Sampo Kaikkonen | Příběh

Sampo Kaikkonen – o jeho tvorbě a interview

Sampo Kaikkonen nyní pracuje na 2,5 metru vysoké olejové malbě pro hlavní kostel v Oulu, v jeho domovině. Oulu je největším městem severního Finska. V podkroví staré farmy, kterou si koupil před 12 lety, zbudoval svůj ateliér. Pracuje tu také na portrétech na zakázku. Navzdory tomu není umělcem v dnešním smyslu toho slova. Rád maluje starým a možná také staromódním způsobem. Nádherné vzdušné prostory jeho ateliéru mu dávají svobodu k tomu, aby se mohl koncentrovat na svou práci. Může tu malovat a také pořádat výstavy. „Malování je pro mě pouze jedním z mnoha způsobů, jak využívat svou kreativitu. Když jsem byl mladší, skládal jsem hudbu a jednou bych rád vydal knihu. Také renovace mé 200 let staré farmy vyžadovala podobnou kreativitu jako malba. Nevidím v tom velký rozdíl. Když maluju, nesnažím se dělat umění. Prostě mám rád, když vytvářím krásné věci a doufám, že zasáhnou i duši diváka,“ říká Sampo Kaikkonen.

Žádné zázračné dítě…

Sampo dokončil svou první olejomalbu, když mu bylo pouhých 10 let. Jeho otec byl amatérský malíř komiksů. Naučil Sampa, jak kreslit a používat barvy. Tato první olejomalba byla v podstatě součástí Sampova dětského experimentování. Vymyslel také nějaké hračky, protože jeho rodiče nebyli dost bohatí na to, aby mu je mohli koupit. Ani pak jeho kreativita nevyprchala, byla však orientovaná na jiné činnosti než malbu. Mnohem později si náhodou zvolil historii umění jako svůj druhý předmět na universitě a okamžitě propadl barokním a renesančním malbám. „Zajímalo mě, proč už tak nikdo nemaluje a chtěl jsem zjistit, jestli je stále možné se to naučit. Tenhle zájem byl určitě jedním z milníků v mém vývoji. Od té doby jsem se zdokonaloval v malbě a maloval více než 20 let…“ říká Sampo Kaikkonen. Nejenže dokončil své univerzitní vzdělání v oblasti pedagogiky, ale téměř hned po jeho skončení začal studovat umění na Laponské univerzitě. Získal magisterský titul v umění a pokusil se o nějaké tzv. umělecké projekty. Brzy však zjistil, že to není jeho cesta, nebyl vůbec spokojen se směrem, kterým se tak vydával.

Vykoupení „kýčem“

Stále chtěl malovat po vzoru starých mistrů, ať už je to umělecké nebo ne! Koncept kýče si vypůjčil od norského malíře Odda Nerdruma, který se stal důležitou postavou v jeho mimouměleckém sebeurčení. „Z ničeho nic jsem narazil na článek o finské výstavě Odda Nerdruma. Jeho malby jsem si okamžitě zamiloval. On byl tím, kdo se odvážil malovat ve starém stylu. Začal jsem si o něm číst více a zjistil jsem, že máme velice podobné nápady. Nazýval to kýčem. V roce 2006 jsem byl vybrán, abych se zúčastnil výstavy v Norsku. Vzal jsem tam autem svou malbu „Tři sudičky“ a na místě zjistil, že také Odd Nerdrum vystavuje jednu ze svých maleb. Byl jsem na to velmi pyšný, a to jsem ještě nevěděl, že druhý den po vernisáži budu mít příležitost navštívit jeho ateliér a seznámit se s ním. To bylo úžasné a vedlo to k tomu, že jsem byl v roce 2009 vybrán, abych se stal studijním asistentem Odda Nerdruma,“ vypráví Sampo.

Rozhovor jaro 2020

TV: Jaké hodnoty považuješ v životě za důležité?

SK: Žiju na finském venkově, obklopen lesními jezery a bažinami. Takže mě jako hodnota napadá respekt k přírodě, a pak asi rovnost. Nemyslím jen rovnost mezi lidmi, ale také mezi všemi druhy na planetě Zemi. Nemyslím si, že jsme jako lidé důležitější než jiné druhy. Všichni jsme důležití.

TV: První otázka a odpověď je ještě z našeho loňského rozhovoru. Musím se zeptat, jestli věříš, že současná pandemie může být pomstou zvířat, které jsou vystaveny roky a roky lidské bestialitě a chladné lhostejné krutosti. Pomsta matky přírody?

SK: Ne, tomu nevěřím. V přírodě není pomsty. V tomto smyslu jsou zvířata emočně mnohem inteligentnější než lidé. Odpouštějí a žijí okamžikem. Pandemie je tu kvůli volbám, které jsme v minulosti učinili. Zvolili jsme peníze spíše než pohodu, a následovali podivnou ideu nekonečného ekonomického růstu, který ožebračuje přírodu a činí nás slabšími a více náchylnými k nemocem.

TV: Zapomněl jsem se zeptat na tvou knihu. Jaký má být její příběh? Nebo její symbolika? Bude to mainstreamová kniha, nebo spíše menšinová?

SK: Vlastně pracuju zrovna na dvou knihách. První je výborem básní s pracovním názvem „Cestovatelův průvodce Tuonelou“. Tuonela je ve finské mytologii světem mrtvých. Básně se také blízce vztahují k některým mým malbám na stejné téma. Druhá kniha je trochu více mainstreamová detektivka.

TV: Jak ti jde práce na velké malbě pro kostel v Oulu? Jako člověk, který je zrovna trochu vyhořelý, bych se rád zeptal, jestli ti stále vyhovuje tvůj styl malby, vlastně dost složitý… Jestli stále nacházíš dost nových impulsů v rámci tohoto způsobu vidění světa? (Nebo možná tajně načrtáváš automatické kresby, když se nikdo nedívá?)

SK: Na té malbě pro kostel už pracuju asi šest měsíců. Většinu toho času jsem strávil skicováním kompozice a technickými testy různých prostředků a pigmentů, které by mohly nejlépe vyhovovat interiéru kostela. Malba bude mít totiž trochu složité umístění kvůli světlům z mnoha velkých kostelních oken. Jsou dny, kdy jsem kreativnější než jindy, a tehdy trávím v ateliéru mnoho hodin a jsem v tom procesu zcela ponořený. Jindy je to jiné, a to mi zase připadá, že všechno, co dělám, je špatné nebo přinejlepším průměrné. Tehdy radši setrvávám mimo ateliér a dělám něco úplně jiného, jako například renovaci nějakých starých budov na dvoře. Klasická malba mě fascinuje, v jejím rámci je vždy možné se zlepšovat. A pokud už jsi na tom dostatečně dobře technicky, pořád můžeš ještě prohlubovat své vidění subjektů a emocí.

TV: Jakou hudbu máš rád a jakou jsi sám provozoval? Ve vážné hudbě byl poslední romantik z Finska, Jean Sibelius. Reflektuje podle tebe jeho hudba něco i ze současného Finska? A považuješ sám sebe za romantika? Nebo realistu? Mystika? Zen buddhistu? Nebo nic z toho?

SK: Mám rád mnoho druhů hudby a dávám přednost různým z nich podle situace a nálady. V ateliéru obvykle poslouchám vážnou hudbu a silné filmové motivy. Zejména jsem si oblíbil Hanse Zimmera. Často si vybírám hudbu tak, aby mě dostala do nálady té malby, na které zrovna pracuju. Může být velmi silná, ale i smutná nebo minimalistická. Řekl bych, že Sibeliovy skladby reflektují spíše finskou přírodu než současný finský národ. Finové jsou bohužel někdy celkem vzato povrchní, stejně jako lidé na celém světě v důsledku společenských médií a globalismu. Sám sebe považuju za romantika i realistu. V běžném životě jsem realistou, ale jsem docela empatický a mám představivost a tvořivost dítěte, což ze mě zároveň dělá beznadějného romantika.

TV: Další otázka se týká péče o duševní zdraví. V České republice je zrovna velmi populární laponský přístup Otevřeného dialogu k léčbě schizofrenie. Ten je velmi úspěšný v prevenci jakékoliv takové diagnózy. Slyšel jsi někdy o Jaakko Seikkulovi a jeho týmu?

SK: Musím na tuto otázku odpovědět po pravdě a s ostychem záporně. Já jsem totiž žil asi tři roky v Laponsku a studoval jsem umění na stejné univerzitě, kde přednášel Seikkula. Ale mám radost z toho a jsem i trochu hrdý na to, že je jeho metoda známá a používaná u vás v České republice. Možná se s ním někdy setkám a namaluju jeho portrét. To by bylo velmi zajímavé, protože toho při takovém procesu o daném člověku hodně zjistíš.

TV: Souhlasil bys s takovýmto výrokem: „Čím víc toho umělec dosáhne (na své nevědomé cestě k mistrovství), tím víc se vzdaluje normálnímu životu, což ho posléze zmučí do takové míry, že to dále prohloubí jeho mistrovství.“?

SK: Ano, s tím souhlasím. Ačkoliv si nejsem jistý tím, že by se mi to dělo. Ale znám některé velmi talentované umělce současnosti nebo i minulých dob, kteří měli emoční problémy kvůli tomu, že dávali příliš mnoho ze sebe ve prospěch nekonečného zlepšování vlastní práce.

TV: Jaký je tvůj oblíbený živel? Voda, vzduch, země nebo oheň?

SK: Voda. Když jsem byl malý, žili jsme v blízkosti moře a trávili spoustu času na člunu a na malých ostrovech. Měl jsem dokonce i malou plachetnici a moře na mě zanechalo trvalý dojem. Dnes žijeme u malého jezera, které je úžasné se vším tím ptactvem a v měnících se ročních obdobích. V zimě se každý den procházíme po ledě, nebo na něm běžkujeme. Voda mi dodává vážnost.

TV: Mohl by ses s námi podělit o nějaký příběh ze svého života? Ale buď opatrný, tvá odpověď by mohla být záminkou k dalšímu souboru otázek…

SK: No, největší příběh se asi teprve stane, protože v příštích měsících očekáváme přírůstek do rodiny. Je mi teď 45 a dlouho jsem si myslel, že mé malby budou jedinými dětmi, které po mě zůstanou. Nikdy dřív jsem neměl zvlášť silné nutkání mít děti, ale nějak to teď cítím jinak. Asi se v této době začínám dívat zpět na mé vlastní dětství a vzpomínám si na čas strávený s tátou, ke kterému jsem vždy s pýchou vzhlížel. Nakonec, až se proměníme v prach, zůstane z nás jen láska, kterou jsme dali, ve vzpomínkách těch, kteří jsou nám nejbližší. To je něco jako cesta k nesmrtelnosti, protože život nemá jen materiální rozměry.