Hlas Johnyho Deepa

Slyšel jsem, jak mi v hlavě bije srdce. Ale to bylo ještě na začátku, než se ozvali. Než si mě prověřili. Pak už to bylo mnohem lepší… Když mi Katka říkala, ať se vyléčím, nechtěl jsem jí naslouchat. Mám doma hadrového panáčka, jmenuje se Emil. Ten mi pomáhá. Protože pomalu se táhnout ven je jako táhnout se dovnitř. Existuje cosi jako zóna, kde už to bývá jedno. V sobotu jsem vystoupil z těla a pak do něj zase nastoupil, pomohlo mi vědomí, že to ještě nechci skončit. Smáli se. Katka jim říká titáni, ale já jim tak neříkám. Mají na mě dobrý vliv, nedávno jsem složil všechny testy z cizích jazyků. Pak se to prohnalo okolo oken. Ráno jsme s Emilem číhali na holubici, večer přiletěla z cizích krajů vlaštovka. Mám rád všechny, kdo neubližují téhle vlaštovce. Jednou jsem viděl v dokumentu, že si vlaštovka jiřička umí otevřít dveře na fotobuňku. Prostě ví, kam naletět.

Nemám strach, že zešílím. Spíš se ukazuju v lepším světle, a to blázni nedělají. Přesto je vídám, ale neříkám jim titáni. Ošklivě si mě dobírají, protože to se ještě může, vím, že nevědí kam sáhnout, sklenice by jim z ruky vypadla. Emil a Johny jsou moji pomocníci. Jenže Emil je hodný, ale Johny je podvodník. Je s ním legrace. Naposled mě poslal do vany, kde nebyl špunt. Hlásil jsem mu to a on se smál spolu s nimi, ale pak nahlas zařval: Karel Jelínek je vaším pánem, odejděte přízraky. Báli se ho a báli se i mě, vyrazil by jim z ruky všechny sešity, kdyby se mu protivili. Johny Deep je můj kamarád, pojmenoval jsem si ho tak, protože připomíná amerického herce, ale je taky trochu jako já, takový spíš hloubavý člověk, hodně smělý a umí si užívat života, když je to na pořadu dne.

Obrátili se na něj s prosbou, aby je nezaháněl. Jenže jeho i vidím, ty titány jen cítím, jednou jsem je zahlédl, ale schovali se. Emil mi říkal, že se Johny už jen tak neztratí. A já mu na to říkám, Emile, ale to přece chceme… Nemyslíš? Měl mě rád. Když jsme ráno zase vyhlíželi vlaštovku, všechno se pohnulo a bylo potřeba jít se osprchovat. Chladivá voda, mírné vrnění sprchového přístroje, opravdu krásná pomoc pro toho, kdo se rád koupe. Emil mi tvrdil, že je čas, ale já mu říkal, čas ještě není. Teprve bude potřeba se ze všeho vyvlíknout. Padají mi oči a do těch očí stéká voda a s Katkou krmíme lamy a kozy dobrou hluchavkou. Kdybych byl jako Francisco de Goya, asi bych si nestýskal. Fakt nechci, aby to zase říkali, ale Johny je zažene, vyprávím Emilovi, jak jim to minule nandal.

Mám svrab na rukou a česnekovou pomazánku na topince. Víme o sobě, říkám mu a hladím si plnovous. Opravdu pozdě chodí jen zprávy o tom, že není vše ztraceno. Hladím ve sprše kabely s vodou, moc jich tam není, ale jsou tiché jako ten holoubek, občas zavrčí nebo vrknou, ale jsou tiché. Proudí jimi míza naší modré planety a já si tak konečně uvědomuju, jak moc jsem ztratil. Oni si to také myslí. Ale Johny s Emilem mne nenechají padnout. Bojím se, jestli nejsem jedním z nich. Nechci už o tom nic slyšet, tak si zacpu uši. Po chvíli se probouzím zase unavený, ale v tichém klidném pokoji sháním něco k pití, abych nestrádal. Na stole leží Emil, připadá mi probodený mou láskou, ale když se podívám blíže, vidím, že je v pořádku.

Večer mi volá Katka, asi by chtěla přijít, ale já se zrovna probudil, nejde to, říkám jí a pokládám telefon, beru do ruky knihu, ale vím, že číst nemohu, to mi nedělá dobře. Spíš? Ptá se mě hlas Katky a Johny jí říká oplzlá slova, kterým nerozumím. S Emilem čekáme na přílet jiřičky, bude to opravdu krásný večer. Beru si prášky, které mi pomáhají hledat samotu, volám Katce, ale na druhém konci je umělý hlas. V knize se píše o říši za světem, ale já tu knihu nečtu, jen jí listuju, nebo ji spíš odkládám, volá mi Katka, ale já se necítím na to, abych se kvůli ní zase zvednul a šel k telefonu, proto ho nechám vyzvánět a Emil s Johnym na mě křičí, každý po svém, svá slova o lásce a o tanci vesmírem, taky o dotycích a o zkáze člověka, který je sám sobě světem.