Terapeutická skupina

Tak, a už to přichází. Po dlouhých minutách čekání se odebíráme do místnosti. Většina lidí má vykulený zrak a snaží se navzájem se sobě vyhnout, a ani se nechtějí navzájem třeba jen prstíčkem dotknout košile nebo sukně. Jako kdyby šli na koncert vážné hudby a ne na zásadní setkání, které může mít vliv na jejich “zdravou” budoucnost. Jen volně dýchat, i když to moc nejde, protože na skupině je vždy zavřené okno, asi abychom navzájem v otevřených ústech uviděli své zuby. Těmi se dnes asi pojídat nebudeme, naopak se máme navzájem uklidňovat, že máme podobné zážitky a jsme tedy aspoň trochu normální lidé. Lékař si rychle bere slovo. Je to jako bychom byli soustředění před hokejovou třetinou, sedíme v kruhu a lidé se navíc na židlích ještě vysunují dopředu, aby lépe slyšeli. Poslouchám taky, co lékař říká a jak na něj reagují další nemocní. Zatím nic neříkám, ale vzhledem k tomu, že jsem tu nalezl dvě tři pěkné slečny, taky se mi zachtělo promluvit, abych zapůsobil. Zápas se ale vede dál, lékař zatím zvládá rozdávat moudra a viditelně chce vyslechnout všechny přítomné. Všímám si slečny, která se po mně dívá a ruku má ve vlasech a na krku, což je prý znak zájmu. Brzy si tedy šikovným grifem beru slovo, ale k té věci nemám asi co říct. Něco povídám a pak to popírám, “má” slečna si odkašle a já raději s bodavým zrakem hledím do koberce. Dnes jsou ale všichni opravdu nějak víc povídaví a tak si připravuji svůj kanón na druhý výstřel pomaleji. Lékař ale dokázal v jednu chvíli téměř všechny rozesmát a já kvůli tomu ztratil nit. I “moje krásky” se smějí od ucha k uchu, tak je teď nechci rozladit politikou. Naštěstí si ale uvědomuji jednoho “boxera”, který je potetovaný snad všude po těle. Všímám si, že inteligenční kvocient mezi námi může být široký, ale jeho lopaty jsou dvakrát větší než moje pěsti. Toho raději popuzovat nebudu. Začnu tedy povídat o tom, co se dá dělat v létě. Jako pravý paranoidní schizofrenik povídám a létám od jedné věci ke druhé. Nejdřív si všímám lékaře, jak na mě zírá, pak i ostatních, kteří nevěří tomu, co slyší. Suchý kašel, podobný tomu koronavirovému, se ozývá ze všech stran. Jen jedna paní se na mě dívá s úsměvem a pochopením. Lékař chce přehodit výhybku řeči, já ale pokračuji, až nakonec i nohy mých sousedů se dotýkají mých kotníků s intenzivním kopáním a já raději přestávám. Lékař vstává, aby nám něco ukázal na tabuli, to ale už příliš nevnímám. Vrávoravě vstávám taky a snažím se otevřít okno, které bylo jistě zavřené už po několik let. Lékař mi klepe na rameno, že se to už dlouho nikomu otevřít nepovedlo. V rukou má ukazovátko a jistě si bryskně všímá mého schizofrenického zraku. Chvíli oba stojíme a já se raději sesouvám na koberec. Naštěstí mě probouzí jedna “moje” slečna rázným poklepáním na tvář. Nechám se nalévat a oblévat vodou a usmívám se jako na střídačce po zápasu. Skupina pro dnešek raději končí a těším se už na tu další.