Texty ze srpna 2021 – II.

10.8.2021

Tam kde láska a sebeúcta chřadne a nastává chaos a zmar, tam děsivé dny nejenom duši tíží a život je najednou jiný i v subjektivním prožitku denní reality a bolí, ach a hodně bolí a člověku se nechce najednou ani žít. Tak tam se musí člověk zastavit a zamyslet se, čím to je. Nemocí, či začarovaným kruhem života, který jen naplňuji a proto trpím, nebo vrozený pesimismus. V každém případě by měl člověk uvažovat o změně života, i když to zní a také se realizuje hodně těžko a kolika z nás se to podaří. Ale člověk pro klid v duši by se o to měl alespoň pokusit. Už to je taková malá výhra sama nad sebou. A stejně tak jako děti, které jsou oblíbenou potravou např. všemožných komárů atd… a pod… a vlastní smrt je jedním z darů, které křižují skrze jejich svět i ten náš, tam a zpět v oblasti jednoho z typů smrtelnosti, tedy života “svého”, která ti ho jako jedna ze složek reality a tedy i tvého jsoucna, tedy existence, nabírá na vědomí jeho např., nejenom na tělo šité existenci. Tedy “kompletního” tvého současného jsoucna, které podléhá evoluci časoprostoru, délkou žití a budoucí stavbě či stavbám, tak jak se během života stává “život” jedinečným, tedy svým a nebojí se tvořit a “žít”, tedy sen každodenní radosti mít. Toť štěstí velké. Aspoň pro mě. A umět přijmout názor či myšlenku druhého a skrze dialog, povídání, debatu, přemýšlení o samotě, či komunikaci i ten mimosmyslový se umět obohatit a přijmout hlavně to pozitivní, tedy to co mně dává smysl do života a vím, že nejsem otrokem ani sebe samého a mám rád život, protože si to zaslouží. A je jedno jestli zemřem nebo se “vtělíme” do budoucna, či že něco z reality zaniká a jiné vzniká. A to je podle mě proto, aby jiné přišlo na scénu. A také je možné se “deatomizovat” např. A co si budeme nalhávat, že když existuje např. duch jedince, tedy jeho duchovní já, tak to podléhá svému uchopení zákonů či zákona, např. jednoty ducha a jeho vliv na řád na okolí existujícího vyššího celku, nejenom existence, ale i boží vůle a která je v některých z nás hýčkána, jako to tvořící. A to má zjevně naplnění tisíci až miliardami variant možné tvorby a vznikající reality a samozřejmě různého druhu jsoucího i reálného. Tedy např. já nejraději píšu, ale nebráním se i jiné seberealizaci. A tak do budoucna můžeme doufat, že i kdyby nastaly zase “černé dny”, tak už mám zkušenost, že se to dá vyléčit. A tak jak si vede člověk svůj život a dá mu první jasný směr, co vyvíjet do budoucna a tedy na čem pracovat i na poli hluboké realizace myšlenky, či citu, slova, časoprostoru, božího světa, pravdě a samozřejmě” řemeslu”, jako velkému umu na poli realizace myšlenek, projektů, plánů, staveb, zkrátka realizace objeveného, tak by měl býti i oporou druhým atd… A nejenom politicky, či myšlenkově, ale i srdcem a vlastní odvahou řídit základem svůj svět, který máme každý z jiného soudku a který může být čas od času minimálně bolestivě prožíván, jindy kvést a chutnat po třešních, či jiné kráse bytého. Atd… Amen. Jimi

10.8.2021

Vesmír je vlastně taková malá země, kde je možné mnohé. A proč malá? Souvisí to např. s tím, že vypadá podle svého a opakováním principu zrození a smrti má každý “svoji kotvu”, kterou např. v přístavu stabilizuje svou loď, aby zůstala na místě a neodplula na otevřenou hladinu, tedy hloubku, někdy i daleko od břehu. Kotva prostě “stabilizuje”, tedy “kotví”. Ale kotvit se dá i na “hluboké vodě” a kotva může doprovázet skrze svoji existenci i pozemní stavby, či vesmírné, kdy kotví ve více dimenzionální sféře a časoprostoru např. A umožňuje existenci a možná i “život”. A má navíc i ten dar konečnosti minimálně na poli existence tohoto typu, tedy svůj ráz a po něm přichází nové a budoucí a z již “žitých” např. časově “zkušený”, tedy už nějakou tu cestu životem za sebou mající např. Člověk, či mravenec, nebo sup atd… se vydávají na cestu, která je jim vlastní. Ale také lze překročit vrozené a vyvinout zcela nové, těžko polapitelné a pochopitelné vlastnosti týkající se vlastního světa, např. cestování časoprostorem skrze sílu myšlenky či stroje, kterým jsem se vydal já sám na svoje rozhodnutí. A riziko nového může být minimální, když si člověk dá práci a myšlenku, tedy např. nové tedy mé se zhmotní. A jak na to reaguji a jestli “nebourám” a jestli to má třeba i nějaký vyšší smysl např. korelovaného, tedy grafického, či božího formátu existence a např. psyché, tedy duše či mysli jsoucného a samozřejmě i různé to tělo, které odpovídá svému vývoji a není rozhodně jediné existující. A pak to co jsem já i specificky, tedy s tím co patří výhradně ke mně, k mému druhu existence, tedy bytí a co mě může charakterizovat. A já jsem ve své podstatě člověk, tedy to jsem dostal do vínku, ale na druhou stranu jsem hodně věřící a tak i vesmír mně přijde, jako taková “kouzelná oblast” z nějaké části své existence, kterou miluji. A tak “život” nemusí být jenom o lovu či chování zvěře na jedincovu potravu, i když to je zde naprostý mainstream, ale svoboda pro kterou pod kterou existujeme je silnější než věčný žaludek a staví i tvůj budoucí život do jiných tajů zákonů a jejich výkladu a kam se i ty jednou posuneš, budeš- li mít trochu štěstí. A je jedno jestli to bude před smrtí, či po smrti, tedy skonu. Prostě až se to stane, tak se to stane. Tak např. vesmírná turistika za 2000 dolarů skrze i stroj. Toť realita snad i blízké budoucnosti. V tomto případě klasický rodinný výlet po okolí jedincově a s návratem domů. I když kdo ví, kde bude můj domov, jestli na cestách, nebo na planetě zemi, či jinde. Ale mít domov je určitě fajn. O tom žádná. A tak co si na závěr říct o kosmíru, tedy vesmíru dalšího? Snad, že to co máme společné je na druhou stranu jiné a jako když baletka tančí labutí jezero, tak hvězdy tančí rokenrol. Zhruba tak. A to je jedním ze smyslů jejich života, tedy existence. A ať žije víra v kosmos, tedy vesmír, jako pralátka všeho možného. Howgh. Amen. Jimi