Stolking Bolking

Nádherný podzim v mé rodné milované  Praze v roce 1988. V Rusku probíhá Perestrojka, ve vzduchu je latentně cítit atmosféra svobody, a já, šílená, se motám  ulicemi Dejvic a všude Tě hledám. Bolku! Už jsem byla na Tvém představení v kulturáku kdesi na Hájích i na Tvé autogramiádě v kavárně Slavia na Národní třídě. Knihu, kterou jsi přednedávnem vydal,  jsem s sebou neměla. Jediný sešitek, který jsem s sebou kromě diáře tahala, byl jídelníček, kam jsem psala, co jsem za den snědla. Jednalo se o jakousi praxi sebekontroly. Když jsem přišla k Tvému stolku, dala jsem Ti jej k podpisu, aniž by mi cokoli docházelo. Ale Tobě se rozšířily zorničky a napsal jsi tam Středa: Polívka. Ty oči se do mých vpily a Ty ses chvíli tiše bavil. Cítila jsem, že probíhá Přijetí a Zasvěcení. Málem jsem omdlela. Pak jsem opět lítala několik dní po ulicích a myslela jen na to, že opustíš Chantalku a vezmeš si mne jako parťačku k sobě na scénu, jako druhého klauna, kterého si budeš cvičit a hýčkat, protože tomu tak mělo odjakživa být…

… a teď jdu z jednoho dejvického kina, byla jsem na filmu Šašek a královna a je to jasné, ona se k Tobě nehodí, je na Tebe jako na šaška tak krutá, tolik zlá, to jenom já jsem Tvým osudem, jako Ty mým…

Chodím po dejvických ulicích a vida, zde je jakási vrátnice, tak tam jdu, pozdravím vrátného. Stojí tam u kytek soška, Tvoje podobizna. Ale co to? Obličej dělníka z doby socialistického realismu je pomatlán paštikou. Jak nedůstojné. Postavím Ti lepší pomník!       Ubrouskem otírám vepřový sliz a odcházím i se soškou před budovu vysokoškolské koleje, jak se později ukázalo, a stavím ji na zídku u autobusové zastávky. Rozpřáhnu a se a lup! Soška se tříští o zem, odpadává jí hlavička, vrhám se po ní a balím ji do hadrového kapesníku, je to hlava Jana Křtitele a já se náhle stávám Salome, jak jsem to viděla ve filmu. „Co to je?“ Šumí mezi lidmi na zastávce. „Je zfetovaná, zavolejte policii!“ Veřejná bezpečnost ve žlutobílé  Volze s černými písmeny VB na dveřích je tu coydupdup a odváží mne na stanici. Při čekání na výslech vytahuji z tašky Pravopisný slovník a rychle lapám slova, velmi je nyní potřebuji. Policajt mi slovník sebere, já však v nestřeženém okamžiku ještě napíšu báseň, kterou později moje sestra Zuzana zhudební, to ale já ještě tehdy nevím.

Při výslechu nejsem schopná odpovídat tak, abych cokoli vysvětlila. Policajt to shrne se slovy: „Prosím vás, rozbíjet sochy, to si můžou dovolit jenom v Rusku!“ Nevím, co tím myslí, asi že jim v SSSR toto Přestavba umožňuje, asi jsou tam svobodnější…

A pak mne někam vezou, určitě jim to docvaklo a doprovodí mne za Tebou do Brna. Do Divadla na provázku. A bude tam okolo prima plotna z Janáčkovy akademie. Jedu svatebním kočárem s našimi iniciálami, vždyť písmena VB na dveřích auta neznamenají nic jiného, než Věra a Boleslav… a ještě si říkám, že ty služební vozy přeci jezdí takhle značené odnepaměti a ta písmena tam odedávna byla jen pro tuto naši cestu.

Svištíme si to večerní Prahou a náhle napravo taková dlouhá zeď a pak brána… „Byla jste tady už někdy?“, otáčí se na mně z předního sedadla příslušník. Kde to jsme? To není Brno, ale Bohnice! Bohnická léčebna. Odpovídám: „Ano, jednou jsem tu byla za svou kamarádkou.“ To je pravda. Jednou  jsem v léčebně byla navštívit svoji guru Kamilu. Bleskne mi matná vzpomínka, že jsem tam byla jednou navštívit Kamilu a že jsem ji tam tehdy nemohla najít. Ale proč se mně na to ptá? A kdy pojedeme do Brna? Příslušník Veřejné bezpečnosti kouká na můj zmatený obličej a říká důrazně s jistou dávkou krutosti: „Tak tady si teď nějaký čas pobudete.“

Když pak po týdnu na pavilonu č. 20 pojídám kuřecí vývar, je to ještě před tím, než začnou působit léky, dívám se do hlubokých polévkových ok a horečně mi pulzuje hlavou: dívám s Ti do očí, lásko má, dívám se Ti do očí…