Několik pět tajných barev

Věrce

Musíš milovat zrovna pivoňky
křehké, rychle vadnoucí květy
které nejsou na prodej
proto jsi je ukradla
sousedce ze záhonu
před panelákem
může si za to sama
že je zlá
tvá rozkvetlá pomsta
se teď směje smíchem zhulence
na stole pod tvým oknem
rozpustile hází okvětními lístky
jako slovy jedné tvé básně
„dejme tomu, dejme tomu
že zítra bude jaro,
stejně to tady ve městě
nikdo nepozná“

Kláře

Nešťastná vosa
vylisovaná mezi kelímky
od našich limonád
vosa přepadená těsně před večeří
v sousedství tvého nakládaného hermelínu
další tři vosy bojující o tvou nepozornost
ty věčně nadskakující, házející rukama
zapichující vidličku i s hermelínem do trávníku
vosy nade vším, ve všem, málem v nás
jako všudypřítomný Bůh všemohoucí

 

Mým sourozencům

Kreslené autíčko
s komiksovými postavičkami
mých rodičů a veselých sourozenců
se posouvá filmovými okénky
jede tunelem
jedeme do Itálie
svaté země mých dětských dní
je vidět jak postavičky dětí
postupně zavírají své roztomilé pusinky
zadržují dech
schválně kdo vydrží nedýchat
až na konec tunelu

 

Věrce II

Bereš do rukou sbírku jejích básní
do svých starých tvrdých rukou
jak orel přelétneš zemský povrch jejích textů
a veden kompasem náhody
ulovíš jednu její báseň
bystrou a přilnavou až k uzardění
a ulevíš si slovy
„to je dobrý, to jsem rád“

 

Anetě

Strkáš před sebou svého novorozence
prokazuješ se jím jako odznakem moci
Ale jsi jen dalším vítězem nade mnou
zatáhla jsi mi oči fialovým závěsem

Dlouho jsme se neviděly ale ty jen
řekneš pár slov a s odkazem na novorozence
odcházíš jako po molu do svého kupé
s přebaleným triumfem mé vlastní prázdnoty

Já osiřím v uličce a otevřeným oknem dýchám
tesknou, nekonečnou svobodu
Venku na poli se válí slamění šneci
je hutný prázdninový den

Řekla jsem ti „to je hezké že máš dítě“
a vlastně se radovala, že jedna z nás
nechala válet svou schizofrenii
zastřelenou v polích
kde sláma dál rozmarně trčí
vstříc chundelaté obloze

 

Lucii

Tato taška není ani
zdaleka tak těžká
jako život bez knih
píše se na tvé tašce
jak těžký je podle této rovnice
život s knihami?

 

Ondrovi

Ten krámek měl otevřeno
a neměl ani vyprodáno
ale stejně ses vrátil bez jídla
dost neobvykle na mladého člověka
jsi zapomněl pro co jsi šel
řekl jsi „to proto, že jsem potkal královnu víl.“
Všichni jsme věděli, že to není výmluva
a dokonce ani halucinace
je to prostě jen královna víl
na krásném místě
v psychiatrické léčebně
kde všechny namátkou potkané
pohádkové postavy jsou skutečné