Adi Hasanbašić | Příběh

Než hlasy potlačíte, zkuste si je poslechnout!

Terka Klenorová zpovídá psychologa a psychoterapeuta Adiho Hasanbašiće.

Několik let jsi působil jako psycholog a psychoterapeut v Sarajevu. Zajímalo by mě, jak ses právě tam dostal k problematice slyšení hlasů.

Už při studiu psychologie v Sarajevu jsem se začal zajímat o „neobvyklé zkušenosti“ a vůbec jsem nesouhlasil s tím medicínským jazykem a škatulkováním. Místo nějaké diagnostiky pro mě bylo vždy zajímavé slyšet, jak ten daný člověk rozumí svému životu. Takže jsem byl vždy kritický vůči psychologii, kterou jsem vystudoval, a psychiatrii. Ve své diplomové práci jsem se zabýval kritickým pohledem na schizofrenii, zejména jsem psal o tom, jak se k ní můžeme přiblížit z existenciálního pohledu. Mou inspirací byl známý psychiatr Ronald David Laing, který ukazoval, jak to, čemu říkáme schizofrenie, je možné pochopit v kontextu rodiny nebo i širšího života toho člověka. A tím jsem se dostal i ke Slyšení hlasů, protože jsem cítil, že základní hodnoty tohoto hnutí jsou přesně hodnotami, které bych chtěl zastávat ve svém profesním životě. Prostě se přiblížit lidem a spolu s nimi být v té atmosféře nebo v tom světě a zkusit mu rozumět. Protože věřím, že každé naše jednání a způsob přemýšlení nebo fenomén, který zažíváme, souvisí nějak s naším životem nebo je to reakce v jeho kontextu. Taková reakce je smysluplná v životu toho člověka, ale nemusí být logická pro nás zvenku. To, že něčemu nerozumíme, neznamená, že to nemá nějaký význam v kontextu života toho člověka. Takový přístup nabízí existenciální psychologie, nebo psychoterapie, kterou se také zabývám, kritická psychiatrie a psychologie a samozřejmě také hnutí Slyšení hlasů. Takže se na věci kolem „schizofrenie“ nedívám jako na nemoc, ale jako na smysluplnou reakci, která může být náročná, zahlcující nebo nelogická, člověk z toho může být zmatený, může se bát, může přestat fungovat v životě, neorientovat se v tom, to všechno ano, ale to neznamená, že je to nějaká porucha v biologii nebo v chemii mozku.

To byl dlouhý úvod. Když jsem dostudoval psychologii v roce 2010, tak jsem byl u kamaráda v Barceloně a tam jsem navštívil rádio, které vedli lidé se zkušeností…

O tom jsem slyšela ve Francii.

Je také ve Francii a v Terstu. První takové rádio vzniklo v psychiatrické nemocnici v Buenos Aires. Já jsem navštívil to v Barceloně, seznámil se a řekl si, že chci dělat něco podobného na Balkáně. A když jsem se vrátil do Sarajeva, založil jsem tam pořad v rádiu, pak také v Záhřebu a v Rijece v Chorvatsku, v Bělehradě v Srbsku a taky v Banja Luce v Bosně. O tom byl natočen i dokument, který jsme promítali na několika filmových festivalech, a je také dostupný na Youtube.

To bylo na normálních rádiových vlnách?

V Rijece to bylo státní rádio, v Bělehradě pobočka státního rádia, v Banja Luce a v Sarajevu studentské rádio a v Záhřebu to bylo městské rádio, spíš lokální, ale dobré. Na těch rádiích jsem spolupracoval s lidmi se zkušeností a od nich jsem slyšel, že potřebují s někým mluvit o těch neobvyklých zkušenostech a zatím jim to jen málokdo umožnil. Fungovalo to vždycky tak, že jsem pomohl na začátku toho pořadu, udělal několik dílů v nějakém městě na Balkáně a pak to přenechal lidem se zkušeností. V každém z těch měst mělo rádio velký vliv na společnost a na diskuze o duševním zdraví. Měli jsme mnoho známých hostů. Jedním z nich byl třeba Manu Chao, který hovořil o svém dědečkovi se zkušeností. Rádia stále fungují. Je to dobrý způsob, jak mluvit o zkušenosti a pokud je to potřeba tak i anonymně. Když totiž lidé mluvili o svých zkušenostech se slyšením hlasů, byli nálepkováni a často jim někdo říkal, aby si přidali léky. V rádiu o tom mohli mluvit otevřeně. Takže jsem v roce 2010 založil svůj spolek, neziskovku, s kamarády jsme hlavně hledali alternativní cesty k podpoře duševního zdraví v komunitě. Skupiny Hearing Voices, podpůrné skupiny, veřejné besedy, natáčení filmů a překlad literatury. To je řekněme můj profesní background.

Teď jsi hodně mluvil o tvé zkušenosti v Bosně, Chorvatsku a Srbsku, tak jsem se chtěla zeptat, jak ses dostal do České republiky – proč sis vybral tuhle zemi nebo proč si tahle země vybrala tebe?

Byla to spíš Praha než Česká republika. S přítelkyní (teď ženou) jsme cestovali po Evropě a v každém městě, kde jsme byli, jsme si říkali, jestli bychom tam chtěli žít. Chtěli jsme změnu, neměli jsme děti ani hypotéku, takže to byl ideální čas. A když jsme poprvé byli v Praze roku 2014 kvůli koncertu, zůstali jsme tu 9 dnů a řekli si, že je to pro nás ideální rovnováha. Jsme daleko od Balkánu, ale ne úplně, je to jiná kultura, ale ne úplně, jiný jazyk, ale taky ne tak docela.

Mě by zajímalo – možná že je to úplně mylná představa – jestli se ty hlasy, s kterými u lidí pracuješ, liší v Bosně, popřípadě v Chorvatsku a Srbsku oproti slyšení hlasů v Praze.

To není vůbec blbá otázka. Hlasy jsou vždy vlastnictvím člověka, který je slyší. Patří k němu. Ale samozřejmě také kultura ovlivňuje mnohé aspekty slyšení hlasů, třeba jejich interpretaci, například k muslimům nemluví zpravidla Ježíš nebo křesťanští andělé, ale třeba džini. V Indii jsou hlasy chápány jako nějaká spirituální zkušenost, třeba s předky, kteří už zemřeli. Na západě je vnímání posunuto k symptomatologii poruch a nemocí. Když má kultura vliv na to, jak člověk zažívá nebo vnímá hlasy, jak je definuje, má vliv i na obsah hlasů. Teď víme, že jsou hlasy velmi často spjaty s emocemi člověka. Třeba z nějaké traumatizující události, která se mu stala, a tím pádem ta událost ovlivňuje formu, obsah i frekvenci hlasu. Třeba v Bosně je obsah hlasů často spjat s válkou nebo s bitvou a hlasy mohou být agresivnější třeba u lidí, kteří byli vojáci.

Mě by zajímalo, jestli je možné vytvořit nějakou typologii hlasů, které promlouvají k lidem… A v čem se to slyšení hlasů v jednotlivých případech liší. Jestli jde říct – tohle je hlas, který přikazuje, tohle je hlas, který uklidňuje, tohle je hlas, který…

Co se týče hlasů, je to takzvaná heterogenní zkušenost, to znamená, že ta zkušenost je u každého člověka úplně jiná. Takže to je jedna věc. Dříve se věřilo, že existuje nějaký druh hlasů, který je typický pro to, čemu říkáme schizofrenie. Psychiatr jménem Kurt Schneider ho totiž definoval jako symptom prvního řádu, tedy jako vysoce charakteristický pro schizofrenii. Například hlas, který pochází jakoby zvenku a komentuje chování toho člověka, nebo třeba dva a více hlasů, které spolu komunikují a mluví o tom člověku. Teď se tahle teorie naštěstí už opustila. Hlasy slyší lidé, kteří mají diagnózu schizofrenie, jinou psychiatrickou nálepku nebo jsou úplně bez diagnózy, a ukázalo se, že u všech těch skupin jsou přítomny nejrůznější druhy hlasů a že neexistuje žádný takový, který bychom podle typu mohli nazvat jako psychotický.

Lidé, kteří mají diagnózu schizofrenie, se zřejmě častěji setkávají s agresivnějšími hlasy – ať už pocházejí zevnitř, nebo zvenku. Takové hlasy bývají emočně nabité, jsou častější a obsah jejich promluvy bývá negativnější. Proto je možná i pro člověka s takovou zkušeností těžší hlasy integrovat do každodenního života a přidat jim nějaký význam. Přitom se ale ukazuje, že způsob, kterým o tomto fenoménu přemýšlíme, jak se k němu postavíme a jak s ním zacházíme, ovlivňuje mnoho věcí. Pokud si myslíme, že jsou hlasy symptom nemoci, tak se jich budeme bát, protože nechceme být nemocní. Naopak pokud najdeme skrytý smysl hlasů, můžou se pro nás stát průvodcem. Pak už nečelíme nutnosti se hlasů zbavit, můžeme se rozhodnout s nimi žít. A tak vlastně i způsob chápání hlasů přímo ovlivňuje identitu člověka a pozitivní změna v tomto chápání může být důležitým krokem k zotavení. To ukazuji i mnohé etnografické výzkumy.

Takže slyšení hlasů nespojuješ vždycky s onemocněním typu schizofrenie?

Já osobně bych to nikdy nespojoval. Myslím, že se říká, že 3/4 lidí, co mají nálepku schizofrenie, slyší hlasy. To ale neznamená, že každý, kdo slyší hlasy, má tu nálepku. A proč bych to nespojoval s nějakou nemocí? Za prvé víme, že v průběhu dějin je tento fenomén přítomný i v dobách, kdy nebyla žádná psychiatrie nebo psychologie. Na tento fenomén se nahlíželo jiným způsobem i v těch případech, kdy to dělalo člověku problémy. Nahlíželo se na to jako na nějakou spirituální nebo náboženskou zkušenost, která může mít třeba špatný vliv na člověka, ale pořád to není nemoc. Mnoho známých osobností slyšelo hlasy, a právě oni vybudovali naši západní společnost. Například Ježíš, Mojžíš i prorok Mohamed, slyšeli hlasy. To znamená, že slyšet hlasy není samo o sobě problémem nebo příznakem nějaké nemoci, ale může to být problém, když člověk nemá nad tím fenoménem kontrolu a nemůže v životě fungovat.

Johanka z Arku a Tereza z Ávily také slyšely hlasy…

A kdo ještě… Carl Gustav Jung a Sigmund Freud slyšeli hlasy. Mnozí známí a slavní lidé slyšeli hlasy a neměli s tím problém. Už někdy v roce 1894 (International Census of Waking Hallucinations in the sane) se dělal jeden z prvních výzkumů o slyšení hlasů na velkém vzorku běžné populace a ukázalo se, že 3 až 4 procenta mezi nimi slyšelo hlasy. Další výzkumy ukazovaly podobná procenta, většinou 3 až 10 procent. Záleží vždy na tom, jak se ptáte a o jaké populace se jedná. Pokud se zeptáte lidí, zda za posledních 6 měsíců slyšeli hlasy, bude to procento nižší, než když se zeptáte, jestli někdy v životě slyšeli hlasy. Nebo třeba u studentské populace je to procento vyšší, protože víme, že to období vyvolává hodně stresu. Také víme, že asi 2/3 lidí, co mají zkušenost se slyšením hlasů, nikdy nenavštívili odborníka. K odborníkům se spíš dostávají ti lidé, kteří mají s hlasy problém, například proto, že v minulosti zažili šikanu, sexuální zneužívání nebo emoční zanedbávání. Tím pádem to ale zase není ten biologický nebo chemický fenomén, za který to někdy považuje psychiatrie. Nemáme právo někomu říct, co je nebo není normální, protože víme, že například homosexualita byla do roku 1973 zařazena do manuálu diagnóz jako porucha. A pak iniciovalo její vyškrtnutí emancipační hnutí. Podobně v rámci skupin Hearing voices se lidé snaží emancipovat a říkají, že jsou pyšní na to, že slyší hlasy.

Má v našich kulturních, sociálních a ekonomických podmínkách slyšení hlasů nějaký hlubší význam?

Je vždycky na tom člověku, který slyší, aby hledal smysl svých hlasů. A zařadil je do svého osobního narativu. Každá interpretace, která pomáhá a umožňuje vnímat tuto jedinečnou zkušenost v celku života, je vítaná. Je to jen statistika, ale se nejčastěji setkáváme s lidmi, kteří hovoří o spojení hlasů s traumatickou zkušeností. S tím se také ve velké míře pracuje i v rámci hnutí Slyšení hlasů. Jednou z nejdůležitějších věcí, když mluvíme o fenoménu slyšení hlasů, je očekávání a přístup, který k nim máme. A to jak v naší, tak v jiných kulturách. Pokud to kultura přijme jako normální a mluví otevřeně o tomto fenoménu na veřejnosti, je mnohem menší pravděpodobnost, že se člověk, který začne slyšet hlasy, bude toho bát a mít s tím problém.

Takže vlastně vždycky závisí na kontextu toho člověka. V jeho rámci si pak člověk vytváří význam pro hlasy, které slyší.

Ano. S tím, že v rámci přístupu Slyšení hlasů se pracuje takovým způsobem, že se neanalyzuje nebo nehodnotí, co si ten člověk myslí. Mluví se o tom fenoménu, a už to je léčivé. Začíná to být hmatatelné, není to jen něco uvnitř. Prostor a čas pro naslouchání je nesmírně důležitý.

Obecně se dá možná říct, že si člověk, který začíná slyšet hlasy, prochází třemi fázemi. První je fáze zmatku. Neví, co se děje, proč se to děje zrovna jemu, začne se bát, protože kolem něj to nikdo neslyší a podobně. Začne si hledat věci o hlasech na internetu, zjistí třeba, že mohou být spjaté s nějakou nemocí. Pak by měla následovat organizační fáze, kdy si člověk uvědomí, že v tom není sám. Může si najít nějaké techniky a nástroje, aby získal kontrolu nad hlasy, ne ony nad ním. Začíná tomu rozumět, stejně jako jeho okolí, může hledat lidi s podobnou zkušeností. Třeba začne chodit do skupiny Slyšení hlasů a vidí, že v tom není sám. A třetí fázi, která následuje, můžeme vnímat jako stabilizační. Člověk nějak zařadí zkušenost do svého života a díky tomu může dobře fungovat, mít rodinu, sociální síť, práci. Je mnoho příkladů lidí, kteří se zotavili.

Takže okamžik, kdy se poprvé objevily hlasy a třeba je to provázeno strachem, úzkostí a silnými emocemi, spojenými třeba s nějakou traumatickou událostí z minulosti, je jenom začátkem. Vnímání hlasů provází člověka celým životem, a smysl, který pro ně najde, může být velmi překvapivý a silný.

Ještě bych se ráda zeptala, jestli bys mohl zmínit nějaký jeden hlas, který tě v tvé praxi nejvíc zaujal.

Moje zkušenost s lidmi, co slyší hlasy, je taková, že jsou to opravdu tvůrčí lidé, mají obrovskou tvůrčí sílu. Většina hlasů má nějaký svůj vlastní příběh, své charakteristiky, a každý je sám o sobě zajímavý. Mají jméno, příběh, nějaké charakteristiky jako tón hlasu nebo pohlaví. Věk, odkud pocházejí, jak mluví, o čem a podobně. V tom je to taky výjimečné a inspirativní… a to nejen pro člověka, který ten hlas slyší, ale i pro ty, kterým o tom vypráví.