Skromnost

… z cyklu O vlastnostech vlastních i nevlastních

Skromnost se zdá být na pohled odpornou vlastností, protože zavání nedostatkem síly a sebevědomí a to nejen Nietzschemu. Výrok „To je taková skromná holka,“ navíc jako by naznačoval, že krásná zajisté moc nebude. Na druhou stranu v Křesťanství je skromnost člověka velmi považovaná a i takový pankáč jako já, když věří v Boha, se nevyhnutelně bude taky trochu zamýšlet nad tím, jak té kýžené skromnosti dosáhnout. Domnívala jsem se, že skromnost spočívá hlavně v tom, že si leccos odřeknu, že toho nebudu moc chtít a podobné ne moc lákavé věci, ale když jsem ji pak zkoumala trochu víc, otevřely se mi úplně jiné a nové možnosti, čeho lze se skromností dosáhnout. Tak například toho, že skromný člověk je osvobozen od závisti druhým a vlastně ho i přestane bičovat jeho vlastní ideál sebe sama, protože je skromný a stačí mu, co má. Tento obrat, jak vnější, tak vnitřní, pak logicky vede k lepším a vřelejším vztahům, z kterých pak skromný člověk lépe těží. Toto, ale už i jen samotná skromnost vede k daleko větší spokojenosti než neskromnost, a tudíž se opět ukazuje, že křesťanské ideály mají přece jen něco do sebe, a co na první pohled může vypadat jako odříkání vede ve výsledku k velkým osobním ziskům.