ČEKÁNÍ NA JARO

Jako zdravá jsem hodně lyžovala. Žila jsem na Slovensku, a tak bylo úplně normální trávit každou volnou chvilku na horách. Tatínek byl navíc tělocvikář, který mimo jiné hodně jezdil na běžkách, moje starší sestra jako dítě závodně lyžovala, tak jsem k tomu měla velmi blízko a každá moje snaha a pokus jet na lyže byly vítány. Lyže se staly mojí láskou. Prý jsem uměla dřív lyžovat než chodit. Kdo ví.
Když jsem zůstala na invalidním vozíku, lyžování mi moc scházelo. Možnost vyzkoušet si monoski (lyže pro lidi na vozíku) jsem uvítala a bez nejmenšího zaváhání hned přijala.
Po příjezdu pod svah jsem ale nevěřila vlastním očím.
„Toto? To je přece „somárska lúčka“ pro malé děti!“ Byla jsem dost nemile překvapená. „Somárska lúčka“ – tak jsme vždy říkali malým, nenáročným svahům.
Přidělili mi lyžařskou instruktorku – asistentku, která se mnou sjížděla z jednoho boku svahu na druhý, pomalu, otočka a zpět.
„To nemyslíte vážně?“ ohradila jsem se. „Já chci lyžovat! A toto má k lyžování hodně daleko.“
Slečna se urazila, odešla a já dostala instruktora lyžování z Tatranské lyžařské školy. O moc lepší to ale nebylo. Taky měl strach, tudíž jsme jeli pomalu. Nic pro mě. Ohradila jsem se. Vedoucí mi začal vysvětlovat něco o zodpovědnosti a bezpečnosti.
„Tak mě odvažte z monoski, já končím!“ Řekla jsem rázně. „Toto není lyžování! To raději budu sjíždět svah po zadku – to bude aspoň legrace.“
„Já bych to s ní zkusil,“ ozval se Aleš. „Mám lyžařskou školu, v Alpách na svahu trávím několik měsíců v roce, myslím, že vím, co chce a zvládnu to.“
Svitla mi jiskřička naděje a já nadšeně souhlasila.
„Tak povídej,“ začal Aleš hned jak nás vlek vyvezl nahoru.
„Nic, pouze šup-šup-šup. Jako když lyžuješ ty.“ Na chvíli jsem zaváhala. „Teda skoro jako když jedeš ty.“
Usmál se a přikývl. V tu chvíli začalo skutečné lyžování. Lidi na nás koukali, že jsme blázni, protože jsme se přesunuli na vedlejší, delší a náročnější svah, jezdili jsme slalom mezi zdravými lyžaři, a ještě se u toho smáli.
Bylo to nádherné, skoro jako kdysi, když jsem „lítala“ po černých sjezdovkách v Tatrách.
Potom se ale Aleš oženil, odstěhoval a já raději přestala jezdit na monoski, druhého takového instruktora – asistenta už bych nenašla a taky se krutě ozvalo koleno, které jsem si neskutečně narazila, když jsem vyletěla za jízdy z vozíku (i to se dá, ale málokomu se to povede) a ještě k tomu na tvrdý beton.
A tak nenávratně skončila moje touha po lyžování, a i moje láska ke sněhu a lyžím.
Dnes sedím v zimě doma a doufám, že nenapadne sníh, protože ve městě ve sněhu na vozíku – spíš hrůza, než ježdění. Teda aspoň pro mě. Neumím jezdit ve sněhu. Na vozíku ne. Asi bych potřebovala sněhové řetězy. Každou chvíli buď zapadnu, nebo začnu prokluzovat. V konečném důsledku to vyjde na stejno. Čekám na někoho, kdo mi pomůže a vytlačí mě.
Aby mi nebylo smutno a líto, že milované zimy musím trávit zavřená doma, od 25. prosince čekám na jaro, podle přísloví „na boží narození, o bleší převalení se prodlužuje den“. A když se prodlužuje den, je víc sluníčka, a když je víc sluníčka, blíží se jaro. Dobrá logika, ne? (ve všem musíte hledat něco pozitivního)
A ještě si při tomto čekání pomáhám meditací. Zavřu oči a představuji si první zelenou trávu, jak vykukuje ze země, sluníčko, jak se na mě usmívá. A taky vlastně silou své meditace přivolávám jaro.
Ale to není všechno. Ještě každou chvíli hypnotizuji teploměr za oknem, přemlouvám ho, ať se nestydí a vyleze trochu výš. Zatím se mu ale moc nechce.
Dokonce si i zpívám (když jsem sama a nikdo mě neslyší) „vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala“.
Prostě se snažím přivolat jaro, jak jen to jde.
Ale zákony přírody neberou můj zpěv, ani prosby v potaz, prý si musím počkat, tak s tím asi raději přestanu a začnu se věnovat smysluplnější činnosti. Napadlo mě.
Sešupla jsem se z vozíku na zem a začala cvičit. No popravdě to bylo spíš takové plácání se, než cvičení.
Tak jsem tedy zůstala ležet na zemi, zavřela oči a v myšlenkách se přenesla na svoji jarní louku. Mám svoji louku ve své hlavě, ve svých představách, ve svých meditacích. Je tam zelená, měkká, voňavá tráva všude kolem, sedmikrásky, zvonečky, barevní motýli, berušky … vše, co mám ráda. Bylo mi tam dobře, bylo mi tam krásně. Vždy mi je tam dobře a krásně. Tolik barev, slunce, tepla …
Kap – kap – kap.
To mám tak intenzivní představy, že imaginární kapky deště dokonce cítím na tváři? Trochu mě to zarazilo – a co vůbec dělá déšť v mých představách? Nikdy tam nebyl, nemá tam co dělat! Déšť ne!
Kap – kap – kap.
Pozor! To už nejsou představy, sny! To už není moje meditace! Žiju snad meditaci někoho jiného? No to je blbost! V takovém případě zůstává jediná možnost – že se jedná o krutou realitu! Ale kde se v bytě bere déšť? Taky blbost! Nezbývalo mi, než otevřít oči. Strašně nerada jsem rušena z meditací.
Koukám a na stropě nade mnou velký mokrý flek a jedna kapka za druhou si úplně klidně padaly na mě. V tu chvíli bylo po meditaci a bylo taky po snu o jaru, o louce, o teple.
Vylezla jsem tedy na svůj invalidní vozík, pod padající kapky jsem postavila vaničku a šla upozornit sousedy, že jim někde teče voda.
No můžu já aspoň snít o jaru? O tom, že už je teplo, sluníčko …?