Vězení

Slyším její křídla a vím, že mi nese potravu. Podívám se dolů, ale závrať mě donutí vrátit pohled do malé místnosti, která se stala mým domovem. A pak už je tady u mě, někde nahoře, a podává mi něco, čeho bych se před měsícem ani nedotkl. Ale teď se do toho hladově pouštím a nepřemýšlím, co to je, a kde to našla. Některé otázky přestanou být důležité.

Jak dojím, tak vyskočí z místnosti a rozevře křídla. Plachtí ve větru a míří bůh ví kam. A mě čeká další den, kdy budu přemýšlet, jak skončí můj pobyt v tomto vysokém vězení. Více jak jednou mě napadne, že bych měl konečně skočit a se vším skoncovat. Není to myšlenka, která by se mi úplně hnusila. Skok a pak chvíle plachtění, než bych dorazil dolů a zapomněl na vše, co mě za tento život potkalo.

Někdy, když se vrátí, a lehá si vedle mě, se jí ptám, proč mě unesla. A pak se zeptám, co se mnou zamýšlí. Ale ona nemluví jazykem, kterému bych rozuměl. A sama nerozumí lidským slovům, jež používám já. Je mezi námi bariéra, kterou není jak překročit. A tak její pohnutky zůstávají skryté.

Ležím na zemi a pomalu usínám. Přitulí se ke mně a mně to nevadí jako kdysi. Jsem rád za teplo, jež sálá z jejího těla. Člověk si dokáže zvyknout na cokoliv…