Tereza Klenorová | Příběh

Nechtěla jsem, aby má sbírka poezie vyvolávala pocit, že je všechno ztracené

Umí plynule francouzsky, ve Francii žila a studovala. Tereza Klenorová vydala sbírku poezie a coby peer konzultantka se setkává s lidmi, kterým zkřížila život duševní nemoc.

Existuje nějaké úskalí v práci peer konzultanta?

Je obtížné hlídat si hranice, za které můžu jako peer konzultant jít. S klienty, se kterými mluvím, rozebírám citlivá témata včetně jejich nemoci. Peer konzultant se musí vracet v čase a vzpomínat na to, co v začátcích prožíval a jaké měl pocity. Mně se třeba vybaví hospitalizace, kterou jsem zažila hned dvakrát, v obou případech na čtrnáct dní. Hospitalizovaná jsem byla v Praze v Psychiatrické klinice ke Karlovu.

Jak jsi hospitalizaci snášela?

Dlouho to bylo zvláštní, protože se mnou nikdo nemluvil a sebrali mi všechny osobní věci. Navíc tam byly kamery, které monitorovaly náš pohyb. Moc si z toho ale nepamatuju, po medikaci jsem byla hodně unavená a mimo sebe. Trpěla jsem i výpadky paměti. Musím říct, že druhou hospitalizaci vnímám zpětně za přínosnou. Ukázala mi, jak se s nemocí vypořádat a co dělat, protože následná péče po první hospitalizaci byla téměř nulová a po propuštění jsem byla sice zaléčená, ale stále zmatená.

Přesto se zeptám, jestli si něco z hospitalizace přeci jen nevybavíš…

Měla jsem neustále hlad, často jsem měla za okny svačiny a přítel mi nosil zákusky a Birell, protože mám ráda pivo, ale v nemocnici se pít samozřejmě nesmí. Celé to se mnou přežil, hrozně mi pomohl a v současné době pro mě představuje i nejlepšího přítele – třeba tím, že mi řekne, abych se zklidnila a pustila si radši seriál.

Kvůli čemu jsi byla hospitalizovaná?

Nejprve kvůli schizoafektivní poruše, pak se lékaři shodli na tom, že moje příznaky jsou spíše podobné hraniční poruše osobnosti.

Co hospitalizaci předcházelo?

Mám úzkosti a panické stavy již od dvaceti let. Ve Francii, kde jsem studovala, jsem měla panické záchvaty a somatické projevy – bolelo mě břicho. Nepřikládala jsem tomu ale žádnou důležitost. Můj stav se zhoršil po návratu do Česka, kde jsem zažila kulturní šok – zpřetrhala jsem všechny přátelské vazby – a hlavně vrátila jsem se do rodinného prostředí, které nebylo moc harmonické. Teď jsem ale šťastná, s přítelem jsme se přestěhovali do většího bytu a příští rok se budeme brát.

Co děláš ve volném čase?

Ráda píšu poezii, zrovna mi vyšla sbírka, kterou jsem psala při hospitalizaci. Vydalo mi ji Nakladatelství Petr Štengl, kterému se má poezie zalíbila, a hlavně mou tvorbu znal už z minula. Nechtěla jsem, aby má sbírka vyzněla tak, že když má člověk duševní onemocnění, je všechno ztracené. Toho jsem se opravdu bála, protože texty v ní nejsou moc pozitivní. Ten, kdo se sbírkou ale stráví čas a dočte ji až do konce, zjistí, že to vlastně není tak hrozné a s hraniční poruchou osobnosti se dá žít. Jinak cvičím jógu a kruhový trénink.