Žít ve skleníku? To by nebylo ono

Rozhovor  Tomáše Vaňka s malířem Janem Eipellem

TV: Tak první otázka je: jaké vidíš milníky na své cestě k uměleckému výrazu a jaké vidíš milníky v tom, jak se stát umělcem uznaným také společností a do jaké míry se ti to povedlo?

JE: To je hodně otázek v jedné otázce, ale v pohodě… Já ve své tvorbě žádné milníky moc nevnímám, tak spíš tam vidím jeden milník, kdy jsem odešel ze svého rodiště a kdy jsem šel do Prahy a chtěl jsem to zkusit a dokázat tady. Tak to vidím jako jediný a velký milník, zvlášť proto, že se k tomu váže seznámení se sběratelem výtvarného umění MUDr. Martinem Jarolímkem a následně s navázanou intenzivní terapeutickou léčbou od něj.

 

TV:A předtím jsi se nikdy neléčil?

JE: Předtím jsem se léčil, ale dávali mé nemoci jiná jména. Říkali, že jsem maniodepresivní, že jsem depresivní, úzkostný.. a dávali mi na to léky, jenže nic z toho nebyla pravda a tak docházelo docela k blbým a  nevratným změnám a teprve až pan MUDr. Jarolímek vyřknul tu hraniční poruchu osobnosti a začal se tím zabývat trochu jinak než všichni ostatní do té doby.

 

TV: Takže jsi se stěhoval do Prahy?

JE: Přesně tak. Vlastně ne já, ale náš pan farář, když se tuhle zprávu dozvěděl, tak zabalil auto mých věcí a moc rád mě do téhle situace přivezl, protože věděl, že by to mohlo přinést kýžené ovoce. To znamená návrat od nemoci ke zdraví. Nebo minimálně vyrovnání se a nalezení nějaké nové životní cesty, aby to fungovalo a pro mě ta nemoc neznamenala absolutní  zkázu, abych se někde třeba neupil nebo neufetoval a tak podobně… protože tahle nemoc má dost často tyhle příznaky, že se člověk někde zabije pod vlivem léků, alkoholu nebo drog. V tom existuje reálné nebezpečí.

 

TV: A v té tvorbě samotné, řekl bych, že máš svůj styl. Tak jak jsi k tomu třeba došel?

JE: Můj vlastní výtvarný rukopis byl takový, nemůžu říct náhodný, ale spíš bych řekl asi intuitivní vůči tomu v čem jsem vyrůstal a to myslím nejen v rodině, ale i v kraji. To všechno se do toho zapisovalo a pak asi i to, že nejsem oficiálně výtvarně studovaný. Teď mi to dává výhodu, že můj rukopis nebyl ničím svazovaný, ale že se mohl vyvíjet zcela samostatně a že učení se, aby ta tvorba byla lepší, aby měla to svoje, bylo takové vnitřní. Prostě jako: chci to dělat, budu to dělat, zkusím to a postupně, jak se člověk učí, tak se jeho základní rukopis tím začíná rozvíjet, což je úplně výborné a myslím si, že to byla moje cesta k odlišnosti už jenom třeba v tom výtvarném projevu.

 

TV: A teď možná ještě ta část otázky, která je většinou kamenem úrazu, jestli tě jako umělce uznává také společnost?

JE: Já bych to viděl asi tak, že nezáleží úplně na tom, jak moc je člověk uznávaný společností, na tom záleží opravdu pramálo. To gro je v tom, jestli se člověk jako umělec trochu cítí a jestli s tím dokáže žít v nějaké sounáležitosti a propojenosti a jestli je to něco, co ho rozvíjí. To mi přijde důležité. Rozhodně mi nepřijde důležité, jestli jsem uznaný společností nebo ne.

 

TV: Já to myslel jakoby tak, že ti uznávaní umělci se třeba můžou věnovat jen tomu a nemusí  chodit do práce…

JE: Tak možná je důležité, jestli se můžu plně věnovat jenom tomu výtvarnu nebo jestli musím dělat ještě něco dalšího. Aby to, co člověk dělá a chce dělat, ho taky uživilo a nějak zabezpečilo a mohl žít plně tím životem a tou prací. Můžeš žít samozřejmě tou prací naplno i tak, že máš přitom hlad, ale je strašně super, když v tom ten hlad nemáš.

 

TV: Pamatuješ si, kdy jsi třeba namaloval nějakou svou první věc?

JE: No jasně, to si určitě pamatuju, protože já jsem začínal jako sochař a řezbář a zdědil po tátovi celý ateliér. Takže jsem několik let dělal jenom sochy a pak nastal takový zvláštní okamžik, kdy jsme měli jet na výtvarné sympozium do Broumova, kde po různých kostelích a po různých místech v tom kraji byly různé umělecké skupiny, které tam tvořily a pak z toho měly být nějaké výstavy nebo tak. A v tu chvíli mi tam nepřivezli materiál a kamarádi malíři mi dali svůj malířský materiál a já jsem to zkusil a zjistil jsem, že to jde báječně a říkal jsem si, že by to bylo super. To mi mohlo být nějakých 23 let.

 

TV: A teď ti je kolik?

JE: Teď mi je 34 let… Trvalo to zhruba těch 10 let, než se to všechno přerodilo do toho, kdy má člověk ateliér a má kolem sebe hromady štětců a pláten a barev a defacto jde jenom o to, co se rozhodne dělat. Už tam není ta materiálová nouze, jestli zvolit tuhle barvu nebo tamtu barvu, protože co bychom si říkali, ty výtvarné materiály dnes stojí strašné peníze. Najednou máš v ateliéru všechno to vybavení a můžeš dělat cokoliv tě napadne.

 

TV: A když má pro tebe někdo nějakou zakázku? Viděl jsem na tvých stránkách třeba dům s tvými malbami. Bereš tyhle věci hodně vážně, nebo je to spíš jen takový doplněk toho, co děláš?

JE: Realizace v architektuře je pro mě docela důležitá. Vlastně se tím zjišťuje, jestli jsem schopen klasické životní prostory prostupovat svými obrazy, jestli tam patří, jestli jsou živoucí, jestli zapadají do toho celého koloběhu běžných životů…Snažím se stejně jako designéři vytvářet harmonický prostor, který je potom i nádherný k žití a když se to podaří, tak z toho mám opravdovou radost. Na tom Domě v mlze, o kterém jsi mluvil, pracuju do dneška.

 

TV: Ještě mě zajímalo, jak dlouho pracuješ na jednotlivých obrazech a jestli je máš dopředu nějak rozmyšlené nebo rozvržené? 

JE: Asi rozumím té otázce. Jestli vlastně od začátku jdu po tom, co tam je pak na konci. Tak na to můžu trochu směle říct, že docela dost často ano. Často vidím na konec a vidím mezi tím třeba sedm osm vrstev olejomalby a vím, co mám udělat vrstvu po vrstvě, abych se dostal k tomu cíli a za tím si jdu. Někdy je to práce imaginace, někdy je to meditace, kdy rozvíjíš z jakési barevné mlhoviny všechny ty přesnosti a ostrosti. Pak se to najednou všechno začne zjevovat přesně v intencích té kompozice a ty prostě opravdu vytváříš, to co chceš a ne náhodou. To bych chtěl nějak rozlišit, protože náhodou můžeš udělat jeden zvláštní obraz, ale náhodou neuděláš padesát jiných zvláštních obrazů.

 

TV: Takže s tímhle pečlivým rukopisem vlastně ani nemůžeš pracovat úplně s náhodou…

JE: Děkuji za to sousloví pečlivý rukopis a nevím, jestli je pečlivý, ale vím, že je soustředěný a že je plný a že tím, co jsem, tak maximálně odevzdávám sám sebe do toho výtvarného díla. Tam sebe jakoby přemisťuju. Protože jestli něco pro mě výtvarné umění znamená, tak asi jednu nádhernou a neuvěřitelnou vyvíjející se linii a právě v tom vyvíjejícím se pozoruju život samotný. Nemyslím sebe, ale myslím druhé malíře, když se dívám na jejich dílo třeba po léta, tak je to tak nádherné a tak plné, že si říkám, že tohle za to prostě stojí. To je pro mě třeba právě ta změna od intuitivního začátku, který byl opravdu jenom intuitivní, k dnešku, kdy se neustále jenom učím a učím, abych se zdokonaloval. Vždycky si říkám, každý další obraz aspoň o půl schodu nebo o schůdek, abych šel nějakou cestou a strašně moc si to přeju, aby to byl ten vývoj a tak tomu dávám i čas, přirozeně docela dost hodin, ale na to tak člověk nekouká…

 

TV: V tomhle ohledu se nabízí otázka, jestli vždycky víš, že je obraz dokončený?

JE: Ano, to vím vždycky stoprocentně. To je něco, co už cítíš, když to děláš třeba sto, sto padesát nebo dvě stě hodin, tak pak jakoby fakt cítíš ten konec a už cítíš tu poslední vrstvu a doděláváš poslední nejjemnější linie…. a vidíš ten celek a už víš, že to ten celek představuje, takže jakoby s tím, kdy skončit, nějak nevidím problém. U některých obrazů to trvá fakt dlouho, že si třeba říkám, že bych chtěl, aby to už skončilo a šel jsem dělat nějaký jiný. A stejně vím, že tam mám třeba ještě padesát šedesát hodin, které u toho prostě prosedím zcela dobrovolně, protože to potřebuju posunout tam, kam si přeju. Chci, aby to co nejvíc komunikovalo s mojí vizí, kterou v tom obraze mám, a musím ji co nejčistěji přenést, aby ji mohl pak spatřit i někdo jiný. Aby nebyla odlišná.

 

TV: To mi přijde, že je hrozně zvláštní metoda. Taková trošku i jakoby nemoderní. Myslím, že dneska umělci hodně dají na náhodu…

JE: Asi chápu, že v dnešní době není úplně v módě ten přímý záměr, že prostě něco jasně děláš. Někam jasně jdeš, ale pro mě je to naprostá přirozenost a není to ani žádná manýra, aby to bylo víc řemeslné nebo tak něco…. Být umný v náhodách? Dává to smysl? Pro mě třeba ne, takže raději se směřuji tam, kde vím, co dělám, než abych si připadal jako slepec v místnosti, ve které jsem v životě nebyl a omlátil se o všechno, co v ní stojí.

 

TV: Což by bylo docela zajímavý…Když se ještě vrátíme na začátek. Vnímáš nějaké své duševní propady, diagnózu nebo řekněme melancholii, jako něco, co dává tvé tvorbě hloubku?

JE: Ne, to vůbec. Vnímám to naopak jako další zdi, které musí člověk pomyslně zdolat a rozbourat, aby mohl ke svému cíli. Takže pro mě osobně to není žádné plus, ale je to spíš další výzva. Být třeba hraničářem je prostě něco, co nikdy nebudu považovat za něco plodného ve vztahu k malování. Pravá tvorba vychází z něčeho jiného, než je nějaká nemoc. To je prostě scestné vysvětlení.

 

TV: Na druhou stranu někdejším největším sběratelem tvého umění je lékař, MUDr. Jarolímek, tak snad aspoň v tomhle ti zkušenost s nemocí něco přinesla.

JE: Každopádně bych MUDr. Jarolímka zmínil i jako lékaře, který dokáže fakt hodně věcí a hlavně, že mne dokázal svým způsobem uchránit před léky a nechával jenom terapie… to mi přijde jako strašně důležité, protože jeho přístup byl opravdu unikátní. Dokázal rozpoznat, komu léky pomáhají a komu mohou škodit. Já jsem v životě neviděl schizofreničku, která by po silně propuknuté nemoci zvládla mít děti a dokázala je vychovávat a on byl první, kdo mi ukázal, že tohle všechno je možné. To jsem nikdy předtím neviděl. Všude byla jen zloba, zkáza a zhovadilosti. Támhle si dej radši léky a běž do rohu… a nikde jsem neviděl to přímé zapojení do společnosti a teprve u něj jsem začal vnímat silnou energii, kterou ty lidi jakoby opraví a pošle zpátky do života. On je nechce držet opravené někde v rohu, aby měli to své vakuum, ten svůj skleníček, ale on je pošle zpátky do života a to mi přijde ze všeho úplně nejlepší. Toho si cením na něm nejvíc, že lidi neustále hnal zpátky do života a nenechával se je dusit ve skleníku jako nemocné…

 

TV: Jak jsi se o něm dozvěděl?

JE: Našel jsem si ho na internetu, sbalil jsem si batoh a jel jsem stopem do Prahy. A už jsem tu zůstal.