Hádanky ve tmě

Následující úvaha vychází zčásti z relativně známých myšlenek z oblasti filosofie a psychologie, zčásti z vlastních reflexí. Jejím cílem je podat pár prostých myšlenek o těle (potažmo duši), které mají vést k rehabilitaci těla. Odrážím se od dvou pojetí, které mohou mít vliv na chápání vlastní tělesnosti. Když se vám něco bude zdát nesrozumitelné či příliš odtažité, třeba to zkuste přeskočit.

1. Tělo jako hmota

Filosofové obecně se spíše pohybují v záhadách tzv. vyššího řádu, než by se pokoušeli odhalit tajemství našich těl. Tělesnost je něčím každodenním a běžným, ale to neznamená, že ji lze snadno popsat a rozkrýt. Nicméně v jednom bodě tělo do filosofie proniká velmi často, a to když se filosofové pokoušejí řešit tzv. problém duše a těla (mind-body problem): zda to jsou totiž dvě různé věci, jaké jsou povahy, v jakém jsou vzájemném vztahu a jak se spojují dohromady v jednom člověku. Je to takový horký filosofický brambor. Začalo to řádně filosofem Descartesem, který dal tělo jako na dřeň osekanou fyzikální hmotu na jednu stranu (jako to, co je rozlehlé a co má tvar a co může být předmětem exaktní vědy) a ducha (vědomí, duši) na stranu druhou. K duchu (duši) patří myšlenky, smyslové vjemy, představy, projevy vůle, pocity, emoce apod. V novější době pozměnil scénu zejména objev nevědomí a rozmach neurovědy. Pokud ale problém postavíme v zásadě stejně, není jasné, jak na sebe tělo a duše mohou navzájem působit či jak si mohou odpovídat. Říká se tomu paradox „ducha ve stroji“, ač Descartes sám použil metaforu lodníka. I když se někteří filosofové, psychologové i sama psychosomatická medicína pokoušejí tento rozkol vyřešit, spousta odborníků i laiků v těchto pojmech myslí (a je to snad i nějak přirozené). Mluvíme o fyzičnu a psychice, máme za to, že se realita našeho těla vyčerpává tím, co lze měřit a vědecky popsat, zatímco vše, co je „uvnitř“, řadíme do kategorie „duševního“ a často z toho intuitivně skládáme pojem „duše“, pokud v něco takového věříme. Jenže naše těla neznáme a nemáme zvnějšku, ale právě hlavně zevnitř, a tam se zdá tahle dualita rozpadat. (Třeba říct, že někteří odborníci odstraňují tuto dualitu tím, že na tělo jako hmotu chtějí převést úplně všechno, a slovník našeho psychického života by tak zůstal jen jako lidový, snad i praktický, způsob mluvy, ale to necháme stranou.)

Myslím, že tzv. problém duše a těla, jak se mu obyčejně rozumí, operuje jak s příliš hrubým pojmem těla, tak s příliš hrubým pojmem duše. Tělo, které žijeme, kterým jsme a krz které se nám dává svět, není tělo biologie. Není to shluk buněk, které vědec pozoruje v mikroskopu, ani kus masa, které řeže chirurg – je to naše bytí. Je to obrovský živoucí orchestr schopný zahrát téměř jakoukoliv skladbu, je-li k tomu vycvičen. Je schopno nejjemnějších nuancí, které jednak nejsou převeditelné na mentální impulzy, jednak je věda nikdy nebude schopná plně rozklíčovat – má svou vlastní moudrost, umí se naučit dokonale ovládat nějaký složitý nástroj, umí se milovat, umí tančit, dokáže zdolat horu, dokáže ladit s mnohými jinými těly. Mikroskop nezachytí kvalitativní bohatství tělesného života, ale jenom pohyb. Tělo jako předmět vědy není mým tělem, jak ho zakouším, ovládám, žiji, používám, jak se jím nechám vést a svést, jak ono používá mě, jak já ho trýzním, jak ono mě zrazuje. Tělo jako pouhá hmota je tělo prázdné, protože ho nikdo neobývá. Lidské tělo je v prvé řadě něčím tělem. Vědecký pohled nás tak nepřipravuje jen o naši duši, ale vlastně i o naše tělo. – Myslím rovněž, že duše v jemnějším a hlubším smyslu není všechno to, co se řadí k psychickým jevům, nebo nějaká podlažní struktura toho. Myslím, že duše je spíše nějakým jádrem, který má co dělat s plným životem, s dobrem a zlem, se spiritualitou, s uměním, s hodnotami, s láskou i pravým myšlením, jádrem, kterým možná hýbe něco jako archetypy a který se může propadnout do hlubin. Člověk může o svou duši téměř přijít, může s ní být v rozporu, duše ho může někam volat, člověk může jít proti ní a jí se vzepřít, člověk se může dlouho zakoušet jako tělo bez duše. Duše není podle mě souhrnem veškerých tzv. psychických procesů a jevů v člověku a nelze ji z něj popsat. Je to podobné jako chtít postihnout myšlení nějakého filosofa analýzou všeho toho, co se mu aktuálně honilo hlavou. Duše je chorálem i roklinou, mozaikou s mnoha vzory, bránou i pramenem.

2. Tělo jako hrob

Když tělo chápeme jenom jako nějakou „hmotu“ – a ve vizualizaci té „hmotovitosti“ můžeme uvažovat o kostech, svalech, tělesných tekutinách či vnitřnostech – a nechápeme ho jako něco stejně božského a jemného, jako je duše – je přirozené, že mu nepřikládáme zas tak velký význam. Můžeme pak snadno sklouznout k pohrdání tělem a k odporu k němu. Ve skutečnosti je toto chápání mnohem starší než novověký Descartův dualismus, ač se hmota těla ještě nechápala jako přístupná exaktním vědám a byla poněkud barvitější a plnější. Tak je známá poučka Platónova, podle níž je tělo (řecky: soma) hrobem (séma) duše. Duše v těle zmírá, jsouc k němu připoutána na základě svého pádu, ať už kvůli nerozumnému chování v duchovní říši (Platón), či kvůli trestu za dědičný hřích (jak to měli někteří gnostici). Mučivé rozervání, okovy hmoty, artilérie smyslů. Je třeba vznešených činností a nauk, aby se duše od těla co nejvíce vzdálila, neslyšela na jeho volání, nedopřávala mu pohodlí a potěšení; v krajním případě přichází ke slovu výslovné trýznění. Tělo není jen neutrálním obalem, ale hrozí zkázou.

Člověk, který sám sebe vnímá tak trochu étericky a nehmotně, třeba ne úplně odděleně do druhých, a svou tělesnost má zasutou, by k takovým naukám rád šáhnul; dosahuje vlastně ideálního stavu. Sám třeba s potěšením vyhledává pohyb v říši spirituálních dobrodružství a filosofických hádanek. Je-li ovšem jeho duch trochu rozkomíhaný, může to být jeho nevýhodou, ač z toho mohou vzejít exotické plody. Zdá se, že v tomto případě je hrobem duše spíše tělo zanedbávané. Našel jsem boha, ale ztratil jsem tělo, dalo by se říct, a duše přitom úplně nevzkvétá. Odpor k vlastní tělesnosti vede k marným toulkám v zemi Nikoho. Tělo jako břímě, a vzápětí kat, rozluka s ním má ovšem značné dohry.

Moji psychoterapeuti mě dlouho marně upozorňovali na to, že zaměřit se na tělo je jedním z klíčů k úzdravě, dokud jsem na to nepřišla sama. Zdá se, že odpojení od těla zanechává spíše rozbrázděnou zem a zplanělá pole. Znovunavázat s ním kontakt je zdrojem ozdravné zemské energie, která předtím byla stlačena, a psychické stability. Tělo je silnější hrází proti nepohodě a vnitřním bouřím než nehmotná myšlenka, je jako pevná tvrz a bezpečný přístav. Spíše než hrobem je pro duši posvátným domovem. Rouhačské vzývání vlastního těla znamená starat se o tělesně příjemné pocity snad i více než o duševní blaženost. A také se naladit na jeho tajná poselství, která jsou určená výhradně nám, ač třeba zpočátku vydává jen slabý šepot, anebo naopak děsí neartikulovaným řevem. Zkušenost mě naučila, že je lepší nesnažit se tolik přepólovat mysl pozitivněji či chytřeji, ale spíše v říši myšlení nepobývat déle, než je prospěšné. Myšlenky se pak tak trochu postarají samy o sebe. Což je trochu paradoxní závěr filosofické úvahy.