Jsme světovým stromem
Rozhovor s Martinou Faltýnovou

 

Michal: Můžeš nám něco říct o práci s tělem a stromem Yggdrasil?

Yggdrasil je strom ze severské mytologie, světový strom, někdy se mu také říká osa světa. Je to strom, který zahrnuje celý svět, možná i celý vesmír, anebo celé lidstvo, ale dá se to vztáhnout i na jednotlivého člověka a na jeho tělo. Koncept těla spojeného s Yggdrasilem jsem si postupně vytvořila sama. Nejvíc mě zaujalo to celkové propojení.
Tento strom má hodně hluboké kořeny, které jsou stejně rozvětvené jako koruna, možná ještě hlubší. Dobře také ilustruje lidský příběh, cestu životem každého z nás. Rodíme se z kořenů, z toho, co nám předcházelo, to jsou zdroje, o kterých možná ani nevíme, asi i nějaké těžké věci. Je to něco, co je skryté v zemi, ale primární. Stejně jako dítě vzniká a rodí se ve tmě. Kořeny postupně sbírají vše z tohoto širokého spodního pole.
Dále postupujeme do kmene, jednotlivého těla, individua. To už je nadzemní část, tady vidíme, jak se to projevuje navenek. Strom se rozšiřuje do koruny, která má také různé fáze – je olistěná, opadaná, kvete, může i plodit. Koruna se větví do úplně nejjemnějších větviček, představujících osobní život, to, co jsme jen my, co je pro nás specifické a co nesouvisí se společností.

Dosud jsem vlastně Yggdrasil popisovala jako běžný strom, ale je tu jedna zvláštní a klíčová věc, že totiž ty nejjemnější větvičky se spojují s nejjemnějšími kořeny a vytvářejí celek. Yggdrasil-Tělo je uzavřený cyklus.
Věci, které jsou nejvíce osobní, se nakonec spojují s celkem a s tím, z čeho jsme vyrostli a zase to zpětně ovlivňují. Vidíme tedy oboustranný pohyb, výměnu.

Michal: Jak jsi na ten strom přišla, proč zrovna severská mytologie?

Viděla jsem ten obraz v jedné své vizi. Obrovský světový strom. Koukala jsem se do kořenů, které byly neskutečně hluboké, nedohlédnutelné, a byl to velmi silný zážitek. Pak teprve jsem viděla a poznala na obraze Yggdrasil. Přemýšlela jsem, jak tu vizi předat, ten zážitek, a přirozeně se mi to propojilo s tělem.

Michal: A ty s tím pracuješ jak? Při společné práci jsem si vyzkoušel různé polohy toho stromu a jeho částí, vleže na břiše jsem se nořil do kořenů, a potkával jsem tam svoje předky. Bylo jich strašně moc, potkal jsem tam všechny svoje předky, na které jsem si vzpomněl, vynořili se mi před očima. Když jsem se pak soustředil na větve, potkával jsem zase všechny své známé a zase jsem jich potkal velké množství, a ke každému se mi vázal nějaký pocit. Bylo to velice silné…

Já tím lidi postupně provádím, tak jak jsem tady popsala, od kořenů přes kmen po korunu a společné provázání. Nejen propojení uvnitř jednotlivého člověka, ale všech lidí na workshopu, aby si uvědomili, že tvoří spolu ještě nějaký další, větší strom, společenství lidí. Tělo se stává stromem. Celý proces si v průběhu workshopu vizualizujeme. Tělo uzemňujeme a propojujeme se všemi kvalitami, které jsi právě zmínil. Připojuje nás to víc k prostředí, ke skutečnosti. Nejsme oddělení v tom, co zažíváme, obrázek světa se nám přirozeně rozšiřuje.

Tereza: Mně přijde hezká myšlenka těla jako světového stromu. Tělo v nás představuje božský prvek. Ne něco, co bychom měli ponechat exaktním vědám, jako nějaký kus hmoty. Yggdrasil sahá až k nebesům.

Ano, světový strom jde až pod nebeskou klenbu. Vejde se tam celý svět i s nejtemnějšími a nejsvětlejšími věcmi. A právě ty nejtemnější, to znamená především nejméně dostupné – nikoliv hodnocené jen jako zlé – jdou nejhlouběji do kořenů. Víme, jak vypadají vlásečnice, nejspodnější je také nejjemnější, stejně jako nejvyšší větve. Kořeny s větvemi se propojují a předávají si informace.

Tereza: Na obrázku strom sahá dospod až k pramenům.

Ty prameny hlídá drak, což není zrovna roztomilé zvířátko. U zdroje je to vždycky náročné. Je to zdroj všeho, ale zároveň je to nebezpečné, nepolapitelné, ale my v sobě máme také taková místa. V těle jsou prostory, které vlastně neznáme. I to, jak funguje tělo, je pro nás do jisté míry neznámé. Můžeme se podívat na anatomii, ale to nám pořád neříká nic o realitě toho, jak je tělo živé, jakou má regenerační schopnost. Nic z toho nekontrolujeme. Tělo se neustále obnovuje, podobně jako příroda, i ten strom opadá a začíná nový cyklus. Tahá sílu z kořenů i ze světla, ze slunce, potřebujeme oboje.
Nebyli bychom zde bez sítě předků, neobešli bychom se bez současné sítě našich vazeb a vztahů, a zároveň potřebujeme volnost pro svůj osobní prostor, pro vztah sami se sebou. Existuje nedotknutelná osobní intimní rovina, právě to Bytostné já, to, co jsem jenom já.

Michal: Zdůrazňuješ intuici. Co to pro tebe znamená? A jak se projevuje v těle?

Asi začnu trochu od lesa. C. G. Jung zmiňuje čtyři základní funkce lidské psychiky: myšlení, cítění, smyslové vnímání a intuici. Strom protínají dvě osy, vertikální a horizontální. Na horizontální ose je umístěno myšlení a cítění, ty se vzájemně hodně ovlivňují, určité myšlenky probouzí určité emoce a emoce zas myšlenky. A pak je vertikální osa, kde nahoře, na povrchu dominuje smyslové vnímání, smyslová realita, která dokáže i dost klamat, a dole, v kořenech, pramení intuice.
Intuice má takovou zvláštní kouzelnou vlastnost, že dokáže pojmout všechny ostatní funkce. Ona vlastně sbírá informace z myšlení, cítění, ze smyslů a přidává k tomu i ten „světový kanál“, něco, co se děje úplně mimo nás, co smyslovým vnímáním nemůžeme zachytit, ale co je přítomné v celku. Proto nás dokáže tak dobře a v předstihu informovat nebo třeba i varovat.
Každý intuici máme, někdo je s ní v kontaktu, někdo je více odpojený, někdo si to raději nepřipouští, někdo to zase naopak rád probouzí nebo s tím pracuje.

Tereza: A jak se dostat k intuici třeba skrze tělo?

To je dobrá otázka. Jde se k ní dostat, když je člověk v dobrém kontaktu s tělem. Například prostřednictvím nějaké meditativní praxe nebo mindfulness, které nás učí se zastavit v „teď a tady“, navázat se sebou kontakt. Kontakt se sebou navazujeme skrze tělo, ono to vlastně ani jinak nejde. Když chceme sebrat všechny psychické funkce do jedné, musíme smyslové vnímání trochu upozadit, protože je příliš dominantní. Intuice se v těle projevuje velmi jemnými signály. Třeba teď zavnímám, že mě něco lehce brní a řeknu si, aha. Když jdu do toho víc a zesiluji ten jemný signál, tak z toho může vzejít nějaké poznání.

Tereza: Co bys doporučovala lidem, kteří nejsou uzemnění? Třeba nějaké konkrétní cvičení?

Především jít vědomě na zem, lehnout si, sednout si, jít na kolena, rukama hmatat po zemi, vnímat zem a gravitaci jako nesamozřejmou přitažlivou sílu. Anebo nějaké obrácené polohy, dát třeba hlavu níž než kolena, trochu si ten svět obrátit vzhůru nohama. Jako to dělají děti, že se často přetáčí, převrací… Už samotná změna polohy je ozdravná, protože hlavu nosíme pořád nahoře. To je ten Yggdrasil, kde se koruna spojuje s kořeny. U většiny mandal je spodní část stejná jako vrchní a lze je otáčet. Vycházejí ze středu. Chci tím říct, že hlava není víc než nohy. Skvěle se tam spojují všechny duality, pravá – levá, nahoře – dole, jemný – silný, temno – světlo.

Tereza: Já jsem třeba měla nějakou dobu pocit, že mám i emoce v hlavě. Byla jsem mimo tělo a měla jsem myšlenky, které vzbuzovaly velmi silné emoce, a v hlavě bylo spousta napětí, řvalo to, hořelo… Unese to tělo vůbec, když se do něj člověk s tím vším dostane?

Tělo by to určitě uneslo. Tělo snese vlastně všechno, i rozklad a smrt…
Je také dobré občas sestoupit do pocitů v břiše. I s dechem se dá hodně napojovat. Jsou to úplně jiné rytmy. V myšlenkách jsi pořád v nějakém kolečku, nebo naopak jdeš stále dopředu, něco hledáš, ale s dechem jsi v harmonické pulsaci – nádech, výdech, život, smrt. Tělo trpí nejvíc tím, že v něm mnohdy vůbec nejsme, že si ho neuvědomujeme. Cokoliv bereš jako samozřejmost, a nemusí to být jen tělo, tak vždycky nějak trpí. Vše si žádá tvoji pozornost, respektive uvědomění.

Tereza: Zažila jsem s Tebou několik tvých workshopů „Duše a tělo“ v CRPDZ. Hodně mě zaujalo, že tam člověk nebyl „napasováván“ shora do nějakých cviků a technik. Spíš šlo o to, aby se tělo samo začalo hýbat, našlo si svůj vlastní, svobodný pohyb.

Kdybychom se tady postavili a chvíli se jenom koncentrovali na „tady a teď“, pak z toho úplně samovolně vzejde nějaký pohyb. Já nevím, co udělám, tělo prostě něco udělá, nebo se může dlouho nehýbat, nebo si okamžitě lehne na zem. Vlastně to nedává smysl, ale cítíme se v tom hrozně dobře. Jsme totiž převálcovaní, „přejedení“ tím, že musíme pořád dělat nějaké efektivní pohyby, tělo používáme trochu jako nějaký stroj: přines, podej, dojdi.
Myslím si, že nám chybí volnost, kterou mají děti, že se vyblbnou, jak my tomu říkáme. Všechno nemusí mít pořád nějaký zásadní smysl. Mám vyzkoušenou velkou ozdravnou, tvořivou sílu nekoordinovaných pohybů. Takových pohybů, které normálně neděláme, ideálně k tomu přidat i nějaký zvuk, rozezvučet tělo, protože zvuk je vlastně vlna, pohyb. Když už ne nějakým chrčivým zvukem nebo řvaním, tak alespoň říkat nesmyslná slova. Ten nesmysl je v těle také zakódovaný.

Tereza: Na workshopu mě zaujalo jedno cvičení, dodneška si ho pamatuji. Dělali jsme základní postoje, nejdřív jsme se uzemnili, a pak se postupně oddělovali od země, jako dítě, lezli jsme, vstávali. Pak jsme dělali takové „ne“, odstrčení od sebe, nebo naopak, že jdu aktivně do světa a něco si beru… Přišlo mi to hodně silné.

To jsme zkoušeli základní vývojové vzorce. Začínáme pulzací, dechem, je tam dobré přidat vizualizaci, představu toho, že jsem třeba améba, hvězdice, jednoduchý živočich, plující v moři, který má jenom střed a pořád pulzuje. Postupně se přidávají složitější věci. Páteřní osa hlava-kostrč, pak pohyb skákající žáby, dolní polovina těla – horní polovina těla. Zvědomujeme si, jak tělo funguje u různých živočichů a čím jsme si kdysi vývojově prošli, od jednodušších organismů až po ty nejsložitější.

Tereza: Měla jsem přitom pocit, jako by se mi v mých hlubinách něco opravovalo. Dalších 14 dní potom jsem viděla, že se mnohem líp vymezuji, i jsem byla aktivnější. Mělo to nějaký účinek hned, na terapii se o něčem člověk baví třeba půl roku…

To jsi řekla přesně. Právě když si člověk zažije něco přes tělo, nejlépe opakovaně, a ještě si uvědomuje, co vlastně zažívá, úplně si ty vzorce přepisuje. Když si zvědomuješ pulzaci nebo osu hlava/kostrč, když jsi tím hadem – říkáme, že máme plazí mozek – pak jdeš do hlubokých sfér, jdeš do svých vlastních kořenů. Je to opravdu dobrodružné a ozdravné.

Tereza: Když mluvíš o těle, působí to jako velké bohatství, vlastně zázrak, tajemství. Říkala jsem si nedávno, že by filosofové měli spíše zkoumat tajemství těla než tajemství boha.

Ano, protože bůh je i v těle. Teď narážíš na jednu hrozně důležitou věc, a to že práce s tělem je také o duši. Jdeš nejenom do těla, ale i dovnitř do sebe. Pocity, které se objevují, se týkají celého člověka. Boha podle mě nemůžeme poznat venku, my ho poznáváme skrze svůj vnitřek jako něco, co nás přesahuje. Což zní paradoxně, ale je to skutečné. Přesahuje nás to i směrem dovnitř.
V našem nitru, a toho se pochopitelně bojíme, jsou i temné síly a není to všechno hezké, ale jsou tam i poklady a zázraky. Tam nejde o to, jestli je to bílé nebo černé, ale že to není okamžitě zcenzurované tím, co je ve vnějším prostoru možné a co ne.

Při práci s tělem se mi více zpřítomnila gravitace, kterou normálně moc nevnímáme, ale kdyby tu ta síla nebyla, tak se vznášíme u stropu. Gravitace na nás neustále působí a já jsem jí zavnímala jako lásku toho přichycení matky země. Ona si nás přitáhla, doslova si nás ta Země přitahuje.

Michal: A Měsíc. A Slunce nás přitahuje. Moře se kvůli tomu vzdouvá.

Tím se zase vracíme k Yggdrasilu. Obraz světa je v nás, celý svět je v nás. I slunce, i měsíc. Lidé si to často představují příliš symbolicky, odtrženě, i když je to velmi konkrétní. Slunce je v solárním plexu, v solárním pletenci, pro všechno bychom našli v těle analogii vnějšího světa. Kosti jsou skály, stavební kámen, voda v přírodě, řeky, jsou jako žíly a krev…

Tereza: Pro mě je tělo takovým chrámem duše.

Člověk je bytost složená z různých věcí, bytost poměrně složitá. Máme duši i ducha i tělo. Duše, to je spíš to ženské. Duch má blíže k myšlení, mužskému principu. Setkávají se spolu v těle, v chrámu. To je naprosto archetypální obraz, muž/žena nebo mužský a ženský princip. Kdybych to měla vztáhnout na tělo, duch by měl nejblíže k nervovému systému, elektřina těla, a duše zas chemická továrna těla.

Když si duch staví svoje vzdušné zámky, což on skvěle umí, a není v kontaktu s duší a s tělem, duše mu říká: skvěle vymyšlené, ale asi to nepůjde úplně provést. V jednom těle se setkává žena a muž, duše a duch. Když je někdo hodně v hlavě a není v kontaktu s tělem, jeho duše tím trpí.

Michal: A když vezmeme třeba stres, napětí, nějaké strádání… to vnímáme v těle, že? A v duši taky. A ten duch to taky nějak reflektuje. Když trpí tělo nebo trpí duše, trpí ten člověk!

Řekla bych, že když to začne bolet, tak už jsme na nějaké hranici. Duše už nemá jinou možnost, už se to někde tak zkoncentrovalo, zatnulo, že tě to musí začít bolet. Je to vzkaz.

Michal: A co se s tím vzkazem má udělat?
Přečíst si ho. Většinou řekneme jenom „bolest“ a je hotovo. To ale nestačí, je to konkrétní vzkaz, konkrétnímu člověku o nějaké konkrétní věci. Že má trochu změnit svůj život, své zvyky. V doslovném i symboličtějším smyslu. Lidé ubližují především sami sobě, ze všeho nejvíc.

Michal: Když je to nějaká výzva a vyžaduje odvahu, můžeme tu odvahu najít v těle, když ji třeba potřebujeme pro ducha nebo duši?

Čím větší máme kontakt s naším bytostným středem, tím více máme energie. Energie těla je v principu nevyčerpatelná. Ale jde o to, jak jsme napojeni na její zdroj. Když jsme odříznutí, tak ji moc nemáme. Odvaha souvisí s energií. Člověk potom začne vnímat jasný koloběh. To, co v dobrém vydá, se mu vrátí. Když dáváme ostatním, nebo dáváme ze sebe, tak je zase dáno nám.
Ten koloběh potřebuje pořád téct. Když si všechno necháváme pro sebe, tak máme jenom strašně málo a pořád to samé. Ale ono to vlastně není to samé, protože nám to časem degraduje. Je to podobné jako s penězi, které jsou dobrou analogií energie jako takové. Když si peníze necháš a nezhodnotíš je nebo neutratíš, tak se ti budou znehodnocovat.

Michal: Já teď přemýšlím o svém životě, ale můžu to vztáhnout i na život tvého klienta v cédézetku. Je to člověk, kterému chybí v životě, dejme tomu, odvaha. Jak mu ji pomůžeš najít?

Asi bych opravdu začala úplně malinkými věcmi, to znamená nesoustředit se na nic konkrétního, třeba na nějaký úkol, ve kterém mu odvaha chybí, ale právě na tu práci s tělem.
Většinou potřebujeme odvahu k věcem, které jsou pro nás nové nebo neznámé, které nemáme prozkoumané, tak bych začala úplně tím základním, a to uzemňováním. Jít dovnitř, do té země. V představách, vizualizacích a také prakticky. Klidně se válet po podlaze, hlavou se opřít o zem. Ono to vypadá jako bláznivé nebo příliš snadné, ale to nejjednodušší někdy bývá to nejpříjemnější a nejužitečnější. Nedělat z toho vědu.

Tereza: Jak jsi mluvila o některých svých vizích, já jsem přitom musela myslet na renesanční lékařství, ve smyslu kombinace lékařství a nějakého až mystična. Nezabývala ses tím někdy, nebo třeba alchymií?

Trochu alchymií ano, mám kamaráda alchymistu, takže mě to zajímá, ale nejsem v tom vůbec nějak kovaná. Tohle jsou všechno opravdu moje obrazy, někdy provázené ještě někým dalším, kdo je také vidí. Kolikrát to ti alchymisté chápali lépe než dnešní doktoři. Tělo je mystérium.