Nejistota

Protože jsem peer, řeknu vám to z vlastní zkušenosti. Vůbec nevadí, že člověk cítí vnitřní nejistotu. Je to otravný pocit jen do té doby, než objevíme jeho krásu a prospěšnost. Kohokoliv, kdo se svou vnitřní nejistotou bojuje, bych chtěla upozornit na nebezpečné aspekty vnitřní jistoty a to formou hádanky. Kdy člověk cítí největší vnitřní jistotu? Když propadl nevyvratitelnému bludu. Filozofové už dávno upozorňovali na to, že je třeba všechno zpochybňovat, a je jasné, že silná víra nás často vodí za nos, například když slepě uvěříme nějaké reklamě, novinovému článku, ale pozor, ani učebnice by se neměly brát zas tak vážně, jak mě kdysi upozornil jeden důvěryhodný zdroj u táborového ohně za vlahé letní noci. Ale to není ani tolik ta příčina, proč jsem se tak našla v nejistotě. Spíš ten zážitek, kdy jsem dokázala balancovat na provaze nataženém mezi dvěma možnostmi, bylo to hodně vysoko ve vzduchu a cítila jsem nádhernou závrať. Byl to stav beztíže nemuset se hned tak rozhodovat, přestal být cítit časový pres a člověk se jakoby octl v časové bublině. Zase jindy, hrabajíc se z tuhé deprese, mi přišla nejistota podruhé k duhu a to konkrétně nejistota budoucnosti. Není totiž nic horšího než jistota naplnění vlastních katastrofických scénářů. To se mi pak ulevilo při uvědomění, že o budoucnosti nelze nic vědět a bylo pak už jasné, že vnitřní jistota je pro mě skutečný přežitek.