Faktura za fraktury duše

Když je duše zkroušená nakonec někde vystřelí bolest. Člověk začne mít třeba nějaké zvláštní představy o své výjimečnosti, ve skutečnosti to často bývá úspěšná strategie přežití. Lékaři tomu říkají mánie nebo psychóza, aniž by někomu bylo zvlášť jasné, jaký je v tom vlastně rozdíl. Bolest, kterou pociťoval člověk, než propukly tyto speciální stavy, v nich zpravidla necítí. Byla jen příčinou, ale ne projevem těchto podivných záchvěvů. Postižený je převezen do léčebny, kde mu duši napravují psychiatři. Tito lidé mají hodně zkušeností s duševním onemocněním, na rozdíl od jejich pacienta: ten má zpravidla zkušenost spíš se ztrátou smyslu, lásky, sebedůvěry, orientace a podobně. Zatímco tzv. duševně nemocný, schizofrenik, blázen nebo dokonce „člověk se zkušeností s duševním onemocněním“, jak se mu někdy milosrdně avšak nesprávně přezdívá, má často problém svou „diagnózu“ přijmout, lékaři těmto rozporuplným nálepkám diagnóz smrtelně věří a jsou ochotni za ně položit i život, přirozeně ne ten vlastní. V rámci společenské zakázky, která je na ně kladena, se snaží ubít v „pacientovi“ všechno, co by ho mohlo nějak odlišovat od nemyslící většiny… a vrátit ho zpátky do života už bez jeho zamilovaných myšlenek (jako mumifikovanou oběť masivní antipsychotické medikace).
Náprava duše se totiž děje výhradně podáváním ztišujících nebo psychoaktivních, blokujících léků. Celá oblast duše je pak necitlivá, někdy na celý život. Člověk se nemůže svobodně pohybovat po svém vnitřním prostoru, zodpovědnost přebírají „lidé se zkušeností s duševním onemocněním“ (tedy psychiatři) a jejich podřízení. Sundat sádru ze zlomené ruky nemusí být nejlepší nápad, podobně život bez prášků se často ukazuje jako příliš plandavý a bolestný. Na lécích vzniká závislost, a tak i jejich vysazování je třeba správně načasovat. Zpevňovací a znecitlivující prostředky léků postupně odstraňujeme, abychom se mohli hýbat, mluvit, smát a milovat. Léky totiž neléčí, ale jen fixují něco, co je tak jako onak nakonec potřeba změnit. „Lidé se zkušeností s duševním onemocněním“ (psychiatři) a jejich podřízení si toto často neuvědomují a chovají se k pacientům přezíravě, dokonce tvrdí, že jim chybí náhled na nemoc. Bláznivě věří v existenci „duševních nemocí,“ které léčí, aniž by měli byť i jen základní povědomí o tom, co by existence takových „nemocí“ mohla znamenat v náboženství, filosofii nebo v psychologii. Vynález schizofrenie a dalších defektů není totiž nikterak dávný, není součástí lidské historie od pradávna, jak by se jejich vyznavači chtěli domnívat. Je to jen velmi materiální úhel pohledu na něco, co stále zůstává spíše tajemstvím: na stavy extáze, propadů do podsvětí, na stavy mystického účastenství na životě. Proč by tedy blázni (často zprvu lidé bez zkušenosti s duševním onemocněním) měli nahlížet na něco, co nikdy neviděli a co ze všeho nejspíš je jen odrazem jejich utrpení v odmítavém a přezíravém chování tzv. zdravé veřejnosti? Cítí úplnou bezmoc tváří v tvář materialistickému vnímání duše. Ale jsou připraveni za své vidění a za své utrpení bojovat přinejmenším do doby, než jsou ve své zvláštnosti polapeni. Co bylo dříve odvahou k vlastnímu vidění, se nyní stává záminkou k pokořujícímu léčení. Stává se to nemocí!
Ve jménu „nemoci“ jsou tito nejodvážnější lidé často trýzněni a zaháněni do kouta tzv. psychiatry, tedy lidmi, kteří jsou tu od toho, aby určovali, co je normální a co už není. Nejsou to však žádní znalci duše, součástí jejich tréninku je amputovat končetiny mrtvým dětem, vykroužit nožem otvor do krku nebo odoperovat hemoroidy. O duši nevědí zhola nic, kromě toho, že neexistuje. A i kdyby existovala, je potřeba ji léčit pomocí psychofarmak. Ty jsou pořád pokrokovější a pokrokovější, a společně s tímto pokrokem se psychiatři stávají ve svých očích čím dál humánnějšími bytostmi. Že je vedlejším účinkem jejich medikace často smrt zaživa, to je tak moc netrápí. Kdyby jim někdo řekl, že vám to prospěje, klidně vám navrtají lebku nebo vás budou mučit elektřinou, konvulzemi ku zdraví a k trvalé invaliditě!
Že je tento přístup společensky enormně zatěžující, je jasné prostě už od pohledu. Fraktury duše nepůsobí nějaké mysteriózní a vágně formulované nemoci, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, skutečná „nemoc“ totiž přichází až ve chvíli, kdy je k nešťastnému člověku připuštěn psychiatr a další podobný a v lámání odporu cvičený personál.

Uvedený text je jen jedním z možných pohledů a v žádném

případě nevyjadřuje názor autora na práci konkrétních

odborníků.