Ondřej Rubeš | Příběh

U piva s kamarády moc nemluvil a do toho zkoušel lehké drogy. Když se v osmnácti letech po atace paranoidní schizofrenie dostal na psychiatrii, zprvu se cítil ublíženě, po propuštění domů se ale začal bez pomoci stavět na vlastní nohy a zbavil se i všech závislostí.

2021
Zabývám se mimo počítače hraním na hudební nástroj brumle viz. třeba nejnovější video https://youtu.be/1Zwy9SydGx0 tady . Setkávám se se skupinou lidí, kteří také hrají na brumle. Pracuji v Dobrém místě už dlouho od roku 2012 zhruba, během této doby jsem pracoval jinde 3 roky, ve společnosti více dravé komerčně a vyráběl weby, nebo i komunikoval se zákazníky s cílem prodat. To mě nebavilo. Také se pokouším udržet svoje velmi malé podnikání, kdy pro různé zákazníky převážně v okruhu svým známých vytvářím weby, nebo opravuji počítače a notebooky, řeším různé problémy, hardware a software, dělám jim poradce. Několik webů jsem vyrobil, např. pro mě povedené jsou www.8gallery.cz, www.sekanaroyal.cz, www.zdravavyzivajaja.cz,  nebo www.terapiecarbochova.cz , nebo nová verze webu www.lidemezilidmi.cz (v rámci Dobrého místa , také www.offtheroad.cz ) V průběhu let hraji na brumli, mám zkušenost i s hraním na buben, nebo didgeridoo, ale z klasických nástrojů si umím trochu zaimprovizovat na piano ( https://youtu.be/dNAFPoeD_rw ), a momentálně se učím na kytaru. Ale všechny ostatní nástroje, kromě brumle a vlastního hlasu jsou na mě složité.
Mám rád bylinky, čaje, ale také různé nápoje, mám rád také jídlo, masu se vyhýbám 😀 ale nejsem v tom nijak přesvědčený. Věřím v boha a hledám svůj způsob, jak víru správně směrovat a svojí životní sílu správně používat. Baví mě sledovat různé vědomosti, moc nečtu a tak dnes nacházím spousty materiálů ve videích. Jsou mi blízké slovanské kultury, snažím se si vzpomenout, jak to tady funguje kolem nás, a být více s přírodou.  Nejsem dokonalý a kouřím hodně, oproti tomu se snažím žádné jiné látky včetně alkoholu nebrat. Rád chodím venku, do lesa, dál od Prahy, jako turista, jako vadrovník trochu. Rád jezdím na kole, ne na delší cesty, ale pro mě je to oblíbený nástroj k přiblížení. Kromě počítačové práce se zaměstnávám manuální, beru malé práce, jako natírání zdí, práce na zahradě.  Ohledně zahrady a vesnických prací, jezdím do Ředhoště , Mšené lázně , kde je moc krásné prostředí a tam pracujeme na znovu oživení trhů www.trhyredhost.cz . Tam mají a pečují o zvířata , oslíka, kozy, slepice, krocany, prasata, krávy, i dva papoušky.
Fotím rád , dělal jsem dříve z fotek a svých amatérských maleb figur počítačové koláže.
Co je pro mě teď nějakou cestou, kombinace administrativní, počítačové a práce v přírodě se možností si uchovat prostor pro hraní na brumle.

 

Jaké máte koníčky?

Hodně mě baví hrát na hudební nástroj brumle. Ještě dříve jsem začal brumli nahrávat do počítače a přidáním dalších nástrojů tvořil hudbu v hudebně produkčním software. Hodně vytvářím i grafiku, maluju postavy, které sázím do abstraktních prolínaných koláží krajin. Baví mě pracovat v grafických programech, dostal jsem se k tomu přes focení. Rád chodím na procházky, do přírody.

Ke spokojenému životu však vedla trnitá cesta. Jak to celé začalo?

Celé to začalo na gymplu, v patnácti letech jsem experimentoval s lehkými a středně těžkými drogami, kouřil jsem trávu, zkoušel jiné látky, včetně LSD, ale tvrdým drogám jsem se vyhnul. Gympl jsem nedokončil, odešel jsem ze školy dva roky před ukončením. Pak jsem dva roky nedělal nic. Mezitím jsem v osmnácti skončil v psychiatrické nemocnici, kde jsem byl hospitalizovaný měsíc a týden a ke konci se snažil udělat pokaždé dojem na lékaře, aby mě už pustili domů, což nevyšlo. Začínal jsem se dokonce bát, že ta budu několik let, protože tam zrovna takový pacient byl. Nebylo to tak špatné, chodil jsem s ostatními pacienty k rituálu kouření, jež byl naší vlastní terapií, neřízenou programem nemocnice. Pak, když jsem se dostatečně vzpamatoval, jsem se přihlásil na obor uměleckého keramika, který jsem úspěšně dokončil. Udělal jsem si i nástavbu, takže mám i maturitu. Dokonce jsem se dostal na Univerzitu Karlovu na informatiku, ale kvůli nedostatečnému předchozímu vzdělání jsem musel odejít, byl jsem tam maximálně dva týdny. Tak těžkou matiku, jako byla na vysoké, jsme neprobírali. Takže se tomu věnuji spíše ve volném čase v Dobrém místě, kde se starám o techniku, počítače a weby, ale i nákupy a administrativu spojenou s dotacemi spolku.

Jak se nemoc projevovala?

Míval jsem sluchové halucinace, třeba jsem ležel v posteli a chtěl spát, když v tom mi nějaký většinou mužský hlas zakřičel do ucha sprostou nadávku. Rozbušilo se mi srdce. Měl jsem i scestné uvažování, neustále jsem si myslel, že si o mě lidi povídají a že se všechno týká mě. Byl jsem o tom tak přesvědčený, že to ve mně vyvolávalo stres a strach z toho, že mi lidi chtějí nějak ublížit. A si to vycházelo ze strachu z kritiky, kdy se člověk snaží s každým vyjít za každou cenu za dobře, dnešní společnost totiž není úplně vhodná na to projevovat emoce, spíše se očekává chladnost. Ve společnosti jsem proto byl tichý, když na mě někdo promluvil, odpovídal jsem většinou dvěma slovy. Když jsem byl ve společnosti, třeba na pivu s kamarády nebo s mámou na nějaké akci, s nikým jsem se nebavil. Mě to tehdy ani nevadilo, protože jsem nechtěl řešit problémy každodenního života. Máma mě hodně podporovala a kamarádům jsem to řekl hned ze začátku, s tím jsem neměl problém. Takže to chápali a snažili se mi spíš nějak pomoct. To spíš známí kolem mámy neustále říkali, že jsem divný, ale já si tehdy divně nepřipadal. Podporoval mě i otec, který s námi tou dobou už moc nebyl, a sestra, která studovala vysokou školu. Pravdu si vážím veškeré pomoci, hlavně od mámy, bylo to těžké období a dělal jsem i věci, na které nejsem hrdý a kvůli kterým nám třeba chtěli vykrást byt v původním bydlišti.

Kdy nastal ten zlom, po kterém se vaše onemocnění zlepšilo?

Když mi nasadili léky a já se dostal po hospitalizaci na psychiatrii domů. Nejdříve jsem bral velkou dávku Risperdalu. Na lécích jsem měl nejprve pocity, že jsem neschopný. Všechno se změnilo, člověk si jen tak ze dne na den znovu nezvykne na to, že musí třeba ráno vstát a najíst se. Proto jsem hodně spal a přibýval na váze. Zato jsem už tolik neměl sluchové halucinace. Dával jsem se dohromady postupně, nebylo nic, co by mě jen tak nakoplo se zvednout a začít fungovat jakoby nic. Po čase mě to nicnedělání začalo stresovat, říkal jsem si, že už to opravdu takhle dál nejde. Dával jsem si proto ze začátku úkoly, které jsem musel splnit, a po čase mi začalo dělat radost, když jsem šel nakoupit a byl jsem více komunikativní s lidmi, lépe jsem se bavil i s kamarády. Můj zdravotní stav se začal zlepšovat, a ačkoliv jsem vystřídal pár léků, teď beru nejnižší možnou dávku, a kdybych mohl, nejradši bych je nebral vůbec. Na to mi ale psychiatrička říká, že nikdy nevím, co mě drží, jestli to, co dělám, nebo léky. Podle ní je proto nebezpečné léky vysazovat.

Jak se stavíte k předsudkům dnešní společnosti vůči lidem s duševním onemocněním?

I zdravý člověk má své starosti a problémy, že mám napsanou diagnózu na papíře, ze mě nedělá jiného člověka, než jsou oni. Společnost by měla změnit myšlení, myslím si, že mají vůči ostatním lidem s duševním onemocněním předsudky proto, že nehledají v životě pozitiva a nehledají je tak ani u sebe. Ono by stačilo celou problematiku vnímat otevřeněji a chápavěji a nevnímat to jako něco, co se vymyká normálu a je třeba se toho bát. Že to dojde, až k předsudkům mi přijde smutné.