NEJASNÉ CÍLE PACIENTSKÉ TURISTIKY

V této úvaze chci pojednat o jevu, jehož název není v povědomí veřejnosti příliš rozšířen. Takzvaná pacientská turistika, tedy opakovaná změna lékaře, se v somatické medicíně rozmohla zejména v ekonomickém kontextu. Střídat lékaře podle pojišťoven, se kterými mají uzavřenou smlouvu, se ukázalo výhodné z hlediska možnosti hradit levněji některé úkony nebo léčbu (např. ve stomatologii). O tom se zde ale rozepisovat nebudu. V oblasti psychoterapie má ale tento zvyk či spíše zlozvyk ve většině případů trochu jiný než ekonomický charakter.

Co tedy vede psychiatrické turisty k tomuto putování od terapeuta k terapeutovi? Jaké lze zde vysledovat příčiny a následky?

Touha putovat se může projevit například proto, že terapeut pacientovi tak nějak nesedí. Někdy se stane, že už při prvním setkání nevzbudí terapeut patřičnou důvěru. Často jde jen o povrchní dojem, kdy se terapeut vnějškově podobá osobě, s níž má pacient neblahé zkušenosti nebo mu připadá příliš mladý, příliš starý anebo kdovíjak jinak nesympatický. Toto by mohla být ale i výzva, se kterou by se dalo terapeuticky pracovat. Jindy se při procesu terapie nechce pacient překlenout přes řešení klíčové otázky, dostane se do mrtvého bodu a uteče jinam. U turisty může dominovat i nesplnitelná představa ideálního terapeuta, na kterého ne a ne narazit. Občas je ale třeba vytrvat, protože turistika může nadělat pěknou paseku. Je to totiž něco jako sexuální promiskuita, nevede k trvalému uspokojení. Takový turista nemá jasný cíl. A tím by mělo být dostat se k sobě, naučit se dávat si štěstí sám. Ale turista se často potřebuje pouze sytit zvenčí, potřebuje pouze pofoukat bolístku, nebo se, lidově řečeno, jen „vykecat“. Nechce na sobě pracovat. Chce probudit – snad soucit, snad pozornost? A když dojde na vážně kladené otázky, rychle vycouvá. Protože terapie je opravdu tvrdá práce. Aby však byla účinná, musí pracovat nejen terapeut. A to si spousta pacientů nepřipouští, protože hledá rychlá, jednoduchá, „instantní“ řešení. Pacientská turistika proto nemá jasný cíl. Nabízí se otázka, zda je psychoterapie vhodná pro každého. Možná odpověď je ta, že jen pro toho, kdo si nezastírá pravdu a přistupuje k sobě poctivě.

Závěrem lze říci, že ono biblické „kdo hledá, nalézá“ platí i o psychoterapii. A komu nejde primárně o hledání sebe sama, jen zbytečně mrhá časem svým i časem a úsilím odborníků.