Městské krajiny Willema van Genka

Interview s Jackem van der Weide

Objevili jsme pro českou veřejnost velkého umělce. Setkání s dílem Willema van Genka, který je i po smrti vykazován za hranice normality, probíhá v českém prostředí poprvé v časopise Na scestí.

Co pro vás znamená van Genkovo umění?

Velmi mnoho. Podle mě je jedním z nejdůležitějších umělců 20. století. Jeho práce jsou technicky virtuózní, vysoce originální, často nesmírně intenzivní a neuvěřitelně různorodé. Pokud srovnáte jeho rané městské krajiny s trolejbusy z odpadních materiálů, které vytvářel v 80. letech, budete mít před očima na jedné straně rozrůzněnost jeho tvořivosti, ale zároveň uvidíte i vztah mezi těmito dvě úplně odlišnými uměleckými formami. Je těžké si představit, že jsou výsledkem tvorby stejného umělce, ale zároveň k sobě neoddiskutovatelně patří.

Willem van Genk se nakonec stal důležitou osobností směru outsider art. Není to paradox?

Na úvod bych řekl, že nemám rád nálepky jako je „outsider artist“ nebo „art brut“. Zdůrazňují příliš osobu umělce a jeho údajné „outsiderovství“ na úkor jeho díla. Vezměte si například někoho jako je Vincent van Gogh: rozhodně měl vážné duševní problémy, ale nikdo by o něm neřekl, že to byl „outsider artist“, ani by nepovažoval jeho dílo za „art brut“. Samozřejmě můžete k jeho dílu přistupovat s tím, že zohledňujete jeho duševní stav, ten by však neměl toto jeho dílo vymezovat. Takže pokud vynecháte tu nálepku „outsider art“, paradox zmizí. Willem van Genk byl velký umělec a jeho dílo si zaslouží velkou pozornost, ale toto dílo není definováno jeho společenským postavením nebo duševními problémy.

Jaké jsou kořeny Willemovy kreativity a světonázoru?  

Willem van Genk se narodil v roce 1927 do katolické rodiny jako nejmladší z deseti dětí. Byl jediným chlapcem, takže měl devět starších sester. Matka mu umřela, když mu bylo pět let. Když v Nizozemí v květnu 1940 vypukla 2. světová válka, bylo mu třináct, a na konci války osmnáct. Myslím si, že toto období pro něj bylo zásadní. Po válce skončil v chráněné dílně, kde musel dělat ubíjející práce za velmi nízký plat. Byl dobrý pouze v kreslení a tomu se také dál po celou dobu věnoval.

Jaké životní události měly za následek, že se Willem stal umělcem? A jaká část jeho osobního příběhu je pro vás důležitá?  

Domnívám se, že to byla kombinace životních podmínek, které jsem zmiňoval, spolu s jeho uměleckým talentem, co ho předurčilo k umění. Jak už jsem zmínil, primárně se zabývám dílem. Umělcův osobní příběh k němu samozřejmě přidává další rozměr, ale ne o mnoho více. Willem van Genk trpěl určitými poruchami už od útlého věku, ale smrt matky, rodinná situace v jeho mládí, 2. světová válka a pracovní podmínky určitě také sehrály důležitou roli v rozvoji jeho umění.

Takže osobní příběh tohoto umělce vaše myšlení o něm nijak neinspiruje?

Co považuju za velmi pozoruhodné, je jeho rodinná situace, s devíti staršími sestrami. A také jeho vztah k otci, Jozefu van Genkovi. Obvykle se o jeho otci říká, že byl ze svého syna velmi zklamaný a že ho často mlátil. Ale myslím si, že jejich vztah a stejně tak povaha jeho otce byly mnohem komplexnější. Jozef van Genk byl přísný katolík a náruživý anti-komunista, během 2. světové války sehrál důležitou roli v odboji a projevil se jako velmi statečný a společenský člověk. Právě tyto dvě stránky jeho otce mohly Willema velmi mást, nehledě na roli, kterou sehrály v jeho uměleckém rozvoji.

Slyšel jsem, že se Willem vzdal komunistického přesvědčení po okupaci naší země, Československa, v roce 1968. Bylo i jeho umění nějak angažované?

Willem van Genk nebyl přísně vzato komunistou. Na jednu stranu byli komunisté krátce po válce v Nizozemí celkem populární, a to díky jejich zapojení se do odboje. Na druhou stranu se Van Genk jako dospělý cítil být méněcenným členem společnosti a domníval se, že v Sovětském svazu by se stal právoplatným občanem. Tyto dva aspekty způsobovaly, že ho komunismus přitahoval. Ale podobně jako mnohým dalším podporovatelům komunismu, i jemu ukázala okupace Československa v roce 1968 skutečnou povahu Sovětského svazu. Nemyslím si, že by jeho umění bylo angažované ve společenském smyslu, to už spíše v osobním: chtěl, aby ho lidé uznávali a chtěl žít „normální“ život.

V jakých ohledech je váš pohled na dílo Willema van Genka specifický?  

Jak jsem říkal, jsem proti nálepkám jako je „outsider art“. Na Willema van Genka je téměř vždy nahlíženo z této perspektivy, a podle mě se jeho dílu takto nedostane spravedlivého uznání. Dokonce ani největší umělci, jejichž dílo je klasifikováno jako outsider art (vedle Van Genka třeba Adolf Wölfli nebo Henry Darger), se této nálepky nikdy nezbaví. Je to problém? Podle mě ano. Umisťuje to umělce, a tím i jeho umění, do určitého kontextu. Kontextu, který stojí v cestě důkladného promýšlení jeho díla a který se postará o to, že je tu vždy přítomna jakási zeď mezi jeho dílem a mainstreamovým uměním. Slovy jednoho amerického kritika: Nahlížet na van Genkovo umění optikou jeho psychózy, je totéž jako zahrnovat obdivem to, co umělce činí „outsiderem“, na úkor kritického zhodnocení jeho uměleckého díla.

Měl Willem nějaký vliv na holandskou společnost a uměleckou komunitu?

Stěží. Znám pár umělců, kteří tvrdí, že jím byli ovlivněni, ale je jich opravdu málo. Velká retrospektivní výstava v amsterdamském Muzeu Outsider Artu, přispěla v letech 2019-2020 k jeho popularitě, ale také ukázala, že byl do té doby většině Holanďanů naprosto neznámý. A to je škoda. Každý zná Rembrandta, Vincenta van Gogha, Pieta Mondriana, Karla Appela, ale sotva kdo zná Willema van Genka.

Jak dlouho čekal Willem na to, než se jako umělec prosadí?

Až příliš dlouho. Willem van Genk měl svou první samostatnou výstavu v roce 1964 a později toho roku se několik jeho děl prodalo v Německu, ale poté zájem na dlouhou dobu utichl. V roce 1976 získal přístup k amsterodamské umělecké galerii Hamer, která se specializovala na naivní umění a art brut, a od té doby se věci postupně zlepšovaly a dostávalo se mu určitého uznání. Pak se ovšem dostal ke slovu mechanismus, který jsem už zmiňoval: jeho dílo dostalo nálepku, která předurčovala jeho pozdější přijetí. Pokud se podíváte na muzea, která vlastní van Genkova díla, téměř všechna se zaměřují na outsider art, art brut, lidové umění a podobně. Myslím si, že to není dobře.

Zcela souhlasím, že dílo Willema van Genka je fascinující. Byl možná outsiderem ve společnosti, podobně jako van Gogh, ale to neznamená, že by jeho umění bylo nějak méněcenné. Právě naopak. Mohl byste nám představit pár jeho děl a doprovodit je vašimi myšlenkami a pohledy?

Leningrad, ca. 1955. Collection Galerie Hamer, Amsterdam (photo: Clemens Boon).
Leningrad, ca. 1955. Collection Galerie Hamer, Amsterdam (photo: Clemens Boon).

Tohle je kresba Leningradu z poloviny 50. let. Willem van Genk to město nikdy neviděl, takže musel použít obrázkové pohledy a bedekry. V té době stále pracoval v chráněnné dílně a žil v malém penzionu. Po večerech chodil navštěvovat jednu ze svých sester a kreslil v jejím vytápěném obývacím pokoji na kusy papíru, které pospojoval lepidlem. Právě tam vytvořil většinu svých fascinujících městských krajin. Část z těch měst neměl vůbec příležitost vidět, například Moskvu nebo Tokio. V tomto kontextu je často citován holandský spisovatel W.F. Hermans, který o Van Genkovi už v roce 1964 poznamenal: Jeho kresby jsou strašně krásné, ale mnohým lidem budou připomínat něco, na co by radši zapomněli.

Schwebebahn Wuppertal, ca. 1965. Collection Vellekoop, Vlaardingen (photo: Museum van de Geest, Haarlem).
Schwebebahn Wuppertal, ca. 1965. Collection Vellekoop, Vlaardingen (photo: Museum van de Geest, Haarlem).

Willem van Genk začal v 60. letech malovat olejem na sololitové desky. Tato práce ukazuje stanici visuté dráhy v německém Wuppertalu. Van Genk byl fascinován všemi prostředky veřejné dopravy, a to obzvlášť když pro něj byly nové. Na obraze vidíme obrovské množství textů a reklam: na pivo, hudební vystoupení, dovolenou ve Španělsku, umělecké galerie, politické strany a tak dál.

De grote naïeven, ca. 1975. Collection Galerie Hamer, Amsterdam (photo: Clemens Boon).
De grote naïeven, ca. 1975. Collection Galerie Hamer, Amsterdam (photo: Clemens Boon).

Od konce 60. let se stávají díla Willema van Genka stále více komplexními. Maloval na malé sololitové desky, které pak ztloukal hřebíky do větších celků. Centrální obraz tohoto díla by se měl vztahovat k výstavě naivního umění v amsterodamském muzeu Stedelijk, ale vyobrazen je muž na veřejných záchodcích. A k vidění je tu mnoho dalšího, včetně série obrazů z výročního karnevalového průvodu ve městě Bergen op Zoom, kde se narodil Willemův otec.

Trolleybus, ca. 1980-1990. Collection Stichting Collectie De Stadshof, Utrecht (photo: Marcel Köppen).
Trolleybus, ca. 1980-1990. Collection Stichting Collectie De Stadshof, Utrecht (photo: Marcel Köppen).

V 80. letech Willem van Genk přestal malovat a věnoval se vytváření malých trolejbusů z odpadního materiálu. Tyto trolejbusy jsou obvykle asi 80 centimetrů dlouhé, jejich základ většinou tvoří lepenková krabice nebo její výřez. Na tento základ kladl všemožné materiály, které našel na ulici nebo odnesl z kaváren a kafeterií. V Nizozemí je jediným městem, kde dosud jezdí trolejbusy, Arnhem, odtud tedy téměř vždy pocházejí i předobrazy těch Van Genkových. Vytvořil jich několik desítek. Michel Thévoz z lausanneské kolekce Art Brut se o nich vyjádřil v tom smyslu, že to jsou: skutečné totemy západní městské kultury.

Navštívil van Genk někdy Československo? Nebo například Berlín, Sovětský svaz. Jak jste říkal, jeho první díla byla inspirována pohledy…

Ano, východní Evropu navštívil mnohokrát. Podnikl několik výletů do Moskvy, první z nich v polovině 60. let. V 70. a 80. letech se několikrát podíval i do Berlína, ale pravděpodobně pouze do západního. Československo bylo první zemí Východní Evropy, kterou poznal, a to prostřednictvím skupinového zájezdu v roce 1963. Navštívil Mariánské Lázně, Prahu, Plzeň a další města. Praha a Plzeň se staly tématem jeho důležitých děl, Plzeň dokonce dvakrát.

Říká se, že byl mužem mnoha talentů. Plynule hovořil nejméně třemi jazyky. A přitom si velmi dobře uvědomoval svůj sociální status. A pravděpodobně také věděl, že je velkým umělcem. Dohromady to vypadá jako osobní tragédie. Jakých úspěchů jste už dosáhl při propagaci umění Willema van Genka jak v Nizozemí tak celosvětově?

Velmi bych pochyboval o tom, že hovořil “plynule” třemi jazyky. Do jisté míry byl schopen číst anglické a německé knihy, ale dokonce i když mluvil holandsky bylo mu stěží rozumět. Svého společenského statusu si byl vskutku velmi dobře vědom, o hodnotě svého uměleckého díla nicméně často pochyboval. Což bylo samozřejmě neoprávněné: byl to velký umělec. Já se snažím dosáhnout toho, abych oslabil důraz na vnímání jeho statusu outsidera a naopak posílil povědomí o jeho práci. Je to složité, protože v dnešní době je jeho dílo pevně zasazeno do kánonu outsider artu. Nicméně přece jen pomalu dochází k drobným změnám v přístupu k jeho dílu.

Nebylo společenské stigma součástí prokletí jak Willema van Genka, tak Vincenta van Gogha? Co si myslíte o skutečnosti, že bez správné nálepky nikdy nedojde ke správnému porozumění? Je to v 99 procentech pravda v umění, a někdy dokonce i v tak přirozených věcech jako je jídlo nebo sex… Široká veřejnost obvykle potřebuje vědět, co je “dobré” ještě předtím, než to bude schopná ocenit. Jak dlouho ještě budeme muset čekat, než bude umění Willema van Genka po zásluze oceněno?

Je pozoruhodné, že jsem ještě nepotkal někoho, kdo by na umění Willema van Genka neměl nějaký názor. Většině lidí připadá krásné na první dobrou, někteří je považují za příliš intenzivní, ale nikoho nenechává chladným. Většinu lidí tak nemusíte příliš přesvědčovat o hodnotě jeho díla, a už vůbec ne o jeho síle. Takže podle mě ten problém spočívá v nálepce “outsider art”. Podle mého názoru nemají takové nálepky žádnou přidanou hodnotu. A samozřejmě, mnoho umělců trpělo společenským stigmatem, nejen Willem van Genk a Vincent van Gogh, ale také mnozí další. Svým způsobem je nálepka “outsider” jen pokračováním tohoto společenského stigmatu, což je další důvod pro to, abychom ji odstranili.

Děkuji za rozhovor. Věřím, že naši čtenáři si najdou silný vztah jak k osudu Willema van Genka, tak i k jeho dílu. Snad nalezne v jejich srdcích i nový domov.

Jack van der Weide
Jack van der Weide

Jack van der Weide (1964) má titul PhD. v literatuře a je publicistou a nezávislým výzkumníkem. Prostřednictvím televizního dokumentu se v roce 2001 seznámil s dílem Willema van Genka a byl jím okamžitě fascinován. Publikoval několik článků o Willemu van Genkovi a je předním znalcem jeho díla. V roce 2019 začal psát blog Het wereldwijde web van Willem van Genk (celosvětový web Willema van Genka) na adrese willemvangenk.net (je to holandsky, ale podle Jacka to s internetovým překladačem zvládnete!)