Markéta Sluková | Příběh

Zotavit se mohou všichni pacienti, chce to ale trpělivost

„Asi bych se nakonec vyčerpala tak, že bych to nepřežila,“ vzpomíná Markéta Sluková na počátky onemocnění schizoafektivní poruchou, která v ní vyvolávala mylné bludy a přemíru energie. Po hospitalizaci v Bohnicích a návratu do běžného života začala pracovat v Dobrém místě a snaží se předat své zkušenosti s duševní nemocí dál.

Máš schizoafektivní poruchu. Jaký byl tvůj život před vypuknutím nemoci?

Studovala jsem hispanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou jsem kvůli nemoci musela přerušit a pak ukončit úplně. V té době jsem se seznámila s mým nynějším přítelem Petrem, za kterým jsem nejdříve hodně jezdila a pak s k němu po čase přestěhovala. Bydleli jsme spolu v hezkém bytě v třígeneračním rodinném domě. Všechno bylo fajn, i s jeho rodiči jsem si hodně rozuměla, po čase se ale začala projevovat nemoc.

Jakým způsobem se projevovala?

Najednou jsem měla hodně energie, nepotřebovala jsem spát, necítila jsem pocit hladu a všem jsem chtěla hrozně pomáhat. Neustále jsem si psala myšlenky a měla spoustu plánů a nápadů. A jak jsem pořád jen mluvila a nic nepila, byla jsem vyčerpaná a při tom jsem si vůbec neuvědomovala, že něco dělám jinak.

To je pro zdraví poměrně riskantní…

Asi bych se nakonec vyčerpala tak, že bych to nepřežila. Byla jsem velice aktivní, dělala jsem spoustu věcí na ráz, stěhovala jsem se, uklízela celý dům, třídila a přebírala věci, přesazovala rostliny na zahradě, připravovala velkolepou oslavu mámě jako překvapení k padesátinám, neustále jsem cestovala mezi domem, kde jsme bydleli, máminým domem a chatou. Myslela jsem si o sobě, že všechno vím a že všechno dělám nejlíp. Trpěla jsem i mylnými bludy, například že mi umřela kamarádka nebo že kamarád musí říct mámě, že udělal zkoušku, jinak se jí něco stane. Naštěstí mi byla velkou oporou rodina. Příbuzní mě dovezli k psychiatrovi, který následně doporučil převoz na psychiatrii v Bohnicích. Díky bludům jsem neodporovala a převoz tak pro mě nebyl traumatizující.

Co museli udělat, aby tě přivezli do Bohnic?

Jak jsem byla přesvědčená o tom, že mi umřela kamarádka, tak mi máma společně s přítelem řekli: „Markétko, pojedeme na ten Žižkov.“ Tak jsem se dostala k psychiatrovi, což mi nevadilo, protože jsem si myslela, že jsem součástí nějakého výzkumu a že budu lékařům užitečná a v něčem jim pomůžu. Tak jsem mu na všechno ochotně odpovídala, ptal se mě například na to, jestli mám pocit, že mi může někdo vkládat či odjímat myšlenky, jestli s někým můžu mít telepatii a podobně. Pak se bavil ještě s mámou, ta mu řekla svůj úhel pohledu, a pak už mě rovnou převezli do Bohnické psychiatrické nemocnice.

Vzpomeneš si na průběh hospitalizace?

Při příjmu jsem léky odmítala, protože jsem nepřipouštěla, že bych je potřebovala. Tak se na mě vrhlo pět lidí a násilím mi píchli injekci, po které jsem dlouho spala a byla úplně mimo. Nejprve mi diagnostikovali akutní psychotickou poruchu. Z té doby na psychiatrii si moc nepamatuji. Druhá hospitalizace byla o dost horší než první, protože mi nepomáhaly léky. Nakonec mi nasadili elektrokonvulzivní terapii, po které se můj zdravotní stav začal zlepšovat. Tou dobou mi lékaři změnili diagnózu na schizoafektivní poruchu.

Jak tvoje potíže tehdy vnímala rodina?

Musím říct, že když se na celou situaci podívám zpětně, tak nám nemoc hodně posílila vztah s přítelem. Byl u mě i ve chvílích, kdy jsem byla mimo realitu, trávil se mnou v nemocnici spoustu času. Samozřejmě, že jsme měli i tmavé chvilky, protože to nebylo snadné. Jsem mu za jeho podporu velmi vděčná. I zbytek rodiny byl velmi tolerantní, chápavý a podporující. Když ze začátku nevěděli, co se se mnou děje a jak se mnou jednat, začali si o té nemoci vyhledávat informace a když jsem byla v akutní fázi, ani mi nevyvraceli bludy, protože by to nemělo smysl. Těžké to bylo pro všechny, ale jsem jim všem vděčná, že mi stáli po boku a měla jsem od všech plnou podporu.

Jak vypadá tvůj život teď?

Daří se mi, řekla bych, dobře. Jakmile jsem zjistila, že všechno bylo jen v mé hlavě, tak jsem se s nemocí smířila poměrně rychle a dnes není poznat, že jsem nemocná. S přítelem jsme stále spolu a plánujeme společné stěhování. Také bychom chtěli po čase založit rodinu. Dál se chci věnovat koníčkům jako je flamenko a pěstování květin. O víkendech trávím čas s přítelem, večer se buď díváme na filmy, nebo někam vyrazíme na víkend. Chci si zkrátka užívat života a žít. Jsem spokojená i v pracovním životě, Dobré místo mi dává pocit, že je moje špatná zkušenost s nemocí k něčemu dobrá a mohu někomu pomoct. V peer klubu, který je určen pro lidi s duševním onemocněním, vyučuji základy španělštiny, takže jsem nakonec blízko i jazyku, který mám opravdu ráda.

S kým přesně se coby peer konzultant setkáváš a jak pracuješ s klienty?

S lidmi si povídám a povzbuzuju je, aby to nevzdávali. Pracuji jak s mladými tak se staršími lidmi, často s opakovaně hospitalizovanými pacienty. Povídám si s lidmi, o čem chtějí, někdy jsou to aktuální starosti, často mluvíme o jejich příbězích, a o částech toho mého. Povídáme si i o věcech, se kterými nemám zkušenost. To je normální, protože i když mají pacienti diagnostikovanou stejnou nemoc jako já, tak prožitky mají často odlišné. Setkávám se i s lidmi, kteří bojují třeba se závislostmi či anorexií. Na druhou stranu velmi často narážíme s lidmi na hodně podobné zážitky a zkušenosti. Důvěru u všech získávám postupně a hlavně proto, že sami chtějí. Peer klub je založen na dobrovolnosti, a pokud se mnou nebudou chtít mluvit, nemusí. Ať se mnou mluví o čemkoliv a léčí se s čímkoliv, jedno mají společné – mohou se zotavit, jen to chce trpělivost.