Kdo je Peer a co dělá?

Přiznám se, že ačkoli pracuji jako peer konzultant již téměř dva roky, tak odpověď na tuto otázku pro mě vždy byla trochu zahalena v mlze. Ne snad, že bych nevěděl, co dělám, ale popsat a obhájit své místo v sociálních službách není před některými lidmi úplně snadné. Dokonce i kolegové peerů mají občas nejasné představy o tom, co to ten peer vlastně dělá. Dnes mám však pravděpodobně pod vlivem právě skončené 1. Peerské nekonference pocit, že mám svoji odpověď, o kterou bych se s Vámi rád podělil.

Obecně je peer konzultant člověk se zkušeností s duševním onemocněním, kterou následně využívá ve prospěch druhých. Jsou lidé, kteří již pochopili, jak mohou být peeři užiteční a stejně tak jsou i lidé, kteří jejich významu dosud zcela neporozuměli. Pokusím se nyní zejména té druhé části ukázat, v čem je práce peera užitečná. Věřím tomu, že nám všem jde o pomoc druhým a problém je pouze v nepochopení.
Peer pracovníka bych dnes nejsnáze popsal asi jako „profesionálního kamaráda“, ovšem s tím, že to není ani profesionál a ani kamarád. Profesionál ve smyslu služeb to není, jelikož až na výjimky se nejedná o člověka s odpovídajícím vzděláním a kamarád to také není, protože za vzájemná setkání dostává zaplaceno. Profesionální je tedy spíše v tom smyslu, že se snaží při společných setkáních být co nejvíce užitečný a kamarád v tom smyslu, že má s „klientem“ vztah postavený na vzájemné blízkosti.

Možná snad pro každého z nás je přirozené, že když se nám v životě stane těžká situace, tak jdeme za kamarádem. Často máme někoho, kdo nás podrží. Kamarádku, se kterou zajdete na víno a zanadáváte si na chlapy, když Vás pustil k vodě. Případně kámoše, se kterým zajdete na pivo, abyste slyšeli, že v moři je spousta ryb. Nebo se jen tak vypovídat, protože jste měli špatný den.

Váš kamarád často není žádný profesionál, je to „jen člověk“, kterému na Vás záleží. Vyslechne Vás, možná Vám pomůže situaci probrat z různých úhlů, sdělí Vám něco ze svých zkušeností, možná přidá i nějaké naprosto neprofesionální názory a tato neodborná konzultace mnoha lidem stačí k tomu, aby se tady v tom světě úplně nezbláznili. Předchází tím nutnosti zásahu odborníků, kterých je i tak velký nedostatek a v mnoha případech odvádí skvělou práci. Troufám si tvrdit, že něco podobného dělá nebo je schopná dělat i naprostá většina peer konzultantů a že právě to je naše úloha.

Být obyčejnými lidskými parťáky těm, kteří zažili něco, o čem si nemůžou povídat jen tak s někým. Když jste špatní z toho, že prohrála Česká republika v hokeji, tak snadno najdete někoho, s kým si o tom promluvíte. Většinou sedí v hospodě hned vedle Vás, ale když si chcete pokecat o tom, jak se vám žije se schizofrenií nebo třeba s těžkou depresí, tak Vám často běžný okruh přátel nestačí. Proto je skvělé, že společnost vymyslela práci peer konzultanta, který tuto důležitou a v běžném životě přirozenou úlohu může zastávat i pro lidi, kteří nemají to štěstí, aby měli „jen“ obyčejné problémy.

Práce peer konzultanta je do značné míry založená na důvěře. Bez ní nelze pomáhat. A nyní nemluvím jen o důvěře mezi takzvaným klientem a peer konzultantem, ale i mezi nadřízenými peer konzultantů od těch přímých až k těm, kteří tvoří metodiky jejich práce. Není možné peerům plošně zakazovat témata, o kterých se nesmí vůbec bavit a mají odkazovat výlučně na odborníka. Představte si, že půjdete za kamarádem po rozchodu a on Vám řekne – no tak o tom se s tebou vůbec nebudu bavit, jdi za odborníkem. Jak byste se potom cítili?

Na druhou stranu je důležité zmínit, že to není ani o druhém extrému, kdy by se peer konzultant měl snažit provádět psychoanalýzu. Je důležité, aby si byl vědom nejen svých schopností, ale i svých limitů. Není v naší kompetenci záměrně otevírat traumata, protože nevíme, co to s druhým udělá a ani to, jak jej vhodně ošetřit. Ovšem pokud o něčem těžkém začne „klient“ hovořit sám od sebe, je z mého pohledu neslušné jej alespoň nevyslechnout.

V těchto chvílích jsem vděčný za to, že mám za sebou roční výcvik v metodě Otevřeného dialogu. Vděčný hlavně kvůli těm, kteří se mnou hovoří. Bez výcviku bych měl tendenci druhým radit a hledat za ně to správné řešení. Možná bych se i snažil jejich problémy analyzovat a interpretovat, ačkoli k tomu nemám patřičné vzdělání. Díky výcviku však vím, že tyto věci je lepší přenechat odborníkům.

Za mnohem užitečnější v peerské práci považuji druhého vyslechnout, dát mu prostor, dát mu empatii, pochopení a mnoho dalších běžných lidských reakcí, na jejichž důležitost jsme již dávno zapomněli. V této oblasti se nedá téměř nic pokazit a současně dává možnost být dobrou oporou. A samozřejmě, jedná-li se o nezpracované trauma, je na místě na závěr doporučit konzultace s odborníkem. Nejsme totiž ti, kteří umí ránu vyléčit, ale můžeme se naučit ji dobře pofoukat. Věřím tomu, že dobré pofoukání může předejít i nákladné hospitalizaci ve chvíli, kdy je u odborníka volné místo často až za měsíc. Z tohoto i mnoha dalších důvodů jsem přesvědčený o tom, že je dobré, aby se peer konzultanti vzdělávali v terapeutických základech.

Díky nim bychom byli nejen nápomocnějšími „profesionálními kamarády“, ale také bychom si lépe osahali své limity. Pokud jde o pomoc lidem, tak čím vzdělanější peer, tím větší je pravděpodobnost, že odvede dobrou práci. Peeři mají obrovský potenciál v takzvaném nárazníkovém pásmu mezi remisí a léčebnou. Mohou výrazně pomoci přetíženým kapacitám odborníků, na které bude čím dál větší nápor. Potřebujeme jen vzdělání a důvěru. Mezi duševně nemocnými je mnoho schopných lidí, kteří mají rodiny, řídí auta, pracují na plné úvazky za mzdy, o kterých se normálním lidem ani nezdá. Proč by tedy člověk s psychiatrickou diagnózou nemohl dobře zvládat něco, čemu se dá říkat laická terapie?

Pokud se podíváme například k peer kolegům, kteří se zotavili ze závislosti na návykových látkách, tak ti se již vzdělávají jako takzvaní Recovery koučové. Měl jsem možnost s nimi mluvit a z mého pohledu je znát, že za sebou mají dobrý výcvik, který je možné s drobnými úpravami aplikovat i na peery v oblasti duševního zdraví. Je skvělé, že se nacházíme v době reformy psychiatrické péče, protože to by měl být čas pokrokových změn! Pokud se podíváme do historie, tak symbolem pokroku vždy bylo vzdělání, proto teď vidím ten pravý čas posunout peerskou práci zase o krok dál.