Úsrky a všepty

šest třicet jsou ulice
plné popelářů
visí na štoklu
jako krasobruslaři
před výskokem do vzduchu
zdá se
že celá
Praha je kuřácká
z někoho táhne chlast
z jiného ranní holení
ženské mají oka igelitek
zařízlá v zápěstí
spojuju očima plivance
na chodníku
až bude dnes po všem
zajdu za ženskou
co má kočku Píčenku
a vytahuje již čtyřicet let
klíšťata versatilkou.

15. 10. 2019

—Poznání— part I. Láska

toto není cílová stanice
na kterou ses těšil
celej život
že přijde
cítíš
postkoitální smutek
i když stojíš na novém nádraží
v kapse máš místenky
s nocí je celé jen pro tebe
na nádražním hajzlu
přeměřuješ od voka zdi
jsi sám a čuráš
lesknou se ti voči
rybenka na kachličkách
cítí až z dálky tvé ruky
moře
není tvoje
tvoje cílová stanice.

7. 10. 2019

Ve mně již tak dlouho mlčíš

Hadry mé bílé
jenž jste mýdlem předeprány
vyřezány do čtverců
a škrobem narovnány
v noci této na parapetu
nastaveny tmě
abyste vynikly v kontrastu
půlek rovnodennosti
přijď průtrž z průrev těla mého
ať z jater mých, střev příliv se vzedme
tažen světlem příslibu zázraku
a plátno zanech pode mnou rozpité
bez zásahu hrotů, zrcadel v hrdlech
v tisíciletém otisku moře Evině.

23. 9. 2019

Návraty z dospělosti

Narvala mě dnes do svých šatů
které chtěla vyhodit
že se sypou na rameni
já se stejně sypu taky
“Ty se štítíš, měla jsem je jednou na sobě!”
“Ne neštítím, stejně jsem v tobě žila sedm měsíců.”
‘je to vše stejně úplně jedno
na konci tohoto světa’
pak otec obřadně přinese váhu
“Tento náš rituál už znáš.”
mám z celé rodiny nejvíc
všichni jsou potetovaní a vyžraní
téma dne
stojím v plavkách na vyvýšenině
jak kráva
co je jen trojmístné desetinná číslo
než ji omráčí a sežerou
matka je prcek
a otec je tyčka co nejí žádné pečivo
kdyby tak věděli
jak se nemůžu kolikrát týden najíst
maximálně si udělám kaši
pak se konečně otevře brána chuti
a dám si rovnou dva obědy
v jídelně na Dělnické
stejně si myslím že dát dolů 27 kg po debilních lécích
z vyhoření a v chomoutu přídělového systému
školní jídelny
je docela úspěch
jedeme domů
kolem makových polí
matka chce dekoraci do vázy
otec mluví o páchání přestupku
trhám hlavičky dětem s malými korunkami
on dospělé s rukavicemi
tváříme se jako rodina
neustále mi připomíná
jak se nehrbit a držet hlavu
jako žena
jako žena
jako Žena
sedni lehni
hlavně že
“Otrhal nám někdo pět keřů rybízu,
ale plot nechci, nechci se cítit jak v koncentráku!”
přitakává matka
chtěla bych si po nocích číst
nikdy to v tom malém bytě nešlo
vždy mi přišla po pár minutách zhasnout
“Táhni spát!”
komáři nebo chlad
vlastně se vždy něco našlo
když jsem dopila čaj u pracovního stolu
vzala hrnek a okamžitě ho šla umýt
vojna a německé geny dogmatického pořádku
a tak mi zbyl jen zvuk schovaný pod peřinou
vedoucí do uší.

9. 8. 2019
Mezinárodní den nahého zahradničení
jdu nahá k oknu
zalít voděnku
vánoční kaktus
a orchidej
nemám brýle na očích
intimita za oknem
má snovou podobu
naproti
na stavbě budoucího
Muzea Miroslava Tichého
kouří Ukrajinci
některým jistě nebylo
ještě osmnáct let
neznají svátky ani víkendy
natož Miroslava Tichého
jen spoj z Florence
busem na Ukrajinu
na Vánoce
jednou za rok.

4. 5. 2019

Když jsem byl malá
(ale stejně bezradná jako teď)
v cyklických migrénách
jsem ležela ve tmě
v rohu pokoje
kde jsem byla
tak trochu další lakovanou skříní
s matčinými komínky
a vytáčela na telefonu
kombinace nahodilých
předvoleb a čísel
které jsem krátce prozvonila
a čekala
co se bude dít
nedávno jsem se seznámila
s osobou
která vlastnila číslo
které jsem si tehdy vymyslela
tolikrát jsem před lety prosila
ať mě přijde zachránit
vytáhne oknem z toho bytu
z toho matčina mlčení
a slz na krajíčku
záhadných jak kruhy v obilí
a on si přijde po letech
teď
a vyděsí mě k smrti
odkud já jen to číslo
až mi to dojde
udiven mou pamětí
dozvídá se právě
pozadí mého triku.
4. 5. 2019