Poslední hodina Lady Šémové

Katafalk stál tam, kde vždycky, jen jsem nevěděl, co to vlastně je. A Lada mě napomínala, ať jsem pozorný, že to nejlepší teprve přijde. Jenže to nejlepší už přišlo, když jsem si zarazil zrcátko za gumu pantofle. A díval se na její stehna tak trochu zespoda. Byl jsem snad úchyl, ale nemělo to dlouhého trvání, tenhle život nebo hra na něj. Obdivoval jsem její havraní vlas, ale kdo kdy viděl hnědého havrana? To už spíš šedého. Já měl vlastně také hnědé vlasy, tak je možné, že jsem nakonec žmoulal v ruce exemplář vlastní kštice.

Miloval jsem ji? O tom nemůže být sporu, že jsem ji nemiloval. Jen ty přenosové věci, například přenosový vůz České televize, ve kterém jsem ji málem políbil. Naše terapie a hra na hodiny angličtiny. Lady se člověk zkrátka jen tak nenabažil. Stejně jako mě. Byli jsme v tom strašně podobné osobnosti. Na trávníku se smělo ležet a já jsem ji poprosil, jestli bychom si mohli odpočinout. Znuděně odfrkla, sedla si a stáhla si mě na sebe, zřejmě jen proto, že měla pocit, že už si sám nedokážu ani sednout. Trávník byl plný žížal a jiné havěti. Slepýšů, hlemýžďů a dobře ukrytých, oboustranných škvorů. V té trošce bahna se nám to dobře dělalo, nutila mě k tomu, život není jen o citech a hezkých emocích, říkala vždycky při terapii na úkor mé paní. Lada byla číslo.

Byl jsem také číslo. Stejně jako má prababička, která přežila Osvětim. Bylo potřeba se v tom všem znova zorientovat:

Katafalk stál tam, kde vždycky, jen jsem nevěděl, co by to mělo být. Možná nějaký samovar. A lady mě napomínala, ať jsem na pozoru, že to nejlepší teprve přijde. Jenže to už tu bylo, když jsem si zarazil zrcátko za gumu pantofle a obdivoval její pevné nohy. Už jsem byl jejím žákem, jenže se mi to trochu zajídalo. Úchyl, prostě úchyl, co zkoumá v prstech její vlas, bože tak havraní, tak šedý, až jsem pojímal podezření, že je můj.

Miloval jsem ji? O tom nemůže být sporu. Jen jsem to považoval za přenos, naše terapie byla rozverná jak hodina angličtiny se sexem za trest. Lady se člověk, byl-li jsem člověk, zkrátka jen tak nenabažil. Byli jsme strašně podobné osobnosti, jenže na trávníku bylo místo jen pro jednoho z nás. Byl plný žížal, slepýšů, hroznýšů a jiné havěti. Co mi však dělalo starost, když jsem ji líbal na uši, byli oboustranní škvoři. Chvíli seděla ona a já stál, pak zase naopak. Bylo to smyslné jak Máchovy metafory. V té trošce bahna, do kterého mě stahovala, se hezky hovořilo o emocích. O terapii na úkor mé paní a na úkor všeho, na čem jsem si zakládal. Lady byla číslo. Stejně jako má prababička, která vařila z kostí a žrala morek, tam někde v Osvětimi. Chtělo to ještě trochu přeformulovat:

Samovar stál tam, kde předtím katafalk s mrtvolou, nevěděl jsem prve, co to je. Teď mě to trochu vystrašilo. Poslední hodina u Lady a zrovna katafalk. Alfa Romeo a Omega Julie, nebo naopak. Psychotická grandiozita operních hrdinů. Lada mě napomínala, měla to taky ráda, si na něco hrát. A já si zarazil zrcátko za lem pantofle a obdivoval její nohy jak na základní škole. Byl jsem trestně odpovědný za každé slovo a ona mě kárala. Byl jsem malý úchyl a jejím úkolem bylo udělat ze mě muže, který se za to nestydí.

Miloval jsem ji? O tom žádná. Jen jsem se jí ještě nenabažil, a už mi ji brali, naše hodiny se chýlily ke konci jako každá dobrá terapie. Byli jsme v sobě a už to mělo jít zase stranou, to bylo zvláštní, jak ke mně přirostla, opačně to možná nefungovalo. Byl jsem pro ni jeden z mnoha, kterým se snaží vnést do života trochu radosti a pořádku. Co mi však dělalo starosti, když jsem ji jako obvykle líbal na uši, byli oboustranní škvoři. Enkidu v sukni. A v podprsence. Proboha už dost. Kašlu na trávník, nemohu se z toho mravního bahna vyhrabat, nemohu milovat svou ženu, ne teď, když se rvu z Lady a ona ze mě, taháme se za vlasy, musíme od sebe, jen nevíme jak. Láskyplné emoce jsou Osvětimí dneška, čísla na předloktí, v mobilu, v posteli, ve všem. Už nemohu dál, nechci ani znovu recitovat totéž, Lada Šémová mě napomíná, já však usínám a hlavu mám na prsou ženy, která zvítězila.

Samovar na katafalku, bahno na trávníku, hlemýždi slepýši hroznýši lidé, sen a spaní, s gumou i bez ní, s ní i sám, konečně bez zrcátka to nejostřejší z nás, Alfa Julie a Omega Romeo. Poslední hodina probíhá tak, že jí to čtu. Už se onehdy před ženou vyjádřila v tom smyslu, že v případě láskyplných emocí musí být s terapií konec. K čertu s tím. Kašlu na trávník, nevěřím na prababičku, ani na čísla, jen ji líbám na uši v myšlenkách a konečně sám sebe chápu tak, jak Lada vždycky chtěla. Ne jako oběť, ani jako kořist, ale jako toho, kdo rád usíná s její hlavou na hrudi, svůj a stůj co stůj s pramenem jejích vlasů mezi prsty. Lada se mračí, asi jsem zase přebral, přestřelil, minul a nepobral. „No jo, terapie je obraz života,“ říká mi nakonec a loučíme se stiskem ruky.