležité je, jak se ten člověk cítí, kam směřuje, jaká má očekávání a jestli mu dokážu být nějakým přínosem. A věřte, že to je věc, která není vyčerpávající, protože poměrně dost velký díl dostávám zpátky. Může to být velmi obohacující.
