Věrka | Příběh


Pohyb provázel celý můj život. Tatínek byl tělocvikář, moje starší sestra několik let závodně lyžovala a mně nezbývalo nic jiného než se hodně snažit, abych jim stačila. Žili jsme na Slovensku a jak napadl první sníh, už se jezdilo. Později se z tatínka stal mezinárodní rozhodčí ve střelbě, sestra se odstěhovala a já začala tancovat. Chvíli i závodně. Moc jsem chtěla jít studovat tanec a choreografii, žel, školu neotevřeli a já šla studovat fyzioterapii. Ta se velice rychle stala smyslem mého života – cvičit, pomáhat, vymýšlet, přemýšlet, jak druhým pomoct. Znovu je naučit se hýbat, chodit …
Měla jsem obrovské štěstí, že nás tenkrát učily největší kapacity, co se rehabilitace týče. A byli strašně přísní, nároční a nekompromisní, absolutně nic nám neodpustili. Jejich slova: „Nemůžeš? Tak musíš!“ „Tisíc krát znovu musíš!“ „ Slovo nemůžu, neznáme!“
Díky tomu jsem dokázala pomoci mnoha lidem.
A později i sobě. Byla jsem na sebe stejně tak náročná a přísná, jako kdysi na své pacienty.

Pak přišel zlom – jedno nepovedené lékařské vyšetření, opomenutí udělat test na alergii na kontrastní látku, 6 týdnů v kómatu, totální ochrnutí celého těla.
Ale za to dlouhé kóma jsem vděčná. Prodělala jsem klinickou smrt a tunelem šla za světlem. Až k hranici, kde jsem se potkala s Bohem, kterého jsem do té doby neznala, pochopila jsem hodně věcí, přehodnotila všechny své priority a pochopila, že to, co bylo důležité, vůbec důležité není.
Mnohé jsem poznala, mnohé jsem pochopila, něco jsem později částečně popsala v povídkách „Křižovatka dvou světů“, „Jak se vrací paměť“, „Paralelní svět“ …

Půl roku jsem byla úplně celá úplně ochrnutá. Ale jak pan Werich jednou řekl: „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“. A tak následovaly celé hodiny tvrdé dřiny každý den, celé roky. Když už jsem nemohla, vybavila jsem si slova svých učitelů a slova, která jsem já říkávala svým pacientům – „Nemůžeš? Tak musíš!“
Tvrdá dřina přinesla po pěti letech nějaké výsledky. Ne na dlouho ale. Jeden špatný odhad, střet kamionu s osobákem … A výsledek? Otřes mozku, krvácení do mozku a Invalidní vozík, tentokrát už napořád.

Touha tancovat a pomáhat druhým mě neopustila ani potom. Vystudovala jsem ještě psychoterapii. Ale fyzioterapie a tanec vždy byl můj koníček, smysl mého života.
K tanci jsem se nakonec opět ještě dostala. Bylo mi nabídnuto stát se členkou Baletu Globa spolu s několika málo dalšími vozíčkáři. Bylo to krásných deset let – divadla v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Opavě a mnoho dalších. Vyprodané sály, potlesky ve stoje …
A to vše proto, aby zdraví lidé viděli, že i lidé na vozíku dokáží něco víc, než jen sedět doma a něco, co možná ani oni nedokáží – rozdávat sílu, víru, krásu.
Pak moje slabé, vyčerpané tělo řeklo „dost“ a já se musela tancování s těžkým srdcem vzdát.

Nutnost každodenního cvičení a moje dost těžké tělesné postižení mě vedly k tomu, že jsem hledala takové cvičení, které bych zvládla i sama, které by mi vyhovovalo víc a dalo by mi víc, než klasické cvičení na rehabilitačním oddělení jednou za rok.
Kdo hledá, najde. Našla jsem čchi-kung, u kterého mě zaujalo, že spojuje tělesný pohyb s dýcháním, s prací s energií a s cvičením v představě.
Jenom jsem si toto cvičení musela upravit podle svých možností a schopností. A protože lidí na vozíku a jinak různě postižených, slabých a nemocných je hodně, tak jsem několik cviků poslala i do časopisu „Vozíčkář“. Na základě toho mi nabídli u nás ve spolku vozíčkářů, jestli se nechci s nimi o to vše podělit. Setkáváme se, ukazuji jim, co cvičit a jak, aby se třeba rychle zbavili problémů s karpálním tunelem, s bolestmi hlavy, ramen … Učím je různé automasáže (masáž, kterou si dělá člověk sám a které jsou nedílnou součástí čchi-kung).
A protože zájem je a věřím, že toto nenáročné cvičení, může mnoha lidem aspoň trochu pomoct,
tak jsem sepsala „Ozdravná cvičení pro vozíčkáře a ty, kteří raději cvičí vsedě.“
A co dál? Nevím. Zatím píši a cvičím, cvičím a píši.
Psaním se snažím jednou vykouzlit lidem úsměv na tvář, jindy je donutit se trochu zamyslet.
Cvičím proto, že cvičení je pohyb a pohyb je život. A když už jsem byla vrácena na tento svět, tak asi proto, abych žila.