Ekaterina Egorova, ale jiná

Dnes mi přítelkyně řekla, že máme mrtvý bonsaj. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se chystal mu namíchat hnojivo. Prý je mrtvý už nějakou dobu. A tak je to i se vztahy, ne s tím naším, ale možná trochu taky. Lidé si kupují dárky a nosí živou vodu na pohřebiště svých vzpomínek. Snaží se vzkřísit něco, co už tu není a nikdy znovu nebude.

Hledal jsem na internetu dávnou šachistku, tehdy jí bylo 18, dnes by byla v Kristových letech, jmenovala se viz výše, ale jako už po několikáté, vůbec jsem ji nenašel. Ekaterina Egorova je pryč, místo ní jsem našel jinou takovou, o devět let mladší, herečku původem z Ruska a působící v polské Vratislavi. Má pihy a tetování, které ale není vidět, váží 54 kilo a je ráda, když se na její představení podívá tatínek, neplést s tatíčkem, ten už se taky nevzkřísí. Je mi Bože líto, že jsem zakrněl. A hnojivo v podobě učení a vzpomínek dopadne na půdu, kterou vysušili mé mrtvé kořeny. Listy mi opadají, když se do nich šťouchne. Jsem ale vychytralý a vytrvalý a zítra vstanu z mrtvých, to když do mé mrtvolné duše promluví člověk, Paco Vallejo, inkvizitor všeho, co už není potřeba. Pak budu zase někdo jiný, zatím jsem jen hloupá parodie na duchovního mistra, vyřvaná a vykřičená kopie sebe samotného vybílená jak dům po rekonstrukci, jak park po revitalizaci, prázdné místo pro prach a špinavý, městský sníh… Pod botami to křupne a pískne na plicích, když se vydávám na svou poslední, pravidelnou obchůzku.

Miluju vše, co je mrtvé, můj bonsaj je rytíř svědomí. Nevšiml jsem si, že jeho listy ztratily barvu. Nebyl jsem u něj, když umíral. Stačilo ho možná přenést na slunnější místo. Konečně rozmar zalévat něco, co zašlo, není to nejhorší na lidském příběhu. Budu mu míchat hnojivo své lásky aspoň v duchu. Anebo ne. Chtěl bych být Kristus a on by byl Lazarem, potřebuješ truchlit, říká mi Kaťuška a pouštíme si hudbu. O zkušenosti ztráty, je ta hudba, a o zkušenosti ztráty bude i naše první ranní rozjímání.

(…úryvek z Měsíčníku zesnulého šílence)