Kvantová mechanika a já

Na gymplu jsem chodila na humanitní větev, a i moje další školy a studia byla zaměřená na tělocvik, tanec, biologii, medicínu.
Fyzika tudíž nikdy nebyla ani můj obor, ani koníček. A kvantová fyzika a kvantová mechanika – země neznámá a vzdálená biliony světelných let.
Dnes, když už jsem mnoho let ze školy venku, se musím přiznat, že jsem vždy na hodinách fyziky podváděla. Vždy. A ani jsem se za to nestyděla.
Tvářila jsem se, že poslouchám a moje myšlenky lítaly někde po zasněžených stráních a já s nimi, na lyžích (lyže byly moje láska). Přemýšlela jsem, kdy a kam zas pojedu.
Anebo jsem ve svých myšlenkách byla na tanečním parketu, předváděla a vytvářela nové a nové taneční kreace, zkoušela, co by bylo nejefektnější, co je reálné a možné a co už ne. V představách jsem zkoušela nové figury. Tanec zase byl smyslem mého života (aspoň jsem si to tenkrát myslela).

Prostě fyzika a já – to teda absolutně nešlo nejen dohromady, ale ani vzdáleně vedle sebe. Vždy jsem se pouze nabiflovala, co byla potřeba a pokud to šlo, nadělala si i taháky. Bylo jich hodně a byly dlouhé. Úplně na všechno a úplně vždy. A nic na tom nezměnil ani hodně pohledný, mladý profesor, který se snažil nám fyziku přiblížit. Já nechápala jeho zanícení pro něco tak nepochopitelného a nudného, jako fyzika je, on nechápal moje kilometrové taháky pod punčochami pod sukní, napsané na nohou, na rukách, taháky schované v rukávech – ale nemohla jsem přece dopustit, aby mi fyzika pokazila vysvědčení. To bych měla doma tvrdého zaracha a byl by konec jak lyžování, tak tancování.

Nechápala jsem ani moji geniální sestru, která po ukončení studia jaderné chemie s červeným diplomem (jako jediná dívka z pěti studentů, kteří tenkrát tu školu dokončili) si udělala ještě doktorát z jaderné fyziky. Absolutně nemožné a nepochopitelné v mých očích. Ale vždy jsme byly se sestrou jako světlo a noc. Ona zase nechápala, jak můžu neustále vymýšlet a psát nové a nové povídky, nebo trávit na tanečním parketu celé hodiny, nechat s sebou házet a mlátit o zem, skákat jak píchlá včelou.
Dodnes v jejich rukou okamžitě obživne a funguje i ten nejsložitější přístroj, program, počítač, všechny ty iPhony, iPady, chytré telefony, chytré hodinky a co já vím, co ještě. Já mám ten nejjednodušší starý mobil a umím na něm a s ním pouze telefonovat a psát SMS-ky a stačí mi to, nemám ani jen potřebu zjišťovat, co takový mobil ještě dokáže. Proč.

Dnes se ale stalo něco, co absolutně nechápu a můj fyzikář by začal věřit na zázraky. V televizi byla reklama a já přepnula na ČT 2 (přiznávám se, že omylem), kde byl pořad o kvantové fyzice a mě to zaujalo! Co zaujalo, mě to úplně pohltilo.
Čím déle jsem poslouchala, tím více se mi to zdálo zajímavější. Dokonce natolik, že jsem se vykašlala na rozkoukaný film a hltala informace o kvantové fyzice, o částicích a urychlovačích, o černých dírách, o pokusech a výzkumech s neutrony…
Najednou mi bylo líto, že mi není patnáct let a nemůžu fyziku, a zvláště pak tu kvantovou fyziku, začít studovat.
Tak jsem si aspoň zapnula počítač a začetla se do teorie relativity. Bylo to moc zajímavé.
Poté jsem ještě narazila na článek o Stephen Hawkingovi, který byl ještě zajímavější a vrcholem všeho byla kvantová mechanika! Něco tak úžasného, tak fantastického!

Celý den jsem seděla u počítače, klikala a klikala, četla a četla.
Neskutečně zajímavé. Neskutečně fascinující! Nutilo mě to přemýšlet. Úplně nad vším.
Ale toto mě dostalo úplně:

Na počátku bylo NIC. A z toho nic vzniklo všechno – částice, hmota a z pulzující hmoty energie, myšlenka, prostor, čas. Nepřipomíná vám to něco? Mně silně – první slova z Bible: „na počátku bylo slovo, a to slovo byl Bůh.“
Z energie vzniká myšlenka. A co je slovo? Myšlenka. Z energie vznikla myšlenka, slovo. A to slovo byl Bůh.
….„A Slovo se tělem stalo“ … (citát z Bible)

Byla jsem vychovávaná přísně materialisticky. Bez víry. K víře a k Bohu jsem se dostala až během klinické smrti a šestitýdenního kómatu, kdy jsem se osobně setkala s Bohem a mluvila s Ním.
Že to není možné? Že to odmítáte přijmout?! Tak teda jinak – setkala jsem se tam s energií, s obrovskou energií, s myšlenkou. – je to teď a takhle pro vás přijatelnější?
A co je energie? To jasné, zářivé, fascinující Světlo na konci tunelu, které jsem viděla? Co je předchůdce slova? Myšlenka. A co je myšlenka? Energie. A jsme zas u toho:
Na počátku byla energie, z energie myšlenka, myšlenka je nevyřčené slovo
… Na počátku bylo Slovo …

Další neskutečně zajímavá a veliká teorie, která se tam objevila – atom se na určitém místě objeví, jen pokud ho změříte. Pokud ho hledáte.
Atom je totiž docela rozprostřený, dokud se nerozhodnete se na něj dívat. Takže akt měření vytváří atom, vytváří vesmír!
To mi zase připomíná absolutně celou přírodu – podívejte se na všechna zvířata v přírodě -neřeší, co nevidí, řeší, až to, co uvidí.

Waw!

No není tato teorie fantastická? Úžasná! Fascinující!

Po tomto všem jsem se vrátila k úryvku připravované knihy mého známého, který tam právě tuto teorii o ničem a následném všem rozvíjí. Znovu jsem se do knihy začetla a mnohé pochopila. On sice nezachází až ke kvantové mechanice, ale i tak. Už teorie o ničem a následném všem je velmi zajímavá a vychází z kvantové fyziky a kvantové mechaniky.
A teď, když na to hledím z úplně jiného hlediska, je tato teorie fascinující.
Začala jsem hledat někoho, kdo by mě zasvětil do základů fyziky, základu kvantové fyziky a kvantové mechaniky, protože bych ji chtěla aspoň trochu pochopit a více poznat.
Protože nikdy není pozdě začít. Ale přece jen, v mém věku a na invalidním vozíku nastoupit někde do školy a začít studovat úplné základy fyziky s dětmi, by bylo asi trošku divné. A dělat ze sebe blbce, který nic nechápe a ze všeho je vykulený a všemu se diví, by bylo ještě divnější. A určitě by po mně chtěli, abych se naučila pracovat na tabletu!

Také mě hodně zaujala teorie o tom, že myšlení, myšlenky naší smrtí nekončí, neztratí se, nezaniknou.
Myšlenka, že se lidské vědomí po smrti navrací k universu, není nic nového.
Přirozeně jde jen o nepotvrzenou teorii, jejíž základy navíc vycházejí z kvantové fyziky, které většina lidí vůbec nerozumí a ani se o to nesnaží.
Teorii o nesmrtelném vědomí rozvíjí i britský profesor matematiky Sir Roger Penrose ve spolupráci s americkým anesteziologem Stuartem Hameroffem.

Lidské vědomí je podle nich uchováváno ve vláknitých strukturách mozkových buněk, nazývaných mikrotubuly, a je tvořeno nezničitelnou kvantovou informací. Po smrti biologického organismu (našeho těla, všeho, co je hmatatelné) ztrácí mikrotubuly svůj kvantový stav, ale kvantová informace nezanikne – pouze se rozplyne do vesmíru. Představte si to, že se obal, který drží uvnitř informaci, rozpadne, zanikne, informace (kterou už nic nedrží v obalu) se rozplyne do okolí, do vesmíru.

Myšlenky, znalosti, vědomosti nezanikají se smrtí člověka, zůstávají ve vesmíru a zůstávají okolo nás. Potom se rodí takoví géniové jako Einstein, nebo již zmíněný Stephen Hawking, kteří asi dokáží „čerpat vědění z vesmíru“ a rozvíjet ho dál, pokračovat v tom úžasném, obrovském vědění a pokračovat v realizaci těch obrovských myšlenek a teoriích.
V takovém případě by to vše zapadalo jedno do druhého.
Souhlasím s touto myšlenkou, líbí se mi, protože když jsem byla TAM, během kómatu, všechno bylo úplně jasné, žádná nevědomost, žádný problém, na vše jsem okamžitě znala řešení, odpověď, až jsem se sama divila, že mě něco tak jednoduchého, a přitom tak geniálního nenapadlo už dřív, pokud jsem ještě žila na zemi, byla zdravá a pracovala v nemocnici.
Měla jsem TAM spoustu otázek, ale než jsem je vyřkla, odpověď jsem už znala. A byla vždy strašně jednoduchá, žádné složité operace, ani kombinace drahých léků.
Vždy stačilo pouze se zeptat vesmíru, Pána Boha, poté pouze moc chtít a bezmezně, úplně věřit. Bezmezně a úplně věřit, že odpověď přijde. A vždy přišla. Okamžitě a vždy správná.
TAM to všechno šlo, všechno okamžitě fungovalo. Vše bylo samozřejmé, jasné, jednoduché. Znal odpověď. Nestihl ani zapochybovat, zaváhat. A jaksi – proč pochybovat?
Jen je mi dnes strašně líto, že mi tato dovednost, toto umění číst z univerzálního vědění, nezůstala po návratu zpět mezi živé. Zůstalo to TAM. A to mě mrzí. Ale asi to tak mělo být.

Vše je pouze v hlavě, řeklo už pár géniů. V hlavě máme blok, který nás brzdí. Brzdí nás to, že i když chceme, můžeme vše pochopit, odmítáme to, bojíme se. Tento blok má na svědomí to, že co nedokážeme pochopit, ani si nijak vysvětlit, tak to podle naší hloupé logiky nemůže existovat. Právě tento blok brání mě i vám čerpat, číst znalosti z universálního vědění. Z toho, co je všude kolem nás, z toho, co máme všichni na dosah ruky. Stačí chtít a věřit a odstranit blok. Chtít a věřit! – jak jednoduché a přitom strašně, neskutečně těžké.

A právě tento blok je důvodem toho, že Bůh v očích některých lidí nemůže existovat, prostě není, protože Ho nevidí, neslyší, nechápou.
Zkuste si někdy jen tak zajít do chrámu, ztišit se, vypnout myšlenky, vyčistit hlavu a uvidíte, že Ho uslyšíte. A pokud se vám bude zdát, že ani tak nic neslyšíte, stačí v duchu, nebo potichu, nebo i nahlas (záleží jen na vás) říct pouze: „Otče, tady jsem! Otče, poslouchám.“

Vymysleli jsme si hodinky, abychom mohli měřit čas. Čas, který neexistuje. Minulost už neexistuje, budoucnost ještě neexistuje, existuje pouze přítomnost – tady a teď. Tak co chceme měřit? Kdy se mění budoucnost v přítomnost? Nebo kdy se mění přítomnost v minulost? Proč? Na co?