Labyrint

Stará Dáša si sice chtěla zdřímnout jen na chvilku, ale teď tu spí tvrdým spánkem už asi hodinu a nic ji nevzbudí. Jsem u ní na návštěvě v bohnickém sídlištním bytě, který sídlí v přízemí. Vchází se do něj přímo z ulice, přes malinkou zahrádku, na kterou teď vycházím každých pět minut. Už jsem chtěla zmizet, ale přeci jen mne zdržuje čekání na Davida.  Dáša sice neříkala, že by měl přijít, ale moje přání mi vnuklo utkvělou představu, že se každou chvíli musí objevit i s celou svou čtyřhlavou psí smečkou.

To naše malé divadlo dvou lidí, které se ale příliš nevedlo, ta moje umanutost být mu co nejvíce nablízku, i když nám spolupráce drhla. Ta moje vůle polomit ledy za každou cenu a moje naprosté přehlížení faktu, že to je celé omyl!

Náhle se rozhoduji pro velikou věc. Připravím v tomhle cizím bytě pravou židovskou svatbu. A ty pak určitě přijdeš, Davide, a vezmeme se. Já teď nachystám vše pro svatební hostinu. Kladu na stůl příbory, talíře, sklenky. Jednu si nakláním dnem proti světlu, a co nevidím: Hitlerovu hlavu, lépe řečeno, ten stín, když si sklenici trochu nakloním, vypadá jako jeho patka. Masový vrah je na dně, o to větší to bude sláva!

Určitě nesmí chybět květina. Vycházím do předzahrádky, stará Dáša pořád ještě spí, a ulamuji nádhernou čajovou růži. Ve váze jí to sluší, a já teď zase hledám loktuši. Nějaký šátek. Nikdo sice ještě neví, že jsem vlastně Židovka, ale musím mít určitě zahalenou hlavu. Jako nevěsta zvlášť.

Lezu Dáše do prádelníku, vytahuji nějaké hadry, také bižuterii, všechno pokládám zatím na židli. Pak mne to přestane bavit. Kde je ženich? Zaběhnu se za ním podívat. Vždyť přeci vím, kde asi je.

Nechávám všechny věci, jak jsou, a vyrážím jen tak nalehko do areálu blázince, je to kousek. Mohl by se tam potulovat. Procházím branou a běžím, běžím nazdařbůh… Kde jsi? „Davide, Davide, Dá-ví-dé!“ volám ze všech sil, když se potácím mezi pavilony. Připadá mi nesmírně vtipné, že to zní, jako bych volala po celém areálu: „Dývýdý! Dývýdý!“ Dobíhám k restauraci V. kolona, která tu sídlí, a sedám na lavičku, abych si odpočinula. V Koloně je zhasnuto, všichni už šli dávno domů.

Teď mi dochází, že Davida asi dnes už nenajdu, svatba se taky odkládá. Najednou chci pryč. Jenže kudy?! Běhám od pavilonu k pavilonu, zcela mimo vyasfaltované cesty. Stromy a světla se míhají, temná zákoutí vyhrožují násilím. „Davide!“, zkouším to ještě naposled. Davide, kdysi jsi mi ukazoval svoje kresby, které jsi v tomto parku pořizoval z nezvyklých úhlů pohledu. Přesně tohle bych teď potřebovala, vyznat se na neznámých místech, znát ty zkratky a spojky. Všechno je pitvorně zkreslené.

Dostat se k zadní bráně, to se musí určitě tudy… snad tudy? Vrhám se směrem, o kterém se domnívám, že mne vyvede ven. Cestičky uhýbají, cestičky se ohýbají, nepoznávám to tu. Snad tu budu bloudit navěky, prokmitlo mi hlavou, nikdy se odtud nedostanu! Začíná to být nesnesitelné. Davide, ty bys věděl, kudy…

Cesta se natahuje a smršťuje, stejně jako čas, který nyní vnímám jako žvýkačku. Tamhle někde by snad mohla být zadní Čimická brána. Nabírám směr, svítá mi naděje, ale je to dál, než zdálo za dne. Ale teď už konečně – teď! Probíhám branou a mířím, už zcela zorientovaná, k Dášině bytu. Uvnitř se motají nějaké stíny a před verandou parkuje policajtské auto.

„To je ona, to je ta zlodějka!“ říká Dáša a polísmeni se otočí ke mně. „Kde seš?“, ptá se Dáša.  „Byla jsem se trochu proběhnout“, uzavírám takto svoji anabázi. „Ukradlas mi šperky!“ křičí Dáša. „Ta růže byla nejkrásnější ze zahrádky, ukradla mi růži!“

Květina tiše stojí ve vázičce a snad jim všem řekne, jak to bylo… ale já jim o židovské svatbě nic neprozradím, moc by se vyptávali na podrobnosti a ještě by mne zavřeli. „Co jste to tu vyváděla?“, ptají se poliši, když mi vracejí občanku. Odpovídám jim něco, co určitě nebudou dále zkoumat. „Připravovala jsem putovní divadelní zkoušku, chystala jsem tady scénu.“ Počítám s tím, že právě vymyšlený termín „putovní divadelní zkouška“ si nebudou umět vysvětlit jinak, než že se to asi tak dělá. Je to tak absurdní, že jim nezbývá než věřit.

Když uniformovaní muži navíc zjišťují, že Dášina bižuterie leží na židli pod nějakými hadry, a že nebyl spáchán trestný čin, odjíždějí, a já jsem Dášou vyhozena do hluboké noci. Odjíždím přes půl Prahy do chráněného bytu a sladce usínám, jakoby nic. Jak je krásné to letošní léto!