Katedrální svět

Nad Exnerovým románem Oblast stínu

Původně, když jsem ještě netrpěl následky včerejšího pití, když jsem ještě uvažoval střízlivě a rozumněji než beton, chtěl jsem text nazvat Fabula rasa. Pak jsem však zjistil, že je tato metafora už mnohonásobně obsazená. Je tak těžké být originální! S podobným problémem se potýká i liberecký spisovatel Milan Exner ve své knize Oblast stínu, ale proč by se s ním potýkal? To je přece blbost! Jeho hrdina Eda Němeček učí témata spjatá s literaturou na ústecké univerzitě. O víkendu se vrací za manželkou do Liberce. Trápí ho bestiální roláky jedné kolegyně. A trápí ho spousta dalších věcí. Řeší je hrdinnou rezignací, skrze kterou pozoruje svět a komentuje, co se děje. Jeho nejúpěnlivějším přáním je se nezaplést, do ničeho nenamotat.

Tento hloupý, hluchý popis, neodpovídá tomu, co může čtenář z Oblasti stínu čerpat. Smál jsem se, až se pode mnou otřásal gauč na ubytování v Bratislavě. A Kátě vztekle cukala pusa. Manželství, obzvlášť ta celkem nešťastná, také jiná nepovedená partnerství, najdou v knize svůj dovětek. Kdyby byli lidé schopni tuto stonavou a děsivou věc adekvátně přečíst, dvakrát by stoupla rozvodovost.

Já sám jsem velmi zvědavý také na každou ozvěnu univerzity, která mi zničila život. Nechat se zkoušet, poslouchat nesmysly… Dokud to člověk bere jako hru, jako frašku, najde na tom i určité plusy. Ale pokud berete studium vážně, rozhodí vás to. Zničí. Obzvlášť humanitní obory. Kdysi jsem studoval věc s potvorným názvem obecná a srovnávací literatura na FFUK. Exner byl mým učitelem, Varyš spolužákem o ročník nebo dva níže. Ve Varyšově knize Na vrcholu zoufalství doporučuje Exnerovu knihu jakýsi hrdina, pro mě nyní už bezejmenný. Přece nebudu tu knihu hledat! Je to zamotané jak opera od Verdiho, ale smysl to samo o sobě nedává.

Katedrální svět, holky, studentky. Věkový rozdíl. Proč by se mladí měli učit od starších? To člověk jaksi nechápe. Vlastně mu to dojde, až když sám zestárne. Kupodivu.

Všechno to rozmetat. To byl můj instinkt. Ale nakonec i ze mě se stal pozorovatel života, jakým byl učitel národů Komenský. Někdo kdo nechce mlátit kladivem do železa, ani roznášet pivo, ani zakopávat mrtvoly. Nebo o mrtvoly? Ale chce se dívat, co se děje, z pohodlného koutku ve svém voze lada žiguli, nebo v nějakém jiném voze, poslouchat, co se říká a mít z toho zvrácené potěšení. Je měsíc před revolucí. Nebo možná čtyři měsíce. Nebo třeba rok a čtyři měsíce. A Eda Němeček hrdina troubí na manželku, která se loučí s chorvatským mořem. Velké události na sebe nenechají dlouho čekat. Padne režim. Co to vlastně znamená pád režimu? A k čemu jsou dobří všichni ti Sousedíkové, Vojvodíkové a Králové, kteří vylezou z děr, aby kazili nejen mravní, ale i jakoukoliv jinou možnou výchovu mládeže. Jistě, svoboda, lepší než nesvoboda, je však třeba aspoň nějaký režim udržovat, přinejmenším ten pitný. Bouřlivé události na katedře, intriky, boje o postavení, doma manželka, studentky venku.

Za doby mého mládí učitelé rádi mluvili o mravní integritě. To by si snad po posledních poznatcích už netroufli? Kazili pohled studentek bohemistiky slovníkem, který do nich samotných předtím obtiskovali jejich kádrové a jiné abstraktnější struktury. Přece nebudete číst jako pradlena! To říkal myslím Stromšík. Ale já už si ty lidi fakt nepamatuju. Ničili vše živé v literatuře, všechno sdílené a mezilidské. Poskytovali nám nástroje, ale vždy si hleděli ponechat nástroj o trochu větší. Soutěž v házení vidlí do sena pak vyzněla v jejich prospěch. Fajákové, kteří čekají na svého Odyssea, možná ženiši, jenže s oštěpy ještě po boku. Kašlu na tyhle mýty. Studentkám se to nakonec líbí, nejsou o nic hloupější než tito jejich učitelé a ani já nejsem.

Sedám ve stínu naší lípy a oddávám se nicnedělání. Nicnedělání je nejvlastnější smysl života, alespoň toho mého. Práce? Vzdělání? Pokrok? Bytostná pravda existence? To všechno jsou nesmysly, které člověka odvádějí od toho nejpodstatnějšího: být v co nejjednodušším smyslu sám sebou! Na fakultě učím jen proto, že je to snesitelnější než na gymnáziu – něčím se přece musím živit? Neučím rád, ale to na druhé straně neznamená, že učím nerad! Kdybych učil nerad, nechal bych toho. Kdybych však učil rád, vyhledal bych bez prodlení pomoc psychiatra.

Milan Exner: Oblast stínu, s. 136