Zapomenuté příběhy

V oddělení zapomenutých příběhů pracovali paradoxně samí mladí lidé. Byla tam Bety, Richard, Lukáš, a Marie, které se říkalo Máša. Průměrný věk byl okolo pětadvaceti let. Dalo se říct, že zaměstnanci tohoto oddělení ještě věděli o životě hovno. Byli tak mladí. Ale o zapomenutých příbězích věděli první i poslední. Pamatovali si vše, co se dozvěděli na výcviku a jejich praxe byla druhým zdrojem vědomostí.

Zapomenuté příběhy byly problematické. Nacházely se v kartotéce, i když nikdo nevěděl o jejich existenci. Šlo o Schrödingerovy příběhy. A nikdo nezjišťoval, zda stále existují, nebo ne. Zaměstnance čas od času napadlo zkontrolovat, co vše se nacházelo v kartotéce. Ale pamatovali si výcvik a hlavní pravidlo oddělení zapomenutých příběhů nikdy neporušili. Do kartotéky se pouze přidávaly nové přírůstky a tím končila práce Bety, Richarda, Lukáše i Máši.

Nikdo nevěděl, jak vznikaly zapomenuté příběhy. A nikdo se po tom nepídil. Prostě existovaly. A nacházely se v kartotéce, kam je zaměstnanci ukládali. Nikdo se na nic neptal. Pamatovali si výcvik a moc dobře věděli, jak dopadl Petr. Jak rychle zmizel, aby místo něj přišla Marie. Tedy Máša.

Zdálo se, že některá tajemství byla navždy.