Thomas Dorman | Příběh

Zkrotlá monstra a jiné bytosti

v podivuhodném kabinetu doktora Benwaye
Přinášíme první dvě části interview Tomáše Vaňka s Thomasem Dormanem

I. Temná představivost a její mystika

Tvá umělecká díla se mohou zdát lidem poněkud temná. Bylo těžké si temnotu připustit? Vidíš v temné látce nějaký skrytý potenciál?

Temné aspekty existence byly odjakživa mou obsesí. Už jako batole jsem kreslil monstra a byl jsem poslán k dětským psychologům, diagnózu ale nestanovili. Nejsem schopen si vybavit žádný hrůzný moment z mého mládí, který by vysvětlil mé tíhnutí k temnotě. Byl jsem v podstatě šťastné dítě, ale posedlé hororovými filmy atd.

Mí rodiče jsou nábožensky založení a poslali mě do křesťanské školy, kde jsem se setkal s lidmi, kteří věřili v doslovnou existenci démonů. Nemohl jsem si pomoct a prozkoumával jsem dál tento neznámý temný svět, který je pro dítě strašidelný a mně zrovna fascinoval až trochu moc. Až později jsem si uvědomil, že všechno tohle bude mít dlouhodobý vliv na můj život. Stalo se to velkým tématem, když jsem v mládí experimentoval s psychedeliky. Vlastně si myslím, že mě to psychologicky poškodilo, ale zároveň mi to ukázalo, jak může víra ovlivňovat můj vnitřní život. A přivedlo mě to také k jistému skepticismu k těmto typům náboženství.

Mám extrémně smíšené pocity ohledně vnitřního přijetí této temnoty. Nemohu jí utéct a zároveň i věřím, že nesmí být ignorována. V temnotě je pravda, která by měla být vynesena na světlo, ale zároveň je skutečně nebezpečné se do temnoty vydat. Některé pravdy jsou z psychologického hlediska také škodlivé.

Připadá mi nemožné tvořit, když jsem demotivovaný negativními emocemi. Mnohokrát jsem byl ochromen nihilismem. Je téměř nemožné tvořit, když věříš, že vesmír nemá žádný smysl. Mé umění je vlastně způsobem vytváření smyslu v životě. Každým novým dílem unikám ze spárů nihilismu.

Tvá umělecká společnost nese název BlackMilk. Ale mléko je (jak víš) bílé. Je to tedy odmítnutí přírody, savčích matek a Boha?

BlackMilk Production je názvem, pro který jsme se rozhodli jako skupina, takže si myslím, že každý z nás má jinou interpretaci jeho významu. Pro mě jsou to hřejivé, vyživující temné filmy, které snad zanechají vaši mysl plnou zajímavých metafor a na moment vás uspokojí, než budete chtít vidět další.

Co tě přivedlo na cestu dekadentního umělce?

Mám dojem, že je to pro mě přirozený směr. Dekadence mě vždycky zajímala, od spisů Rimbauda, De Sadeho a Williama Burroughse, až po umění Moreaua, Hermanna Nitsche a H.R. Gigera.

Nevyhýbám se nižším pudovým silám v sobě, kterými jsou strach a touha. Jsou to základní hybné síly u zvířat i lidí. Nicméně se snažím zapracovat „spirituálnější“ aspekty krásy a tajemství jak do sebe, tak do mého umění.

Tvořím svobodně. Někdy mám na mysli silnou metaforu, jindy prostě jen vyjadřuju krásu, strach nebo touhu. Obě tyto metody jsou úspěšné, dokud dávají mému životu smysl prostřednictvím aktu tvorby. A zahání to démony.

Ve svém každodenním životě se snažím žít eticky, protože jsem zjistil, že dekadence může mít negativní dopady, zatímco dekadentní umění tyto důsledky nemá.

Tvé dílo je velmi široké. Je téměř nemožné odhadnout, co je jeho jádrem. Možná stojíš sám v jádru svého umění? Podobně jako se říká, že umělci pracují s materiálem, zatímco mystici vytvářejí sami sebe.

Ano, jsem jádrem toho všeho. Je to existenciální cvičení. Mé umění je vyjádřením mě samotného, který se zoufale snaží dát smysl svému životu a v posledku vytvořit sebe samotného. Proces, kterým procházím, je nejdůležitějším aspektem tohoto umění.

Míval jsem bludy o tom, že mé umění bude žít věčně, ale pak jsem si uvědomil, že je to celé jen o tom vytváření v smyslu v dané chvíli. Když netvořím, stávám se bezcenným stvořením, které hledá potěšení, zatímco uniká bolesti.

II. Umění jako společenská kritika a provokace

Zdá se, že nemáš rád jedlíky. Jsou metaforou konzumní společnosti?

Mám ve zvyku nechávat interpretaci na divácích, takže pokud to takhle vykládáš, je to přinejmenším tak platné (alespoň pro tebe) jako mé záměry. Nicméně si myslím, že by umění nemělo prodávat ideologii ani produkt. Pokud by cokoliv z toho dělalo, stalo by se propagandou nebo reklamou, které mají sice své místo ve společnosti, ale já je nedělám. Věřím v důležitost mnohoznačnosti v současném umění. Média jsou už takhle zaplavena propagandou a reklamou. Mě více zajímají existenciální témata, která umožňují lidem definovat svůj vlastní význam. Uvědomuju si, že se u mnoha mých děl nabízí anti-konzumní interpretace, a jsem si i jistý tím, že to občas bylo mým záměrem, ale nic bližšího k tomu asi říct nemohu.

Téma jedení a zvracení, stejně jako mé odkazy na jídlo, považuji za jakousi vnitřní, viscerální obrazotvornost, která je otevřena interpretaci, plná metafor a překypující vlastním významem.

Například, pro mě je obraz včel vylétávajících z úst ženy s plástvovou hlavou vyjádřením mých vlastních tvořivých postupů. Med je umění. Žena prožívá děs z jeho tvoření, kvůli včelám, které poletují kolem, zatímco ho vytváří. Pyl je jako inspirace. Často vytvářím svůj sebeobraz, dokonce i když kreslím nebo fotografuji někoho jiného. To je jen má osobní interpretace, mým záměrem však bylo vytvořit něco, co je otevřeno interpretaci druhých.

Kdybys měl obří vliv na společnost, co by bylo tvým činem nebo vzkazem?

To je složitá otázka. Jsem strašně šťastný, že na ni nebudu muset nikdy seriózně odpovídat, protože bych pak musel i přijmout zodpovědnost za plody takového vzkazu.

Stále se proměňuji, takže je pro mě těžké nést nějakou jednu jedinou zprávu. V současné době je to myslím tak, že bych byl rád, kdyby se lidé více soustředili na svůj vnitřní život a zkoumali tajemství lidské existence. Všichni jsme uvízli v hlavách jiných lidí, vidíme se tak, jak si myslíme, že nás vidí druzí. To je sebeklam. Nikdy se nemůžeme vidět tak, jak nás vidí druzí. Jsme natolik zaměstnáni hledáním své osobní hodnoty prostřednictvím druhých, že zapomínáme, že jsme to především my sami, kdo má dávat hodnotu své vlastní existenci. To je myslím nesmírně děsivá myšlenka pro většinu lidí. Je to obrovská zodpovědnost. Mnoho mých děl tematizuje právě ten odraz člověka v očích druhých.

Dávají podivné věci, které zobrazuješ, tobě i lidem svobodu k osobní volbě?

Ano. Jako se vším v životě, má člověk svobodu vybrat si, jak bude něco vykládat a jak na to bude reagovat. Osobní svoboda je pro mě nesmírně důležitá. Umění, která trvá na jediné interpretaci a které vyžaduje jen jedinou odpověď, je často spíš ideologií vydávanou za umění. Ne vždy, ale často.

Na deviantart.com jsi dobře známý jako Dr-Benway. Jeho specialitou je vytvářet vykloubené umění (Entartete Kunst). Jak vnímáš historii umění. Je ti užitečná? Možná třeba i jen pro účely provokace?

Entartete Kunst je nacistickým názvem pro umění, které nepasovalo do jejich politické vize. Viděl bych to jako velkou poctu, kdybych se mohl řadit mezi tyto umělce, z nichž mnozí představují mé oblíbené umělce a styly. Jsem velkým fanouškem Schönberga, Kurta Weilla, Otto Dixe a jazzu. Jsem velmi ovlivněn historií umění, od Hieronyma Bosche po Vaughana Aldena Basse. Od Junji Itoa po Man Raye.

Fašisté ničili inteligenci a umění, ale zároveň vytvářeli brutalitu v každodenním životě. V čem spatřuješ jejich odkaz dnešní společnosti?

Skupiny se silnými ideologiemi často nelibě nesou individuální sebevyjádření, které je mimo jejich kontrolu. To není pouze doménou fašistů, ale většiny skupin, které trvají na takové vizi, že by jedinci měli společně směřovat k utopickému cíli. Fašismus je produktem strachu ze všech těch úžasných rozdílů, které z nás dělají oddělené jednotlivce.

Fašismus nám jasně ukázal, že zdaleka ne všechna nejhorší monstra jsou animalistická a chaotická (přírodní), ale že některá z nich jsou systematická, vypočítavá a řádná (mechanická).

Jejich odkazem je asi to, že jsme nyní schopni rozpoznat tento typ monster lépe než dříve a snad s nimi i lépe naložit, než nás stráví zaživa. Jsem si jist, že přijdou další typy monster, které budeme muset v budoucnosti překonat a které budou velmi odlišné od fašismu, a proto bude nejspíš těžší je rozpoznat a zvládnout. Myslím, že mnohá monstra, kterým čelíme dnes, jsou stěží rozpoznatelná a velmi manipulativní.

A na závěr jedna osobní otázka. Je těžké být sám sebou a zároveň se udržet v mezích relativní normality?

Když vezmu v potaz mou identitu jako jedince, bylo to pro mě extrémně složité, když jsem byl mladší. Má metoda zacházení s tématem identity byla sebedestruktivní. Odmítal jsem převzít zodpovědnost a trval na tom, že je to zbytek světa, kdo se musí změnit. Bojoval jsem se sebou a neuvědomoval si, že nejsem svými touhami ani tou falešnou identitou, kterou jsem nosil v hlavě. Autenticita je hlubší než tyto povrchní věci, a tak je důležité vypořádávat se s bludem sebe identity. Nejsme fixními objekty, ale pohyblivými a proměnlivými bytostmi.