Smutek a prázdnota

Chodí vždy spolu, jako dvě spřízněné duše a stále okolo mě, jako mí nejlepší přátelé, jako můj stín. Hladí mě, objímají. Aspoň oni, ale je to pohlazení drsné, studené, objetí chladné.

Smutek je to jediné, co mi tady po tobě ještě zbylo. Po dvaceti letech manželství, po dvaceti letech společného života ses rozhodl dát mi k výročí naší lásky hned dva společníky nejvěrnější – smutek a samotu. Společníky, kteří mě už nikdy nechtějí opustit. Možná proto jsi mi je dal.

Smutek mě pevně objímá, z jeho objetí se nemůžu vymanit, i když se chvílemi snažím.

Prázdnota mě naplňuje. Celou, celičkou. Nemůžu ji ze sebe vylít, nemůžu ji ze sebe vysypat, prázdnotu člověk nevysype. Prázdnota prostě je. Je všude tam, kde někdo odešel.

A samota jako společník? Je to zvláštní pocit. Ale vůbec ne příjemný. Spíš naopak.

Nikdy jsem nebyla skutečně a úplně sama. Vždy jsi byl nedílnou součástí mého života, až ses nakonec stal nedílnou součástí mě samotné, mého bytí, mé existence. Myslela jsem si, že to tak má být a že je to navždy. Byla jsem ráda, že to tak je, líbilo se mi to.

Teď, když jsi najednou odešel už úplně a navždy, jako bys mi bolestivě utrhl kus mě samotné.

Přemýšlím nad tím pořád dokola a připadám si jako vysušená, vyprahlá stará karafa, kterou kdosi zahodil někde na hromadu nepotřebných věcí, jako věc starou a zbytečnou, jako něco, co už se nám přestalo hodit, jako něco, co nás přestalo bavit a zajímat. Jako něco, co nám zavazí, co už nepotřebujeme.

Přesto všechno, že už jsem stará, jsem čekala na živou vodu, kterou mě naplníš, a já opět ožiji. Čekala jsem. Trpělivě jsem čekala v koutě a doufala, že si vzpomeneš, že přijdeš. Marně. Nepřišel jsi.

A přitom jsi ji měl, tu živou vodu a měl jsi jí dostatek, měl jsi jí hodně, na rozdávání. Bohužel ne pro mě. A já na ni tak čekala, já ji tak moc potřebovala. Bez ní, bez vody živé, bez lásky, jsem pomalu vysychala, až jsem se proměnila ve starou, vyschlou karafu, kterou teď již naplňuje pouze prázdnota.

Celé roky jsem čekala, až svojí velkou silnou rukou mě pohladíš, setřeš ze mě prach a já se rozzářím, prokouknu. Ač stará, chtěla jsem se rozzářit, chtěla jsem prokouknout, ještě jednou se zaskvět v celé svojí kráse. Vždyť i staré věci mají své kouzlo, svoji krásu. Chtěla jsem se nechat pohladit sluncem, usmát se na celý svět a zakřičet: „Tady jsem! Ještě pořád jsem tady!“

Ale ty jsi mě nechal stát v tom nejtmavějším koutě, zapadlou nánosy prachu, a sám ses rozhodl kráčet dál, vstříc slunci, vstříc novému, mladému krásnému světu. Se vším všudy, jenom ne se mnou.

Ale dej si pozor, aby tě ten tvůj nový, mladý krásný svět za chvíli taky nepostavil do tmavého koutu a nenechal tě zapadnout prachem, abys tam nezůstal sám, opuštěný, zapomenutý.

A až si potom vzpomeneš, že i já tam někde musím být, protože jsi mě tam nechal a začneš mě hledat, může být pozdě. Možná už tam čekat nebudu.

Možná se sama proměním v prach.

A možná ale přijde jiná silná ruka, která ze mě ten prach setře, naplní mě živou vodou, postaví mě na slunce. A já se rozzářím, podívám se na to slunce, opět se usměju na celý svět kolem, a plna štěstí a radosti ho sama budu rozdávat celému světu, protože štěstí a radosti úplně pro všechny není nikdy dost. A na toho, kdo mi kdysi za roky mé věrné lásky věnoval pouze samotu a prázdnotu, na toho už si ani nevzpomenu.