Tomáš Vaněk | Příběh

Myslel jsem si o sobě, že jsem Ježíš Kristus

Tomáš Vaněk (37) má paranoidní schizofrenii, přesto pracuje a žije tím nejlepším způsobem, jak mu jen nemoc dovolí. V dětství byl svědkem rozvodu rodičů, na vysoké škole měl problémy s pochopením a do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích jej policisté odvezli v poutech.

Jaké jsi měl dětství?

Neměl jsem moc harmonické dětství, rodiče se rozvedli, když mi bylo deset let. Také bylo nepříjemné, že se o mě přetahovali, nejdřív jsem byl přibližně půl roku po rozvodu u mámy, pak jsem se o jednom víkendu rozhodl, že budu bydlet u táty. Máma mi přivezla tašku do školy a ve dveřích se rozbrečela. Chtěl jsem za ní vyběhnout, ale táta mě zadržel. V dětství jsem neměl žádnou podporu u táty, byl jsem přeborníkem Čech do deseti let v šachu, který on nepovažoval za sport.

Co bylo v té době nejtěžší?

Těžké bylo, že jsem se ve věku, kdy člověk čeká spíše vedení od druhých, musel sám rozhodovat o tak důležitých věcech. Po nějaké době jsem se vrátil k mámě a babičce. Rodiče se navzájem skoro až vytěsnili, ale já osobně mám s nimi dobré vztahy. Jsem takovým středem rodiny, už od dětství jsem si musel zvykat na roli prostředníka.

Jak vzpomínáš na pubertu?

V té době jsem neměl žádné milostné zkušenosti. Možná to bylo tím, že jsem měl doma průchozí pokoj a prostředí u nás doma bylo docela asexuální. Vztahy s holkama jsem kazil, nikdy jsem se neodhodlal na holku sáhnout, když byla příležitost. Na gymplu už mi bylo lépe než na základce, vždycky jsem se celý rok těšil na letní šachové turnaje, kde jsem byl svobodnější než doma. Mohl jsem pít, kouřit, ponocovat a bavit se s přáteli.

A to jsi doma nemohl?

Asi ne. Velkou změnou pro mě bylo stěhování až do Prahy, kam jsem šel studovat Komparatistiku. To mě zprvu bavilo, našel jsem si nové kamarády a škola mi šla. Pak mě ale vyhodili od jedné zkoušky a já na půl roku odešel studovat Teoretickou ekonomii na FSV. Tam jsem si celou dobu mezi o dva roky mladšími lidmi připadal jako na návštěvě, jako pozorovatel. Pak jsem si našel přítelkyni, a z FSV odešel. Vztah s Alenou byl divný. Když jsme byli v kavárně, seděl jsem s rovnými zády, protože to byl můj zvyk. Ani jsme si moc nerozuměli. Na ulici jsem jí zatahal za vlasy a ona se urazila. Abych to napravil, šel jsem s ní ještě do jedné hospody a pak mezi námi něco proběhlo. Ona si pak myslela, že spolu chodíme, ale já jí oznámil, že nemám rád lidi. Dostala se do Bohnic, kam jsem jí zavolal a zeptal se, jestli si mě nechce vzít.

Svatba se nakonec nekonala. Jak jsi snášel rozchod?

Byla to hodně těžká zkušenost, stejně jako život s ní. Bydleli jsme s Alenou a mým nejlepším kamarádem ve Strašnicích ve sklepním bytě, rád na to vzpomínám. S Alenou jsme se pořád jen váleli v posteli. Od té doby jsem začal studovat pomaleji než předtím, práce mi už nešla a ani jsem se na ní nesoustředil. Sklepní byt jsme pak opustili, když nám vyrostla za gramofonem houba. Mezitím jsem se pokoušel asi šestkrát vztah ukončit, rozcházeli jsme se a vraceli se k sobě. Nakonec se rozešla se mnou Alena, a to bylo definitivní.
Po rozchodu jsem byl čím dál tím víc doma a začal studovat pornografii, která se mi i promítala do života, takže jsem nakonec na vysoké škole napsal diplomovou práci o Znacích (Sadomasochismu) a Melancholii.

Setkala se taková práce s pochopením?

Většina mých prací se nesetkala s pochopením, většinou po mně profesoři chtěli ucelený a formálně dokonalý text. Já jsem jim ale posílal texty rozplizlé a bez struktury. Vždycky po mně chtěli lepší verzi a já jim posílal texty, které se zdály dobré jen mně. Jednou jsem se ale rozhodl, že napíšu formálně dokonalou práci, a ta se konečně líbila. Mě ale zklamalo, že mi vyučující neřekl nic k obsahu. U diplomové práce se konečně povedlo, aby text bez struktury univerzitou prošel.

Jak vypadal tvůj život po vysoké?

Po škole jsem začal chodit s Aničkou. Neustále mě kontrolovala, držela mě při zemi. Donutila mě přestat kouřit a já se začal vzdalovat od přátel, až jsem s nimi po špatném zážitku po marihuaně přestal mluvit úplně. Bylo to na literárním čtení, kde jsem četl moje povídky a moc mi to nešlo. Poprosil jsem tedy o marihuanu. Dopadlo to tak, že jsem se pozvracel a pak začal mít pocit, že mě chtějí přátelé obětovat. Můj nejlepší kamarád tam četl divadelní hru, která se mi zdála jako parodie na mou osobu. Rozdal kamarádům jednotlivé role, dělali si legraci i z mých textů, které nemohli znát. Proto jsem měl pocit, že mě chtějí zesměšnit a obětovat a že tam požádali zlé síly, aby jim daly nahlédnout do mé duše. Nakonec mě Alena odvezla taxíkem. Stalo se to asi tři měsíce před mou první a zatím poslední psychickou atakou.

Co jsi v atace prožíval?

Nejdřív jsem si myslel, že mám syndrom spánkové apnoe, že v noci nemůžu dýchat. Zdálo se mi, že jsem se z této nemoci už vyléčil, a tak jsem chtěl léčit ostatní. Chtěl jsem na tom vydělat i nějaké peníze, chtěl jsem založit firmu na kyslíkové masky. Další den jsem si myslel, že jsem Ježíš Kristus a umím léčit lidi dotykem. Volal jsem kamarádkám, že je přijdu vysvobodit. Když viděla můj stav po návratu z práce Anička, rozbrečela se a utekla do parku volat mé mamce, aby přijela. Říkal jsem jim, že zavoláme psychiatrovi Jarolímkovi. Bylo už devět hodin večer a on byl stále ve své pracovně. Nejprve řekl, že máme přijít za čtrnáct dní, ale mamka se s ním nakonec dohodla na příjezdu hned druhý den ráno. Věděl jsem, že bude konec světa, takže jsem se na to setkání ani moc netěšil. Ráno přišlo hrozně rychle. Cestou do sanatoria Ondřejov jsem začal vyšetřovat vraždu, o které jsem se dočetl v novinách. Pak jsem chodil kolem domu, schovával se před helikoptérami a kladl lidem ruce na čelo.

Co si pamatuješ ze setkání s doktorem Jarolímkem?

Byl jsem hodně roztěkaný, strhnul jsem mu obrázek z nástěnky a pak ho přímo obvinil, že tají vraha v té mediálně známé kauze. Doktor Jarolímek se mnou mluvil v pracovně a já mu chtěl ukázat, že jsem mu už o bludech schizofreniků psal. Nechtěl mě ale pustit k počítači, tak jsme se trochu pošťuchovali. Pak přijela policie, záchranáři a vyjednávač, pan Pošmourný. Tomu jsem nakonec chrstnul vodu ze skleničky do obličeje, protože odmítal odejít a neustále mluvil. Policisté se ke mně rozběhli, srazili mě na zem a nasadili pouta.

Jak jsi prožíval hospitalizaci v Bohnicích?

Doktoři mi řekli, že mám schizofrenii, že nedokončuji věty, když se mě na něco ptají a že se zasekávám. V blázinci jsem vyšetřoval aféru s kokainem, který podle mě pašoval pacientům doktor Jarolímek v tužkách a slaných tyčinkách. Pod vlivem léků se ty myšlenky začaly vzdalovat. K posteli mě přivazovali jen zpočátku na pavilonu 27. Prvních čtrnáct dní si nepamatuju vůbec, dali mi nějakou uspávací injekci. Byl jsem hospitalizovaný přes dva měsíce a další rok trvalo, než bludy trochu vymizely.

To už máš dnes za sebou?

Už je to 8 let, co jsem byl v léčebně a vracet se tam nechci. Mezitím jsem se přestěhoval, našel si novou přítelkyni a co je novinka, i několik prací. Jsou v oboru duševního zdraví. Mám také hodně nových přátel, jsou sice také de facto duševně nemocní, ale já už vlastně ani moc nepoznávám nějaký rozdíl. Přijde mi, že to mám v hlavě líp srovnané než před nemocí, a ani mi nepřijde, že bych měl třeba horší paměť nebo tak něco. Možná potřebuju víc odpočívat.

A co koníčky? Vrátil jsi se třeba ke čtení?

Číst mě moc nebaví, ale to asi způsobila univerzita, kde to byla povinnost. Většinou čtu jen texty, které se mě nějak týkají. Zato ale hodně píšu, mám pocit, že jsem se i posunul v těch povídkách k větší srozumitelnosti, ke konci roku 2019 by mi měla vyjít kniha kratších textů. Taky mě baví počítačová grafika, prolínání různých obrazů a fotek, občas i vystavuju. Periodicky přestávám a začínám hrát šachy. Ale mým největším koníčkem je v současné době novinářská práce.

Takže jsi ve svém životě spokojený?

Já teď vnímám život trochu jako hru. Jak jsem dřív hrál ty šachy, pořád mám pocit, že někdo musí vyhrát, buď já, nebo život. Dokonce i moje kniha se tak má jmenovat: Hra na život. Chtěl bych, aby to nebyla jen hra, chtěl bych zažívat věci doopravdy, na druhou stranu je dobré být někdy v nějaké ochranné bublině spokojenosti s tím, jak to je. Každý den nemusí být úplně převratný. Často cítím obrovskou duševní tíhu a bolest, ale nezřídka prožívám i stavy euforie, za které jsem vděčný. Těžko se mi to říká, mám pocit, že bych to měl aspoň zaklepat na dřevo nebo tak něco, i se za to stydím, ale nakonec musím přiznat, že spokojený doopravdy jsem.