Mým mentorem je Pucíček
Kdysi jsem jel s plyšovým zvířátkem vysokým asi jako nezapálená cigareta do Světlé nad Sázavou. Znal jsem to tam. S Alenou a dalšími šachisty jsme tam trávili v mládí hodně času. Vyšel jsem od vlakového nádraží až ke škole v přírodě, která se později měla proměnit ve věznici, a konečně došel k potoku. Tam odtud jsem Aleně zavolal. Brečel jsem do telefonu a tvrdil, že jsme s Pucíčkem ve Světlé nad Sázavou. Byla to snaha vzkřísit náš vztah, který mezitím dostal ošklivou trhlinu. Zamilovala se. Jel jsem do té Světlé nad Sazávou proto, že mě tam ona předtím tahala, ale já nechtěl. Ona tam chtěla jet proto, abychom se znovu a zase jinak viděli a zahlédli, ale já nechtěl. A pak jsem tam jel sám s naším plyšákem, ale to už bylo pozdě.
Přijela za mnou, vyzvedla mě u potoka a odvezla do Prahy. Už nevím, jak to bylo. Ležel jsem na ní ve vlaku, ale stejně jsme asi věděli, že to nepůjde. Nechápu to. Rozchody nejsou nic pro mě, vyjma snad těch, které udělují delegáti poznávacího zájezdu nebo pohůnci v kasárnách. Rozkřápla se mi už tak nalomená mysl, dovedl jsem vystupovat z těla, mohl jsem hrát dobře šachy, mohl jsem možná i mluvit, ale uvnitř jsem už byl dávno docela mrtvý, zrovna tak jako teď. Nepodporuju rozchody a nemyslím si, že by poznání a moc měly stát v lidském životě nad láskou. Plyšové zvířátko pořád mám, sedí na klíně jiného takového, které jsem našel v cizím bytě pod postelí, ušmudlané a určené k zániku. To byl bílý beránek, který je asi třikrát větší než Pucíček. Oba teď bdí nad mou duší jako cisterna, nebo jako cizrna, jako miniaturní laserový reflektor. Modlím se, abych je nezklamal a zapaluji si cigaretu samou neřestí zblázněný do sebe, ohnutý jako pyramida ve větru, nebo jako vlna, když narazí do surfaře. Zčeřený jako manekýn, kterého pochválila bordelmamá samoty u empírového origami a odpoledního čaje, nebo podobný víle, které se narodila vodní dýmka, nebo plž. Noční procházka by mi neuškodila, ale nikdy se na ni dobrovolně nevydám, ani sám, ani s někým. Má pravda pěkná prsa, ale není pravda k uzoufání čistotná, jako by ztratila pojem o tom, kde jsou dneska Měcholupy a jak dokonale je to jedno.
