Trochu jiné vánoce

Když člověk sedí na invalidním vozíku, a ještě k tomu žije úplně sám, mívá nějaký svůj velký sen. Nebo klidně i malý, ale dlouho vysněný sen.
A Marek nebyl výjimkou. Rodiče už neměl, sourozence, ani jinou rodinu už také ne. A tak aspoň snil a toužil po tom, aby zase jednou prožil trochu jiné Vánoce.
Zatím se všechny podobaly jako vejce vejci – přivézt si z hospody trochu bramborového salátu a kousek smažené ryby, otevřít si láhev vína, podívat se na televizi…
Rok, co rok už třicet let. Jenom s tím rozdílem, že v posledních pěti letech tady s ním žila Betynka, malá černá fenečka.
Ty letošní Vánoce nebyly výjimkou. Salát a kapr už čekali na talíři, na stole láhev vína, sváteční sklenička…V koutě stál malý umělý stromeček, pod ním jeden dáreček – sáček s tyčinkami pro Betynku… Ona mu dávala neustále svou nekonečnou lásku a on jí dával na Vánoce aspoň nějakou tu dobrůtku a hračku. Jako každý rok. Ale měl pocit, že jí to nevadilo, spíš naopak. Pokaždé měla velikou radost.
Podíval se na hodinky. Za chvíli začíná večerní pohádka. Oblekl si teda rychle bundu, pískl na Betynku a jeli ještě rychle ven.
Všude byly hromady sněhu. „Nesmím sjet z chodníku, nebo zapadnu a bude zle,“ napadlo ho. Pozdě. Po pár metrech za domem mu vozík ujel a on sjel do nějaké jámy a převrátil se.
„To není dobré,“ napadlo ho. „Tady nikdo dnes večer nepůjde, není tu pořádný chodník, ani osvětlení. Křičet ani nemá cenu.“
Betynka chvíli poskakovala okolo, v první chvíli to považovala za novou hru. Její pohled říkal: „super! Pojď! Budeme si hrát, budeme se válet ve sněhu.“
„Běž domů! Toto není hra. Utíkej, nebo tu zmrzneš.“ Začala mu být pořádná zima. „Běž! Utíkej!“ Ač s těžkým srdcem, věděl, že ji musí poslat pryč. Nechtěl, aby tady umrzla s ním.
Po chvíli poslechla a utekla k domu.. Zůstal sám. Začalo se mu chtít spát.
„Co tady děláš?“ Zaslechl teňounký dětský hlásek
Otevřel oči. Všude byla tma. Jen malé, asi pětileté děvčátko, stálo přede ním.
„Ty tady čekáš na toho pejska, viď? Neboj, on se vrátí. Ale neměl bys ležet na zemi.“ Překvapeně přikývl:
„Já vím. Ale co tady děláš ty?“
Zasmála se a zmizela. Začalo hustě sněžit. Opět zavřel oči. Sněhové vločky byly tak těžké. „Do rána ze mě bude hromada sněhu,“ uvědomil si ještě. Nijak mu to nevadilo, bylo mu to úplně jedno. Hlavně, že mu už přestala být zima…. A že Betynka…Betynka…Pomalu začal usínal
„Už spíš?“
S vynaložením všech sil opět otevřel oči. Na víčkách měl snad kilo sněhu, tak byly těžké.
„Co ty tady zase děláš?“ Zeptal se jí.
„Přišla jsem se na tebe podívat. Už tady ležíš moc dlouho.“
„To jsi hodná, ale utíkej domů, je strašná zima, maminka bude mít strach.“
Zesmutněla: „Nebude. Ona ani neví, že jsem tady. Dívá se na pohádku. Ach jo, to jsou zase Vánoce!“
Přišlo mu jí líto. Nevěděl, jak jí má udělat radost. Místo toho udělala radost ona jemu:
„Můžu ti dát pusinku?“ Zeptala se. „Jen tak, k Vánocům.“
Nečekala na souhlas, dala mu pusu na tvář a zmizela. Sněžení ještě zhoustlo. „To je dobře – Vánoce mají být bílé. Všichni mají radost – mají stromečky… a bramborový salát… a kapra…“ napadlo ho ještě.
V hlavě mu začala znít píseň: „… tichá noc… svatá noc… jak je to dál? Co na tom záleží?“
Opět zůstal sám. V tu chvíli ani na tom nezáleželo. Posledních třicet let byl vlastně pořád sám.
Tiché zaštěkání ho donutilo vrátit se do reality. Měl by otevřít oči. Tak strašně se mu ale nechtělo. „Nebudu je otvírat, možná se mi to jenom zdálo,“ napadlo ho. Nezdálo – štěkání se opakovalo. Tak je teda otevřel. Před ním stála Betynka. Přitiskl si ji k sobě: „Proč ses vrátila? Měla jsi zůstat v teple, někdo by se o tebe postaral. Cítil, jak se chvěje zimou. Rozepnul si bundu a schoval ji. Pevně se k němu přitulila.
„Neboj,“ konejšil ji. „Mně už zima není, za chvíli nebude ani tobě.“
To nebyly černé myšlenky, co ho přepadaly, pouze věděl, že by se musel stát zázrak, aby na štědrý večer v noci šel někdo kolem, kde široko-daleko nesvítilo jediné světlo a odnikud sem nebylo vidět.
„A kde se tady teda vzala ta holčička?“ Napadlo ho ještě.
„Žádná holčička tady nebyla,“ oponovalo mu jeho druhé já. „To se ti jenom zdálo.
Kdo ví. Vždyť je to úplně jedno. Je úplně jedno, co je realita a co je sen.
Zavřel oči a pomalu upadal do milosrdného spánku.
„Člověče, zbláznil jste se?! Nespěte!“ Někdo ho vytáhl na vozík, třepal s ním a tlačil ho přes závěje čerstvě napadaného sněhu k vchodovým dveřím jeho domu: „Vy máte štěstí, že jsem musel vzít za kolegu službu, chtěl si zkrátit cestu a že vás znám.“
Na chodbě z něho smetl sníh a naložil ho do výtahu: „Kde máte klíče od bytu?“
Co na tom záleží? – problesklo mu hlavou. Nevěděl, kde ten cizí chlap najednou vzal klíče od jeho bytu a bylo mu to úplně jedno. Nechtěl už od nikoho nic, nechtěl už vůbec nic, jen spát. Spát, spát.
Najednou byl ve svém vlastním bytě a zase sám. Jenom Betynka vesele poskakovala okolo.
„Tak teď nevím – je pravda to, že jsem v teple bytu a sen to, že jsem málem umrzl venku, nebo je pravdou to, že mrznu venku a sním o teple svého bytu?“, napadlo ho ještě.