Varyšovy fetiše

Nefalšovaný tao-fašista. Lhář. Spisovatel a člověk nad věcí. Vojtěch Varyš. Do krajnosti fascinovaný smrtí a stále k ní nejrůznějšími směry přitahovaný. Vlastně jsme se neznali, ale kdo dnes může říct, že se zná? Snad možná ten bezejmenný dav daňových poradců, jiných poradců, bankovních úředníků, ten se zná. Veřejnost se zná, a nezná se jen v případech, kdy ji někdo bezdůvodně popichuje. Vojtěch Varyš dopsal knihu Na vrcholu zoufalství a pak ukončil svůj život po svém, v čase, který si sám k tomu určil. Já sám nevím jak a za jakých okolností, ale dovedu si představit proč. V knize k tomu každý čtenář, tedy i někdo, kdo autora osobně neznal, nalezne dostatečné indicie. Co může být cílem takové knihy? Prošukané město, lidé kteří se baví jen o svých úlovcích, občas si lžou, nebo něco předstírají… A přitom nepřerývaně trpí. Jsou mučeni časem, obzvlášť je-li zrovna neděle.

Cestou ke snášení takového marasmu je alkohol a zapomnětlivé a pokud možno i náhodné soulože. Z okapu do louže. A z louže pod okap. Můžete to obracet jak chcete, ale nic vám z toho nevypadne. Dobře vám poradím, zmizte. Vy hlasy průměrnosti, které člověka učí obchodovat s vlastním strachem. Které člověka mučí a chtějí, aby svou potřebu směňoval za statky. Anebo za zvratky? Je možné ještě všechno v sobě obrátit?

Nezapomeňme, že žijeme v Čechách. A jsme součástí národa povrchních imbecilů, kteří nejsou schopni se rozmáchnout ani v myšlení. Možná se bojí, že by jim vystydla večeře nebo manželka. Je potřeba všechno s mírou. Kdysi jsem Vojtěchovi říkal o svém záměru napsat studii Masaryk Černý Čapek Patočka a Svěrák, nebo jsem mu o tom možná neříkal, ale stojím si za svým názorem víc, než je slušné. Všichni tito myslitelé ohýbají hřbet právě ve chvíli, kdy? Na vrcholu zoufalství Vojtěch Varyš volí hrdé řešení. Národ stárnoucích a čím dál pokojnějších imbecilů kýve hlavami a pozastavuje se nad tao-fašismem, který jsem zmínil v úvodu. Co se tím mohlo myslet? Pro mnoho z těchto myslících bytostí je zajímavé jen to, co se dá promyslet…

Řeknu vám kdy. Tito velcí Čechové se vzdají svobody, a to právě ve chvíli, kdy ji poznali. A to vědomě a zcela. Proto jsou tak velcí, že ji poznali. A ušli kus cesty. Ale já vám říkám: vzdát se svobody ze strachu, nevědomě, když přepadeni hledíte na možnost, která vám dlouho unikala, to je ještě omluvitelné. Ale vzdát se jí vědomě a s plnou důvěrou v to, že je nakonec důležitější teplá večeře, to už je součást národní identity!

Jsem Vojtěch Varyš. I když sebevraždu nespáchám. Ale ani o ní nebudu moc psát jako tatíček Masaryk. Varyšova kniha je závazek pro nás, kdo jsme tu zbyli. A říká nám: není závazků. V myšlení, v sexu, v jídle a v pití. V myšlení. Buďme upřímní, buď na svobodu nemáme čas, protože nám doma tikají biologické hodiny nebo časovaná bomba našich potomků, buď jsme lidé bez domova, a nemůžeme si dovolit překročit práh prázdnoty tam ani zpátky, nebo jsme zbabělci mezi svobodnými, kteří si ze své vlastní omezenosti, ze sebou samými sobě kladených hranic, udělali fetiše. Varyšovy fetiše. Tetování na místech, která byste chtěli ještě jednou spatřit, než spočinete na římse. Nový Řím, nová římsa, nové tetování, a spousta keců v baru Fyzická likvidace. Tak ještě jednu dvojitou!

Píšu podloudně, že ještě jednu dvojitou, přitom jsem skoro abstinent. Na vrcholu zoufalství jsem ještě nedočetl, ale reflexi už dopsal. Cokoliv, co udělá člověk, který se sám nesprovodí ze světa, je dokonale náhodné a milé jako štěňátko, plné naděje a snad i radosti. Zabít se je v každé životní situaci první, a co si budeme nalhávat, začasté i nejrozumnější možnost. Ale nezabít se, to je taky svého druhu hrdinství – pokud jsi tu možnost se vším skoncovat překonával každou svou vteřinou, každým svým tichým a nesmyslným ano, děkuji, aleluja. K čertu!