Káťa Málková | Příběh

Když se člověk zblázní, je to jako by se odstěhoval někam hodně daleko. Už není ve světě normálních lidí

 

Kateřina je velmi nadaná žena. Má ráda tvůrčí psaní a angličtinu, kterou i soukromě učila. V Dobrém místě působí jako peer mentorka a lektorka. Je také autorkou knihy Úzkost na talíři, která čtenářům přibližuje život s úzkostmi.

 

Jak bys popsala své onemocnění?

Mám schizoafektivní poruchu a úzkosti, které se vlastně projevovaly už v dětství. Připisuju to tomu, že jsem se při porodu dusila, protože tak to tvrdí psychoanalýza. Táta říká, že ve dvou letech jsem měla tik, že jsem každou chvíli pokašlávala. V časném dospívání jsem byla neklidná a pořád jsem něco jedla či uždibovala. Na gymnáziu jsem se začala bát vystupování před tabulí a udělala jsem všechno proto, abych se tomu vyhnula. Nechodila jsem s třídnicí do druhé poloviny třídy a dokonce jsem se nějakým zázrakem vyhnula prezentaci přečtené knihy. Mezi spolužáky jsem ale byla oblíbená, byla se mnou sranda. Postupem času jsem ale tu srandu začala cítit jako povinnost a došla k závěru, že bych měla být vtipná pořád. Přemýšlela jsem o tom jednoho večera a přišla na to, že vtipná nejsem, když jsem nervózní. Tak začal můj celoživotní problém se strachem ze strachu. Ten vznikl tak, že jsem si zakázala být nervózní. To způsobilo uzamčení ve strachu a depresi. Hned týden nato jsem šla k psycholožce, ta mi udělala nějaký test a řekla, že mé problémy jsou způsobené dospíváním a dál to neřešila. Tak se strach ze strachu postupně rozvíjel a napojoval na mnoho oblastí mého života. To mě postupně dohnalo k psychiatrovi a způsobilo, že jsem se doopravdy zbláznila asi po čtyřech letech života se strachem ze strachu, kterému se nelze vyhnout.

 

Řešila jsi to tehdy s rodiči?

Mou velkou oporou byla vždycky máma. Se vším jsem se jí svěřovala. Řekla jsem jí i o strachu ze strachu a byla to ona, kdo mě vzal k psycholožce. Ale tím, že se s tím strachem nic nedělalo a postupně se mi rozvíjely další příznaky jsem se jí vzdalovala a vzdalovala. Těsně před propuknutím psychózy jsem už měla z rodičů spíše strach a uzavírala se do sebe. Poté, co jsem se vrátila se zaléčenou psychózou z Bohnic, bylo to o tom, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Léky, které jsem brala mě hodně tlumily. Můj táta, který se nás snažil od malička motivovat k výkonu, mě tahal každý den z postele a měli jsme takovou dohodu, že za každou hodinu spánku nad 8:00 objedu jedno kolečko kolem Labe od mostu k mostu. To jsem dělala, ale on se jednou naštval a řekl, že jde na nákup a jestli nevylezu z postele, než se vrátí, ať se sbalím a odejdu. Nedokázala jsem sebrat tu vůli, abych vstala a tak se stalo, že došlo na jeho slova. Ještě ten den jsem začala bydlet u sestry v Praze. Od té doby jsem se začala zotavovat. Našla jsem si práci v Café na půl cesty a tím vykročila na cestu zotavení.

Jak tvoje problémy vnímají rodiče teď?

No všeobecně jsou dojatí, že se mi docela dobře daří, mají radost z každého mého pokroku směrem k většímu štěstí, hlavně máma. Táta zase dobře hodnotí, že pracuju, a že mám v práci úspěch. Máma má akorát strach, když se moc přetěžuju, nebo když procházím nějakou životní krizí, že se znova zblázním. Hodně mi byla vděčná, že jsem se nezbláznila, když jsme se po deseti letech rozešli s přítelem. Vždycky pro mámu moje nebo sestřino zbláznění byla velká rána. V době, kdy jsme byly obě hospitalizované, trpěla těžkými depresemi a nakonec byla hospitalizovaná i ona. Táta od té doby dává na mámu pozor, což zahrnuje i to, že mě několikrát prosil, ať se jí nesvěřuju se svými problémy, že to špatně nese. Jeho postoj sice chápu, ale vede k mému odcizení od mámy.

Jak probíhala tvá spolupráce s psychiatry?

Psychiatrů jsem měla několik. Na mé první  vysoké škole jsem si našla psychiatra po radě psycholožky a ten mi předepsal antidepresiva. Ty jsem ale nedokázala brát pravidelně. To si málokdo asi uvědomí, že není tak snadné naučit se brát pravidelně léky. Takže mi léky nepomohly. Podruhé jsem šla k psychiatrovi, když jsem cítila, že šílím. K němu jsem pak chodila, i když jsem se vrátila z Bohnic. Řekl mi, že budu muset brát prášky rok a pak už ne. Těšila jsem se, až je budu moct přestat brát, protože jsem po nich tloustla. On ale po roce řekl, že je budu muset brát nejspíš celý život. Byla jsem naštvaná a zoufalá a prášky vysadila. Tři měsíce nato mě postihla mánie. Tenkrát mi ale nasadili jiné prášky, po kterých jsem netloustla a ty beru dodnes. Také jsem začala chodit k jinému psychiatrovi, respektive k psychiatričce, ke které jsem měla větší důvěru. Pak ale skončila praxi a tak jsem šla k jiné, se kterou jsem ještě spokojenější. Přistupuje ke mně jako k vysokoškolačce a ne jako k invalidní důchodkyni. Navíc umí dobře psát zprávy pro důchodovou komisi a nevadí jí můj samostatný přístup k léčbě. Občas si sama bez konzultace zvýším a pak za čas naopak snížím léky a řeknu jí to až na další kontrole. Kromě toho jsem jí vděčná, že mi nasadila antidepresiva, po kterých jsem se konečně začala cítit lépe. Do té doby s tím byli doktoři dost opatrní protože mám sklony k mániím.

 

Jak onemocnění ovlivnilo tvůj osobní život?

No, udělalo ze mě úplně někoho jiného. Ve zlém i v dobrém. Dělím svou povahu na povahu před nemocí a po nemoci. Bývala jsem extrovert, teď jsem spíš samotář a přemýšlivý člověk. Bývala jsem rebel, punker a potížista. Teď jsem ohleduplná, pracovitá a vlídná. Před onemocněním jsem vůbec nechápala metafory, až onemocnění způsobilo, že jsem schopná číst básně. Taky mě určité zcitlivění způsobené psychózou obdařilo schopností vytvářet druhé hlasy k melodiím. Pamatuju si, jak jsem předtím žasla, že to moje sestřenice umí a samotné mi to nešlo. Zlepšil se mi i cit pro rytmus. Ale samozřejmě to s sebou nese i různá závažná omezení. Strach ze strachu mi kazí komunikaci a prožívání a jsem neustále ve střehu a v boji. Nicméně to ze mě dělá houževnatého člověka. No a samozřejmě mi ty různé hospitalizace udělaly paseku v životě, musela jsem ukončit studium psychologie a měla jsem vůbec velký problém vystudovat a povedlo se mi až v třiatřiceti udělat si bakalářský titul na anglistice. Další cenou za nemoc je to, že nemám a nebudu mít děti, protože bych to nezvládla. Moje nemocná sestra má syna, ale taky se po porodu na čtyři měsíce zbláznila. Pomohli jí rodiče, ale další takovou pomoc už by nezvládli.

 

Chtěla jsi po státnicích na anglistice pokračovat ve studiu?

Přihlásila jsem se na magisterský obor, ale udělala jsem při přijímačkách všechno proto, abych se na školu nedostala. Měla jsem toho tehdy už dost. Stálo mě obrovské úsilí dostat se až k tomu bakaláři a přišlo mi i škoda s tím nebýt spokojená tak jak to je.

 

Kde momentálně pracuješ?

Pracuji v Dobrém místě jako Peer mentorka a lektorka šicí dílny, filosofického kroužku a ještě s jednou peerkou vedeme svépomocnou skupinu pro klienty Dobrého místa. V Dobrém místě pracuju pátým rokem. Do té doby jsem soukromě učila angličtinu a byla vystresovaná z toho, že musím tajit svou nemoc před žáky, a navíc chudá, protože doučováním si člověk k důchodu moc nevydělá. Když jsem začínala v Dobrém místě jako novinářka, byl to obrovský krok k zlepšení mého života, sebevědomí a pocitu bezpečí. To díky tomu, že náš šéf, Jožka Gabriel, v nás zaměstnance s duševním onemocněním vkládal velkou důvěru a dával nám mnoho kompetencí, což jsem v jiných chráněných zaměstnáních neznala. Navíc jsem najednou mohla otevřeně přiznat, že mám psychiatrickou diagnózu a nikdo se mnou kvůli tomu nezametal. To bych přála každému.

 

Setkala ses v průběhu života s předsudky?

Když se někdo zblázní, tak je najednou v jiném světě, jako kdyby se odstěhoval někam hodně daleko a pak se snažil vrátit, ale lidé už na něj koukali jako na cizince a vyděděnce. Lidé na ulici třeba nevědí, že mám duševní onemocnění, ale člověk se nějak projevuje výrazem, držením těla, gesty. Duševní onemocnění je na člověku alespoň mizivě vidět, třeba tím, co má na sobě. Tohle já pořád řeším, jestli to na mě někdo nepozná, protože mám strach, že by mnou za to pohrdali, případně se mi vysmáli, i když nevím, co by na duševním onemocnění mohlo být vtipného. Ale lidé ve veřejném prostoru, obzvlášť puberťáci se rádi smějí neobvyklému chování nebo vzezření ostatních. Jednou se mi nějaké děti ve vlaku smáli, že mám vlněnou sukni, bylo to v létě… To je právě to, že duševní onemocnění ovlivňuje i oblékání, člověk tak nějak nemá soudnost a nemůže za to. Nebo nemá peníze. Přijde mi, že pro člověka s duševním onemocněním je obzvlášť těžké vypadat dobře, i když do toho vloží hodně energie, hrbí se kvůli úzkostem, má nadváhu kvůli lékům, neumí vystupovat sebevědomě a jeho vyšinutá povaha ovlivňuje jeho vkus.