Komentovaná faktura za fraktury duše

Možná se mi podařilo vytvořit nový publicistický útvar. Namísto z nadhledu psané polemiky jsem přičinil rádoby stručné glosy ke každé větě textu. Jeho autorem je Tomáš Vaněk a vystavil v něm „Fakturu za fraktury duše“ všem psychiatrům.

Když je duše zkroušená nakonec někde vystřelí bolest. Tuhle větu lze doplnit: Když je duše zkroušená a nevidí schůdné řešení, když nemůže úspěšně bojovat s reálnými příčinami své zkroušenosti, když je situace příliš složitá, doléhá na člověka zvnějšku i zevnitř, nakonec někde vystřelí bolest.

Člověk začne mít třeba nějaké zvláštní představy o své výjimečnosti, ve skutečnosti to často bývá úspěšná strategie přežití. Zkouším si to představit. Jsem-li skutečně tak výjimečný, mám-li svoji vlastní jedinečnou a nezpochybnitelnou hodnotu a svoje výsostné poslání, už se mě bolestná a rozporuplná skutečnost života tolik nedotýká. Já sám se měním na lék světa. Nemůže být tato zvláštní představa o vlastní výjimečnosti v něčem nebezpečná?

Lékaři tomu říkají mánie nebo psychóza, aniž by někomu bylo zvlášť jasné, jaký je v tom vlastně rozdíl. Je to vlastně jedno, ať si říkají, co chtějí. Důležitá je záchrana, které se mi tak dostalo. V tom se zvláštní představa o své výjimečnosti podobá každému psychotickému nevývratnému přesvědčení, které plní obrannou funkci. Třeba, když člověku docvakne, že po něm jde ruská mafie. Všechno se najednou logicky vysvětluje, zapadá do sebe.

Bolest, kterou pociťoval člověk, než propukly tyto speciální stavy, v nich zpravidla necítí. Ano, ty speciální stavy přinášejí úlevu, ale jako každý lék mohou mít vedlejší účinky. Úleva je ohrožena jednak vlastními pochybnostmi, strachy a úzkostmi, jednak odmítavou reakcí okolí. Bolest se zákonitě vrací.

Byla jen příčinou, ale ne projevem těchto podivných záchvěvů. Ty podivné záchvěvy nepůsobily bolest, naopak od bolesti pomáhají. Otázkou je, jestli se v nich přece jen neskrývá čertovo kopýtko. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti funguje jako kompenzace, nabízí úspěšnou strategii přežití, je spontánní reakcí na jinak neřešitelnou a celkově neúnosnou situaci. Ale neobjeví se bolest znovu? Člověk se pohybuje v začarovaném kruhu. Kdybych se vzdal toho, co mě kdysi zachránilo, budou tu všechny bolestné rozpory zpátky. Musím se držet svého řešení tím pevněji, čím víc ho ostatní zpochybňují. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti má v sobě naštěstí zrnko pravdy. Příliš člověka z běžného světa nevyřazuje. Může svoji výjimečnost potvrdit reálnými výkony. Může začít bojovat s reálnými příčinami své bolesti ve vlastním díle. Vrací se tak do světa, který kdysi opustil. Myslím, že daleko složitější to má člověk, který je nevývratně přesvědčen, že se proti němu spikly tajné služby celého světa, nebo že ve skutečnosti pochází z jiné planety.

Postižený je převezen do léčebny, kde mu duši napravují psychiatři. Příčinou hospitalizace bývají bludy a halucinace, které se objevily jako reakce na bolest a fungují jako úspěšná strategie přežití. Takže psychiatři napravují duši, která se právě léčí sama. Jejich léčba spočívá v odstranění příznaků nemoci. Pomocí léků zbaví člověka jeho sebezáchovných bludů a halucinací. Hodí ho zpátky do studené vody života a plav.

Tito lidé mají hodně zkušeností s duševním onemocněním, na rozdíl od jejich pacienta: ten má zpravidla zkušenost spíš se ztrátou smyslu, lásky, sebedůvěry, orientace a podobně. Do blázince člověka nezavřou proto, že trpí, ale proto, že se utrpení brání způsobem sobě vlastním, které je pro něj úspěšnou, byť současně bolestnou strategií přežití. Psychotický stav je únik od bolesti, je to spontánní reakce duše na bolest, možná dokonce lék na bolest, který ale má vedlejší negativní účinky. Budu-li třeba přesvědčen, že mě živí kosmická láska, hrozí, že se přestanu stýkat s jinými lidmi nebo že přestanu jíst. Dojdu-li k přesvědčení, že jsem vyšší duchovní bytost a že dokážu létat, mohl bych vyskočit z okna. Jinak řečeno v určitém smyslu úspěšná osobní strategie přežití nemusí být úspěšná v širších souvislostech.

Zatímco tzv. duševně nemocný, schizofrenik, blázen nebo dokonce „člověk se zkušeností s duševním onemocněním“, jak se mu někdy milosrdně avšak nesprávně přezdívá, má často problém svou „diagnózu“ přijmout, lékaři těmto rozporuplným nálepkám diagnóz smrtelně věří a jsou ochotni za ně položit i život, přirozeně ne ten vlastní. Pro objektivní existenci problémů, které lze nazvat duševní nemocí, existují empirické důkazy. Například existence „skokanů,“ tedy lidí, kteří kvůli subjektivně přesvědčivé strategii přežití vyskočili ze čtvrtého patra. Nevěřit tomu, že se za různými nálepkami skrývá reálné nebezpečí, by mohlo mít smrtelné následky. Představa, že lékaři kvůli své víře v „diagnózy“ obětují životy svých pacientů, by mohla říkat něco pravdivého pouze v určitých specifických případech. Zobecnit se to nedá.

V rámci společenské zakázky, která je na ně kladena, se snaží ubít v „pacientovi“ všechno, co by ho mohlo nějak odlišovat od nemyslící většiny… a vrátit ho zpátky do života už bez jeho zamilovaných myšlenek (jako mumifikovanou oběť masivní antipsychotické medikace). Smysl této věty lze pochopit a lze mu dát za pravdu pouze v určitých případech. Jako univerzální výpověď je nepravdivá. Většina lidí myslí, neexistuje žádná nemyslící většina. Lidi jen mají různé osudy, schopnosti, preference a zájmy. Zamilované myšlenky jako v určitém smyslu úspěšná osobní strategie přežití mohou být ve skutečnosti životu nebezpečné. Nejde jen o riziko sebevražedného chování, ale také o způsob osobního života, který člověka izoluje od života lidského společenství. Ztratit život a životní šance lze mnoha způsoby. Spousta lidí, které znám, bere léky, proto, aby jim bylo lépe, a nepřipomínají mumifikovanou oběť masivní antipsychotické medikace. Společenská zakázka nesměřuje k ubití všeho originálního, ale k tomu, aby člověku, který má vážné potíže, bylo líp. Otevřená otázka je, jak velkou cenu za to platí, zda neexistují také jiné formy pomoci, zda psychiatrická pomoc není příliš jednostranná a z ekonomických (politických) důvodů nedostačující.

Náprava duše se totiž děje výhradně podáváním ztišujících nebo psychoaktivních, blokujících léků. A co psychoterapie? Co koncept recovery? Co otevřený dialog? Místo výhradně by sem patřilo slovo převážně.

Celá oblast duše je pak necitlivá, někdy na celý život. Znecitlivění může být někdy nutné. Člověk, který si na pile uřízne ruku, také zpočátku necítí bolest. Teprve po nějaké době to přijde k sobě a bolí. Dobří psychiatři dávají léky jen po nezbytně nutnou dobu. Špatní psychiatři jsou schopní ohrozit celý život člověka. To, že u nás vládne model psychiatrické péče, který vyhovuje špatným psychiatrům, je pravda.

Člověk se nemůže svobodně pohybovat po svém vnitřním prostoru, zodpovědnost přebírají „lidé se zkušeností s duševním onemocněním“ (tedy psychiatři) a jejich podřízení. Problém téhle věty a celého textu je v tom, že sugeruje univerzální platnost. Pokud jsem přesvědčen, že se dokážu svobodně pohybovat nejenom ve svém vnitřním prostoru, ale i tom hmotném, tedy, že dokážu létat, potřebuji cizí pomoc. Ve hře je tu otázka autonomie člověka. Jako společenský tvor nejsem jen individuum absolutně nezávislé na ostatních lidech.

Sundat sádru ze zlomené ruky nemusí být nejlepší nápad, podobně život bez prášků se často ukazuje jako příliš plandavý a bolestný. A to je ta druhá stránka věci.

Na lécích vzniká závislost, a tak i jejich vysazování je třeba správně načasovat. Asi jak u kterého léku a jak u kterého člověka. Když mi chirurg nahradí zlomený krček kyčelního kloubu, taky na tom kusu oceli budu závislý. Vozíčkář je závislý na svém vozíku a o jeho vysazení většinou uvažovat nemůže.

Zpevňovací a znecitlivující prostředky léků postupně odstraňujeme, abychom se mohli hýbat, mluvit, smát a milovat. Nejspíš jo, jen je asi znovu nutné uvažovat konkrétně o jednotlivých lidech a jejich případech.

Léky totiž neléčí, ale jen fixují něco, co je tak jako onak nakonec potřeba změnit. Vyjádření „léky neléčí,“ bych nepodepsal, ale chápu, že pokud jde o lidský život (o duši) nemohou mít poslední slovo.

„Lidé se zkušeností s duševním onemocněním“ (psychiatři) a jejich podřízení si toto často neuvědomují a chovají se k pacientům přezíravě, dokonce tvrdí, že jim chybí náhled na nemoc. Je to těžké. Pacient se zlomenou nohou nebude lékaři tvrdit, že má nohu v pořádku a že zlomenou nohu má naopak sám doktor. U člověka, který je přesvědčen o tom, že svět ovládly stroje a řídí i samotného doktora, nezbývá doktorovi než jen vyslechnout, co pacient říká nebo zírat jinam. Dobří psychiatři si uvědomují, že pro uzdravení nestačí jenom léky a že je třeba vyřešit spoustu dalších věcí. Dokud bude člověk přesvědčen, že svět řídí stroje, tedy pokud nebude mít náhled na vlastní onemocnění, těžko ve svém životě něco vyřeší.

Bláznivě věří v existenci „duševních nemocí,“ které léčí, aniž by měli byť i jen základní povědomí o tom, co by existence takových „nemocí“ mohla znamenat v náboženství, filosofii nebo v psychologii. Psychiatři se drží přízemní skutečnosti, že existují lidé, co skáčou z oken pod vlivem úzkosti, bludů a hlasů. Existují například děti úplňku, které trpí velmi nepříjemnými projevy čehosi, čemu říkáme autismus. Kdyby psychiatři v existenci tohoto duševního onemocnění nevěřili, na potížích dětí úplňku by se nejspíš nic nezměnilo. Náboženské, filosofické nebo psychologické pojetí toho, co naše materialistická kultura považuje za duševní nemoc, by bylo jistě zajímavé a obohacující. Není to ale tak, že psychiatři, diagnózy a léky duševní onemocnění ve skutečnosti vyrábějí, a pak vyžadují od pacientů náhled na něco, co reálně neexistuje. Zrnko pravdy v opačném názoru ale je. Existují skutečně profesní zájmy farmaceutických firem a psychiatrických zařízení – k čemu by tu byly bez pacientů. Kolem tohoto zrnka pravdy by se neměl nabalit blud, že celá psychiatrie je zločin páchaný na zdravých lidech. Dobrého psychiatra ovlivňují tlaky farmaceutických firem a institucionálně zajišťované péče jen do určité míry. Primárně mu jde o pomoc lidem. A farmaceutické firmy hlavně financují výzkum a výrobu léků, bez kterých by mnoha lidem bylo hůř.

Vynález schizofrenie a dalších defektů není totiž nikterak dávný, není součástí lidské historie od pradávna, jak by se jejich vyznavači chtěli domnívat. I vyznavači diagnóz a léčby psychofarmaky vědí, že soudobá (moderní) psychiatrie má poměrně krátkou historii. Na druhou stranu defekty (zlomená noha stejně jako zlomená mysl) tu jsou odpradávna. Mění se s vývojem života lidské společnosti a jeho okolností, ale nejde o lidské vynálezy.

Je to jen velmi materiální úhel pohledu na něco, co stále zůstává spíše tajemstvím: na stavy extáze, propadů do podsvětí, na stavy mystického účastenství na životě. Nahlédnutí za oponu, do soukolí nebes a duše, do propastí v lidském nitru a na jeho vrcholy, to všechno jsou určitě zážitky, bez nichž by byl život jen banalita a slova kultura, náboženství, mystika by neměla žádný obsah. Na druhou stranu, když člověk šplhá po Jákobově žebříku do nebe, vždycky hrozí nebezpečí že, spadne dolů. O průzkumech pekla to platí asi dvojnásob. Když člověk propadne úzkosti, bezmoci, smutku, nepředstavitelné hrůze, duševní bolesti a je možné mu pomoci podáním léku (třeba alespoň v první fázi), bylo by kruté nechat ho bez této pomoci, je-li k dispozici.

Proč by tedy blázni (často zprvu lidé bez zkušenosti s duševním onemocněním) měli nahlížet na něco, co nikdy neviděli a co ze všeho nejspíš je jen odrazem jejich utrpení v odmítavém a přezíravém chování tzv. zdravé veřejnosti? Zdá se mi, že tahle věta (byť ji nelze vztáhnout na celou oblast duševního zdraví či duševní nemoci) postihuje něco velmi důležitého a často přehlíženého. Pokud to dobře chápu, člověk označkovaný slovem schizofrenik trpí jakousi „medicínskou kriminalizací“ stavu své duše, zpochybňováním toho řešení, které si našel s pomocí vlastní strategie přežití. Proč tzv. zdravá veřejnost odmítá uznat moji strategii přežití, můj vlastní lék na bolest duše, proč ho zpochybňuje a přehlíží? Proč s ochrannou bublinou, kterou psychóza představuje, nepracuje jinak, než že ji praskne s pomocí léků. Je to nutné ve všech případech a za každých okolností? Proč brát člověku jeho důstojnost tím, že ho sejmu silnou dávkou léků? Příčina nelidského zacházení je hlavně ve špatném systému psychiatrické péče. Je to nejjednodušší a nejlevnější řešení. Na druhou stranu se konkrétní pacient může ptát: Proč tzv. zdravá společnost odmítá moje přesvědčení, že jako duchovní člověk dokážu létat? Odpověď zní: protože se bojí, že se zabiješ. Jiná otázka: proč tzv. zdravá společnost odmítá moje přesvědčení, že jsem geniální filosof, třeba žák Martina Heideggera? Tady je oprávněná odpověď méně přesvědčivá: Protože se bojí, že nebudeš dělat nic jiného, než bludně dumat, že se sám neuživíš, že půjdeš po cestách, které nevedou k uznání ani k pochopení od jiných lidí. Taky tu jde o život, ale v jiném smyslu.

Cítí úplnou bezmoc tváří v tvář materialistickému vnímání duše. Pro naši materialistickou společnost může být zkušenost lidí s duševním onemocněním velmi cenná. Člověk není jen spořádaný zaměstnanec a spořádaný konzument, je nesrovnatelně víc, je někým, kdo je na cestě k Božství. Pocit bezmoci člověka, který má zkušenost s duševním onemocněním, spočívá v nemožnosti přesvědčit okolí o své niterné pravdě, o hodnotě vlastí spirituální zkušenosti. Současně však někdy také v nemožnosti přesvědčit okolí, že dokáže létat. V boji s ryze materialistickým vnímáním skutečnosti ale nejsou lidé, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním, sami. Celkové paradigma se mění. Žádoucím výsledkem ale jistě není naprosté popření existence duševního onemocnění.

Ale jsou připraveni za své vidění a za své utrpení bojovat přinejmenším do doby, než jsou ve své zvláštnosti polapeni. Bylo by jistě lepší, kdyby byli ve své zvláštnosti, se svým jedinečným viděním a se svým utrpením akceptováni, bráni vážně a kdyby se podařilo předcházet situacím, kdy u mladého člověka dochází ke ztrátě smyslu, lásky, sebedůvěry, orientace. Aby pro jeho duši nebylo jediným řešením to, že se zblázní.

Co bylo dříve odvahou k vlastnímu vidění, se nyní stává záminkou k pokořujícímu léčení. Relevantní se mi zdá otázka, co je nutné léčit a co ne. Co s odvahou k vlastnímu vidění, jestliže se člověku hroutí pod nohama zikkurat, na kterém stál? Cesta k nalezení rovnováhy by neměla být pokořující. Má obrovskou hodnotu, za cenu vlastní bolesti hledá pomoc pro sebe, ale taky pro ostatní. Myslím, že to napsala svatá Terezie z Avily, že jediná duše má větší cenu než celý vesmír.

Stává se to nemocí! Španělský mystik Jan od Kříže vyžadoval od lidí, kteří měli ambici vést mystický život, pevné zdraví.

Ve jménu „nemoci“ jsou tito nejodvážnější lidé často trýzněni a zaháněni do kouta tzv. psychiatry, tedy lidmi, kteří jsou tu od toho, aby určovali, co je normální a co už není. Psychiatři by měli samozřejmě pomáhat. Je možné říct, že náš systém psychiatrické péče je vážně deformován a že špatní psychiatři jsou spolutvůrci této deformace. A že tato deformace zpětně zasahuje psychiatry všechny. Jinak to, co je normální, a co už není, určuje celá společnost – mění se to na různých místech a v různých dobách. Doba ovlivňuje psychiatry a psychiatři ovlivňují dobu. Dobu však ovlivňují ještě milióny dalších lidí, ve srovnání s tím se psychiatři spíš jen vezou.

Nejsou to však žádní znalci duše, součástí jejich tréninku je amputovat končetiny mrtvým dětem, vykroužit nožem otvor do krku nebo odoperovat hemoroidy. Do jaké míry je odborná příprava psychiatrů katastrofální nebo ne, to nedokážu posoudit. Každopádně koncept well being, který by měl platit pro celou oblast lidského života, je myslím použitelný jak v rovině tělesného, tak v rovině duševního zdraví. Navíc se myslím ukazuje, že jedno od druhého nelze oddělovat.

O duši nevědí zhola nic, kromě toho, že neexistuje. To se, řekl bych, mění. Devatenácté století doznívalo ve století dvacátém. Teď se rozeznívají jiné tóny.

A i kdyby existovala, je potřeba ji léčit pomocí psychofarmak. Psychofarmaka jsou velký objev, ne všelék, ale bez nich by bylo hůř. Tím nechci říct, že péče o duši není především záležitostí psychologie, filosofie, náboženství, mystiky.

Ty jsou pořád pokrokovější a pokrokovější, a společně s tímto pokrokem se psychiatři stávají ve svých očích čím dál humánnějšími bytostmi. K naprostému odmítnutí psychofarmak by bylo potřeba vyloučit všechny případy, kdy někomu pomohly a dokázat, že bez jejich používání by bylo líp. Taky je těžké doložit, že všichni psychiatři bez výjimky jsou buď zločinci nebo pitomci nebo obojí. Jiná věc je hlídat celý systém zdravotní péče a zabránit zlu na úrovni farma firem, zneužívání finančních prostředků na zdravotnictví, zneužívání předsudků veřejnosti vůči duševně nemocným lidem a zneužívání tabuizaci celé toto oblasti k snadno průchodné diskriminaci psychiatrických pacientů. Ze sobeckých důvodů, slepoty a lhostejnosti. Na tuhle patologii léky bohužel nejsou.

Že je vedlejším účinkem jejich medikace často smrt zaživa, to je tak moc netrápí. Myslím, že spoustu dobrých psychiatrů to trápí a dělají všechno možné, aby se situace změnila.

Kdyby jim někdo řekl, že vám to prospěje, klidně vám navrtají lebku nebo vás budou mučit elektřinou, konvulzemi ku zdraví a k trvalé invaliditě! Co by bylo větší zlo? Kdyby se všichni lékaři rigidně drželi nejnovějších poznatků medicíny založené na důkazech (které asi v krajních případech mluví pro elektrokonvulzivní terapii) , anebo kdyby každý léčil jen podle vlastního systému, momentálního vhledu, intuice? Například hojivým přikládáním rukou i tam, kde by bylo třeba přiložit dlahu. Předpokládám, že blbě je obojí, ale to druhé už dnes není myslitelné bez toho prvního. Hluboký problém je určitě v tom, že současná medicína vychází z jednostranných materialistických předpokladů. Ale to se myslím pomalu mění.

Že je tento přístup společensky enormně zatěžující, je jasné prostě už od pohledu. Tomu úplně nerozumím, jako že léčba duševně nemocných je pro společnost příliš drahá?

Fraktury duše nepůsobí nějaké mysteriózní a vágně formulované nemoci, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, skutečná „nemoc“ totiž přichází až ve chvíli, kdy je k nešťastnému člověku připuštěn psychiatr a další podobný a v lámání odporu cvičený personál. Takže duševní nemoci nemají bio-psycho-sociální příčiny, lidi jsou v podstatě zdraví, za jejich problémy mohou psychiatři a jejich pochopové. Mně se zdá, že to je absurdní závěr a bojím se, že by mohl být míněn vážně. Na druhou stranu chápu, že současný přístup psychiatrie a tzv. zdravé společnosti musí autora mimořádně štvát (zvolil jsem slušnější slovo).